Téměř půl století byly Zahradnické listy časopisem, který zpravoval celé generace zahradníků o dění v branži. Dne 8. ledna 1929 na titulce vyšel článek, který se dosti vymykal běžným odborným pojednáním už svým nadpisem „Psychologie prodeje v zahradnictví“. Jako autor je uveden A. Mikoláš ze Zahnašovic u Holešova. Tím spíš nás dnes může překvapit přehled, s jakým dokázal tehdejším perem popsat kolega svůj pohled na věc. Celý článek uvádí vzpomínkou na česko-americké pojednání, z kterého mu utkvěla věta: „Každý prodavač, kterému odejdou za den tři zákazníci z jeho oddělení, aniž by něco koupili, měl by býti okamžitě propuštěn.“ Tvrzení považuje za přiléhavé a dodává k tomu, že někdo se takříkajíc pro kšeft narodí, avšak daleko více je těch, kteří si potřebné dovednosti musí časem osvojit.

Následuje zevrubný rozbor, v němž krok za krokem zmíní postupně zdvořilost, úslužnost, solidnost a čistotu. Ty pojmy známe i dnes, copak o to, ale co si pod nimi představovali tehdy? Autor klade zvláštní důraz na zdvořilost, čímž míní pozdrav a oslovení zákazníka. Řečnicky se ptá, jak asi působí na zákazníka, když šéf závodu něco nesrozumitelně zabručí, dotkne se sotva klobouku a ještě čeká, až zákazník sám pozdraví, aniž by šel vstříc. Také dotaz na kupujícího by měl být zdvořilý, autor zde vzpomíná na to, že byl osloven výrazem „Co chcete?“. Připomíná, že zdvořilost nás nic nestojí a přináší velký užitek.

Na druhé místo řadí úslužnost. Tam už se naše představy mohou lišit. Pokud si zákazník chce koupit pelargonie, nestačí ho k nim dovést, ale vysvětlit a ukázat mu vše, co máme na prodej. Lidi přece chtějí mít něco pěkného, a ne-li hned, tak později. Doslova píše „myšlenka na nákup, která poroste jako lavina, až vyvrcholí v tom, že dotyčná věc se koupí“. Následuje zmínka u „sugesci“, protože přicházejí i zákazníci, kteří sami nevědí, co chtějí. Tam pak musíme mrhat nějakou tu minutu prováděním, ale nebuďme nad tím mrzuti, ono se nám to vynahradí. A když ne dnes, tak podruhé. Dobře obsloužený zákazník nám zjedná nové odběratele. Pan Mikoláš to odůvodňuje jeho jemnocitem, protože se nám chce odvděčit za naši úslužnost, a tak nakonec něco koupí. Poněkud svérázně se pak staví k zákaznicím: „Taková panímáma přijde koupit třebas kopu cibule, je-li však přitom zavedena do skleníků, kde uvidí leccos pěkného, zalíbí se jí to a ona to koupí, aniž by k nám přišla s úmyslem nějaký ten květináč koupit.“ Jedním dechem ovšem přiznává, že ženy jsou našimi největšími odběrateli, a to zejména na venkově.

Solidnost vidí v celém založení a vedení závodu. Květiny přece nejsou předmětem denní potřeby, ale spíše luxus. Hrubě odsuzuje tzv. „fabricirování“, tedy vydávání jedné odrůdy za jinou jen z důvodu nadbytku. Tento nešvar ale přisuzuje hlavně trhovcům, kteří v jeho očích naší profesi škodí, protože kupující pak mnohdy zanevře na všechny zahradníky. Za důležitou považuje, jakkoli na posledním místě, čistotu. Sebelepší květina nevynikne v nedbale uspořádaném a špinavém skleníku. Když musí kupující věnovat více pozornosti na to, aby nezakopl o nějaký ten starý křáp, stěží ho upoutají květiny. Velmi zajímavý je jeho závěr „nenaříkejme pořád nad konkurencí, to nám nic nepomůže, naplime si na ruce a pusťme se do toho s celou silou, celou duší, celým svým já“.

Inu, je to pěkné čtení z dob, kdy prakticky všichni zahradníci znali své zákazníky osobně. Nabízet živé rostliny živým lidem zní velmi rozumně, a přesto je to stále vzácnější.