kulturní tipy

Věřit v rock’n‘roll, hranice umění, ve stínu Říše

kulturní tipy
Věřit v rock’n‘roll, hranice umění, ve stínu Říše

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Věřit v rock’n’roll

Mohou být první velkou americkou rockovou kapelou generace Z – tou, která obrací naši pozornost k budoucnosti rocku, nikoli k jeho minulosti. Přesně tak vyznívají nadšené články zahraničních médií, které teď o mladé americké kapele Geese vycházejí. V něčem ta až přehnaná mediální pozornost připomíná příběh kapely Jonathan Fire*Eater z konce devadesátých let či The Strokes ze začátku nultých let – období, kdy stejně jako dnes už málokdo věřil v sílu rock’n’rollu. Dnešní doba je k mládeži s kytarami opět nastavena spíše pohrdavě – proto je až nostalgické sledovat po letech další náhlý a nečekaný vzestup brooklynské kapely se všemi superlativy a přeháněním, které k tomu neodmyslitelně patří. Zpěvák Cameron Winter (loni vydal skvělou sólovou desku Heavy Metal) se v rozhovorech pro GQ rozplývá nad freejazzovými hudebníky Sonnym Sharrockem a Albertem Aylerem (jako by ani netušil, pro jaké médium mluví) nebo vzpomíná, jak se během nahrávání nové desky dlouho marně snažili zachytit titulní skladbu tak, aby zněla podle jeho představ – Winter měl obavy, že trhané kytarové riffy připomínají až příliš newyorské protopunkové legendy Television. Jejich dětinské nadšení pro hudbu je nakažlivé. Jak člověk stárne, často si klade otázku: Budu ještě někdy milovat nějakou novou kapelu tak jako ty z dob dospívání? A pak se objeví Geese…

Důležité je uvědomit si, že členové Geese patří k první generaci hudebních nadšenců, která vyrostla s neomezeným přístupem ke streamovacím službám. V tom mají něco společného s umělou inteligencí: naposlouchali nespočet starých desek a mohou z nich kdykoli čerpat. Ale právě proto, že nejsou stroje a pochopili, že pouhé vykrádání není zas tak zábavné, nepůsobí jako kapela, která jen mechanicky recykluje své vzory a inspirace. Samozřejmě je na albu uslyšíte: Winterovy gospelové vokály se pojí s rytmy oscilujícími mezi Can a Rolling Stones a mnoho dalších kapel rozpoznáte v jemných náznacích – vypočítávat je by ale bylo zbytečné. Geese totiž minulost slepě neadorují, spíše ji kanibalizují. Trhají na kusy torza Radiohead, Pavement, Modest Mouse, Ween i Swans a hodují na nich, zatímco k nim vzhlížejí s velkým, krvelačným úsměvem. Deska Getting Killed je strhující šestačtyřicetiminutová smršť, která připomíná známou pravdu, na niž vždy jen na pár let zapomeneme: Rock’n’roll nepotřebuje žádnou záchranu.

Geese: Getting Killed, Partisan, 46 min., vyšlo 26. 9. 2025

 

Přeceněná empatie?

Nový film Obvinění vypráví příběh vysokoškolské profesorky (Julia Roberts), která se ocitá na osobní i profesní křižovatce poté, co její talentovaná studentka (Ayo Edebiri) obviní jednoho z jejích kolegů (Andrew Garfield). Ano, MeToo! Ale neděste se, upoutávka slibuje strhující psychologické drama. Zvlášť silný je závěrečný dialog, v němž studentka říká své učitelce, že pro ni jejich konverzace „začíná být nepříjemná“. Profesorka na to klidně odpoví: „Ne všechno je tu od toho, aby ses cítila dobře.“

Obvinění, r. Luca Guadagnino, 139 min., premiéra 16. 10. 2025

 

Hranice umění

Legendární „první dáma performance“ Marina Abramović, která už od 70. let posouvá hranice fyzických i psychických možností, se vrací do Vídně s velkou retrospektivou. Výstava připravená ve spolupráci s Kunstforum Wien nabídne průřez více než padesátiletou kariérou umělkyně a denní rekonstrukce jejích nejslavnějších performancí. Návštěvníci uvidí raná bělehradská díla, první sólové performance i slavný film Balkan Baroque, oceněný Zlatým lvem v Benátkách. Po řízku do galerie, výlet jako malovaný.

Marina Abramović, Albertina Modern, Vídeň, od 10. 10. 2025

 

Ve stínu Říše

Před hrůzami, jež se odehrávají v Německu, prchá do Hollywoodu. Tam se ale jeho sláva rychle vytrácí, a tak se filmový režisér G. W. Pabst (1885, Roudnice nad Labem – 1967, Vídeň) vrací zpět do své vlasti. Říšský ministr propagandy Joseph Goebbels chce, aby pro něj filmový génius pracoval, a láká ho velkorysými nabídkami. Pabst si stále namlouvá, že dokáže vábení vzdorovat. „Velký román o morálním selhání,“ jak píše Die Zeit, právě vychází v českém překladu.

Daniel Kehlmann: Šálivá hra světla, přeložil Michael Půček, Argo, 336 str.

 

Diskuze

Komentáře jsou přístupné pouze pro předplatitele. Budou publikovány pod Vaší emailovou adresou, případně pod Vaším jménem, které lze vyplnit místo emailu. Záleží nám na kultivovanosti diskuze, proto nechceme anonymní příspěvky.

9. října 2025