Hodně žaludů znamená tuhou zimu a leckterá babička to od pana hajného zaslechla cestou z posledního sbírání hub. Občas se to potvrdí, občas ne, ale pranostiky jsou v tomhle trochu záhadné, protože „když to vyjde“, utvrzujeme se v nich, a když ne, zlehčujeme je. Na letošní zimu to, zdá se, vyšlo, protože teploty padají opakovaně pod deset stupňů mrazu a žaludů bylo jak naseto. Pche, to je houby zima, vykřikne mnohý dříve narozený.

Dobře, čísla absolutních mrazů vždycky vypadají vyzývavě, ale například na celkové škody na rostlinách mají jen částečný vliv. Důležitý je celkový průběh. Nejhorší jsou samozřejmě prudké poklesy, opakované zmrzání a samozřejmě holomrazy. Bez sněhu má mráz devastující účinky na rostlinstvo vůkol. Každé dva centimetry sněhu nejenže izolují zhruba stupeň mrazu svým tepelným odporem, ale brání rostliny před mrazivým větrem a vysušujícím sluncem.

Holomráz ale často způsobujeme sami, protože rostlinám mnozí nedopřejí přirozený kryt a doslova „vymydlí“ zahradu na podzim od všeho, co není dostatečně připevněno. A i to leckdy ostříhají. Tento způsob „péče“ je vražedný nejen nutričně, protože rostliny se zjara probudí do děsivého hladu, ale necháváme je zcela napospas mrazům. Tradiční nastýlání listím zatíženým chvojí spoléhalo na přítomnost sněhu a obvykle splnilo svou úlohu skvěle. Sníh díky chvoji nedokázal listí dokonale uplácat, to si zachovalo vzduchové meziprostory a zároveň jej vítr nerozfoukal. Prostě skvělé a osvědčené. Bohužel pro zimy bez sněhu to již tak dokonalé není a přesouvá se spíše do kategorie „lepší než nic“. Do zimovacích materiálů nám tak přibyly různé rohože a textilie, které zajistí dostatečně kyprý, propustný, ale těsný kožíšek. Kombinace různých, opakovaně použitelných tkanin právě s listím se ukazuje jako jedna z nejzajímavějších.

Co se vlastně v rostlinách děje a v čem poškození mrazem spočívá? Princip rozpínavosti zmrzající vody pochopil každý, kdo kdy zanechal venku přes mrazivou noc lahev s vodou. Nárůst objemu o zhruba necelých deset procent je zcela nemilosrdný a umí zabíjet roztrhnutím všech nedostatečně pevných tkání. Dříve narození například s oblibou popisují, jak v noci silnými mrazy hlasitě pukaly kmeny stromů. Stejně jako ty lahve. Obvykle z tohoto důvodu pomrznou všechny pozdní vrcholové nevyzrálé výhony. Proto nám tak snadno sežehne první mráz dosny, jiřiny či četné letničky, které mají odolnost tkáně nulovou, a podzim nám tak řekne, že „už je čas“ zazimovat zahradu. To je naprosto klíčový okamžik. Musíme ji zazimovat tak, aby ji nepoškodila teplá zima, ani ta studená, houpání teplot či suché mrazivé slunce s větrem. To se líp řekne, než udělá. Nás zahradníky tyto dopady klimatické změny učí zcela novým dovednostem. Například bílé netkané textilie s příchodem mrazů pečlivě utěsníme, ale zároveň s příchodem slunných dnů jsme připraveni použít „lufty“ a větrat. Jinak se nám pod nimi rostliny přehřejí a shnijí činností hub, myší a podzemního všehomíra.

Horší je, když začne všechno zvolna tuhnout. První týdny se ještě dostanete do země, ta má velký tepelný odpor, ale jak začne mrznout většinu dne, tuhne celá zahrada jako kostka ledu. U kytek není ani tak důležité totiž minimum, kterého mráz dosáhne, ale právě tenhle proces tuhnutí. Když se blíží vlna větších extrémů, bývá to na noc či dvě a ty rozhodnou o všem. Přihodíme tudíž ještě vrstvy navíc a čekáme na sníh, zdali to všechno aspoň trochu slepí. Pokud ne, chodím s konví i trochu nakropit. Led na povrchu je totiž velkej kámoš. To pak toho v noci moc nenaspíme, nalepení na teploměru. Mráz není dobrý děda.