Vítěz voleb předseda ANO Andrej Babiš jedná s SPD Motoristy o ustavení nové vlády, na veřejnosti dává najevo, že vše jde rychle a víceméně hladce. Pokud ale tímhle způsobem sestavený kabinet vznikne, ocitne se Babiš v situaci, jakou ještě nezná. Bude mít dva koaliční partnery, jejichž zájmy se mohou v ledasčem křížit.

Šéf ANO už předsedal jedné koaliční vládě, byli v ní také sociální demokraté. Důsledkem té spolupráce mimo jiné byla marginalizace té strany, jíž silnější koaliční partner „vyluxoval“ voliče a která je dnes na hraně přežití, možná už za ní. Dá se přepokládat, že prospektivní Babišovi partneři mají příběh nejstarší tuzemské politické strany na paměti. A třeba by se mu rádi vyhnuli, pokud tedy neberou možnost účasti na vládě jako šanci, kterou je nutno chytnout za pačesy bez ohledu na to, jestli pro jejich partaj bude za čtyři roky představovat značnou, třeba i zničující přítěž.

Přinese jim konfrontaci jejich silácké rétoriky s politickou realitou, vystaví její představitele a jejich schopnosti daleko intenzivnějšímu zkoumání (bude to platit i pro ty případné odborníky, jež by mohla SPD nominovat). A značným testem projde i její soudržnost, což v případě Okamurovy strany ještě zkomplikuje značné zastoupení reprezentantů partnerských straniček v klubu. Motoristé a SPD mohou zažívat svou slavnou chvíli, ustavením koaliční vlády ale může začít i hra o přežití, budou v ní hrát proti sobě i proti největšímu koaličnímu partnerovi. Ten může spoléhat na svou časem prověřenou schopnost pacifikovat opozici, případně i občas někoho zakleknout. Ví, že tahá za delší provaz, má na svoje partnery páku a nebude váhat ji použít, odpadnutí jedné z menších stran mohou vyřešit nějací ti přeběhlíci.

Taky ale ví, že případné konflikty v kabinetu, překřikování se a paralýza nabourávaly jeho image šéfa, který maká a dokáže zařídit, aby makali i ostatní. Proto si je vědom, že bude partnerům a jejich elektorátu muset taky něco dát. A nevzdat přitom svou ambici být respektovanou figurou evropské politiky, mít čísla jejích veličin uložená v mobilu, nebýt v ní za bizarní úkaz.

Andreje Babiše i jeho momentální partnery přivedla k šanci na utvoření vlády taky nějaká emoce. A od jejich kabinetu očekává nemalá část elektorátu taky emocionální satisfakci. Nejsnazší cesta k ní vede přes v širším slova smyslu kulturu, oblast z hlediska praktické politiky spíš marginální, a právě proto vhodnou k nějakým okázalejším gestům. Představy stran budoucí vlády o ní si navíc nejsou tak vzdálené, nakonec i jejich voliči sdílejí averzi k tomu, čemu se pejorativně říká kulturní fronta. Nabídnout voličstvu pohled na ponížení lidí z tohoto prostředí, to by se mohlo stát emocionálním pojivem téhle vlády, již toho jinak moc držet pohromadě nemusí.