Začaly letní prázdniny a masy dovolenkářů se daly do pohybu. Populární destinace pod návalem turistů často trpí a místní si stěžují, že se tam nedá žít. Města zavádějí regulace, snažící se počet návštěvníků omezit. O fenoménu, pro který se v poslední době vžilo označení overturismus, debatovali ředitel agentury CzechTourism František Reismüller, místopředseda Asociace cestovních kanceláří Jan Papež a odborníci na cestovní ruch Nora Dolanská z Metropolitní univerzity Praha a Miroslav Rončák z Vysoké školy ekonomické.

Stáhnout MP3

Začal bych citátem z článku od agentury Bloomberg: „Léto 2025 se možná zapíše do historie jako období, kdy se Evropa obrátila proti turismu. Místní obyvatelé, kteří nemohli projít ucpanými ulicemi Barcelony, stříkali na návštěvníky vodními pistolemi. Na španělském ostrově Mallorca pochodovaly tisíce lidí a požadovaly ukončení masové turistiky. Obyvatelé Janova prošli úzkými uličkami italského města s kartonovou zaoceánskou lodí na protest proti sezonnímu zaplavení města návštěvníky výletních plaveb.“ Než se přesuneme ke konkrétním problémům, které jsou v tom citátu naznačené, možná by stálo za to definovat si, co přesně je overturismem myšleno. Co je ještě normální turismus a co je už moc?

Reismüller: V CzechTourismu si definujeme overturismus jednoduše. Je to zvýšený počet turistů, kteří se vyskytují na jednom místě v jednu konkrétní dobu. Ale zároveň je potřeba zdůraznit, že jedním z alternativních termínů pro overturismus je nevyrovnaný turismus. A ten je přesnější v tom, že se skutečně bavíme o místě a době. Overturismus jako takový znamená, že někde je kontinuálně hodně lidí. S tím se určitě potýkají například ty jižní destinace, o kterých jste mluvil a ve kterých se nyní demonstruje. Zatímco když se o overturismu mluví v souvislosti s Českem, tak si myslím, že ten termín nevyrovnaný turismus je mnohem přesnější a zároveň se s ním dá mnohem lépe pracovat.

Dolanská: Je to moment, kdy kapacita konkrétního místa je tak přeplněná, že už nestačí. Je to nad kapacitu, která je možná v rámci místa, města, destinace, regionu.

Rončák: Já bych doplnil, že overturismus se týká destinací, kde dopady cestovního ruchu jsou tak negativní, že ovlivňují kvalitu života rezidentů i návštěvníků. Není to vždy spojeno s množstvím turistů ani s objemem nebo hustotou, ale je to doprovázeno nějakými nezvratnými sociokulturními dopady. Rezidenti byli zvyklí vyrůstat v určitém prostředí, mají tam určité vzpomínky a věci se mění.

Papež: Souhlasím s tím, co bylo řečeno. Navíc si myslím, že často vnímáme ten pojem overturismus jako věc, která je zaměřená proti turistům. A ono to často tak není. Třeba ty protesty ve Španělsku – sám jsem zažil protesty na Kanárských ostrovech. Když jsem se s těmi lidmi bavil, tak oni vlastně nebyli proti turistům. Oni byli proti municipalitě, která nezvládala příliv lidí – nestačili uklízet koše, vysypávat popelnice, nestačili korigovat spotřebu pitné vody pro zahrady v hotelech a pro golfová hřiště a tak dále.

Dolanská: A kanalizaci.

Papež: Prostě infrastruktura není připravená na to, všechny turisty pojmout, takže tam dochází k té kolizi a turisti jsou na tom nejvíc vidět. Podstatou je, že dochází k nevyrovnanosti a ta nevyrovnanost může být buď dlouhodobá, anebo taky nárazová. To je, když přistane někde zaoceánský parník a „vyplivne“ tři a půl tisíce lidí do prostoru, ve kterém by vlastně nikdy tři a půl tisíce lidí neměly být. To je špatné plánování – a do toho plánování taky přichází municipalita, protože někdo musel tomu parníku dovolit, aby tam ty lidi „vyplivl“. Takže nic není černobílé.

Reismüller: Nezapomínejme, že se nebavíme pouze o počtech, ale také o modech chování. Overturismus má v sobě to anglické slovo „over“ – že je něco přes, přes pomyslnou čáru. Může to ale být i to, jak se lidé v destinaci chovají, jestli mají, nebo nemají respekt k té destinaci. A vůbec jich tam nemusí být mnoho. Stačí, když jich je tam málo a neumějí se chovat – a už to vytváří problém s lokální komunitou.

Nemá to ale i své výhody? Turisté přece přinášejí peníze…

Dolanská: Destinace, která je v tomto naprosto signifikantní, je řecké Santorini. Santorini loni mělo všechny problémy, o kterých se tady bavíme. Zaoceánské lodě, se kterými nevěděli, co s nimi. Čtyři tisíce lidí na jedno odpoledne a tak dále. Co se stalo letos? O Velikonocích byla hrozba zemětřesení. Podnikatelský sektor, který byl zvyklý na ty veliké počty lidí, kteří tam přijížděli – a ten podnikatelský sektor to chtěl –, najednou o těch Velikonocích zjistil, že nemá do čeho píchnout, že nemá peníze, že si vlastně nic nevydělá. Oni se najednou velmi divili, jak je to možné, že tam turisti nejsou, tak je zase začali chtít. Takže ono to vytváří tyto póly nahoru a dolů. Nejen turisti, nejen rezidenti, ale i podnikatelská sféra to samozřejmě ovlivňuje.

Papež: Já si myslím, že to je o neustálém hledání rovnováhy, harmonie a toho, co vlastně chci. Komunity v lokalitách, kam turisté míří, si to musí vyříkat mezi sebou. Jsou tam podnikatelé, kteří by turisty viděli rádi, a jsou tam rezidenti, které otravuje, že jim někdo kouká přes plot do zahrádky. Ta harmonizace je společný úkol i pro nás jako cestovní kanceláře. Každá cestovní kancelář se chová nějakým způsobem. Já vozím malé skupinky, cíleně se vyhýbám místům, kde by moji turisté takto dopadli. A ono to není jenom o tom, vyhnout se těm místům, ale třeba přijít tam v jiný čas než všichni ostatní. A to je taky jeden z těch úkolů nás jako cestovních kanceláří, abychom se tohle naučili. Není to jednoduché.

Rončák: Další chybou destinací je nedostatečná komunikace. Nevysvětlují pozitiva cestovního ruchu rezidentům. Většinou dělají mrtvé brouky. Já jsem dělal šetření postoje rezidentů k dopadům cestovního ruchu. Někteří byli otevření, ale někteří říkali: No, to by mohlo být kontraproduktivní, za dva měsíce jsou volby. Takže důležité je vlastně zapojit všechny aktéry cestovního ruchu – ať už veřejný sektor, privátní, rezidenty, třeba i ochranáře – a domluvit se na nějakém kompromisu společné cesty.

Papež: Ještě tam je jeden úhel pohledu – a to je to, že turismus vstoupil k rezidentům mnohem blíž. Vznikly systémy typu Airbnb, kde lidé vstupují do prostorů, které dříve byly od turistů oddělené. Dříve jste měl činžák, kam turisti přišli maximálně jako návštěva do domácnosti. Ale v tuto chvíli se třeba polovina toho prostoru stane turistickým prostorem. To leze lidem ještě víc na nervy, navíc se to mnohem hůř koriguje místními orgány, protože je to nepřehledné, často se z toho ani nevybírají daně a tak dále. Má to spoustu konsekvencí a přijde mi, že lidé, kteří bydlí třeba přes Airbnb, se chovají hůř než ti v hotelech. Dovolují si mnohem víc. Já bydlím v centru města. Ve vnitrobloku máme dva činžáky, které jsou stoprocentně obsazené Airbnb. A do toho vnitrobloku mají terasy – a to se tam pak nedá žít. Já musím v noci vzít megafon a křičet, že jsem městská policie, aby zalezli.

Dolanská: Já si myslím, že tady je jako veliký úkol, jak z toho overturismu ven – a to je přesně to, co tady říkal Mirek: komunikace a marketing. My musíme ty lidi vychovávat a říct jim: Podívejte se, když už jedete do nějakého místa, tak nemusíte být někde jen od 10 do 12 dopoledne, ale můžete tam jít i odpoledne. Musí se to neustále komunikačně předkládat.

To mě vede k další otázce ohledně regulací. Ve světě se města snaží turismus nejrůznějšími způsoby regulovat. Praha usiluje o zvýšení turistického poplatku z 50 na 200 korun. Barcelona je známá tím, že postupně zakazuje Airbnb. Jaký to má vliv? Funguje to vůbec?

Reismüller: Opět je to poměrně komplexní záležitost. Čistě zvýšením poplatku z pobytu nejste schopen regulovat příliv turistů. To by se ten poplatek musel zvýšit třeba na sto procent toho, co zaplatíte za hotel, a najednou by se vám zdvojnásobily náklady. To nikdo neudělá, protože by to bylo ekonomicky kontraproduktivní. Jsou samozřejmě další možnosti a záleží na typu destinace. Město to má složitější, přírodní památka může omezit počet lidí, kteří tam vstupují. Může nějakým způsobem vybírat vstupné. A ukazuje se nám to v Adršpašských skalách, kde to relativně funguje. Máte on-line rezervační formulář, kde si zabookujete určitou dobu, kdy tam přijedete, a tím jste schopný proudy turistů usměrňovat. Ale nebude to fungovat všude. Já souhlasím s paní Dolanskou, že komunikace je základ, ale zároveň komunikace k tomu správnému publiku. Plošná opatření nemůžou fungovat, protože je příliš cílových skupin. Turista, který přijíždí z Německa, se může chovat jinak než turista z Asie. O turistovi z Asie víte, že přijede v určitou dobu, protože mají omezený počet dovolených. Víte, že přiletí letadlem, nepřijede autem jako někdo z okolní země. Víte, že jede poprvé, tudíž chce vidět ty největší highlighty Česka. A to jsou drobné nuance, kdy musíte pracovat s cíleným marketingem a managementem. Když zavedete poplatek nebo vstupné, tak tu věc nevyřešíte, ale ty peníze, které takhle vyberete, můžete vrátit do komunit a tím to vyřešit z hlediska veřejného mínění. Padlo tady, že Santorini ty turisty chce. Co by ale možná taky chtělo, je nějaký lepší management a více investic do infrastruktury, která by pomohla turisty odbavit.

Papež: To, co jste říkal, je úplně pravda. Moje největší centrum pozornosti je v posledních letech Afrika, kde udržitelnost mezi turistikou a lokalitou je alfa a omega. Pracuje se tam s komunitami a významná část těch peněz od turistů končí u nich. A nejenom to – za ty peníze se jim postaví škola, zdravotní středisko a tak dále. Komunity dostávají pracovní příležitost. Tak to má vypadat. Ve městech to jde samozřejmě mnohem hůř, protože město je otevřená záležitost.

Rončák: Příkladem země, která se zaměřuje na konkrétní segment, je Bhútán. Je to ukázkový příklad, kdy je tam daň na ekologický rozvoj. V roce 2023 byla 65 eur a oni se rozhodli to zvýšit až na 200 eur.

Papež: Oni to mají odstupňované podle kvality ubytování.

Rončák: Za rok zjistili, že je to příliš vysoko, takže to snížili na 100 eur. Ale tu daň platí turista každý den pobytu. Není jednorázová, takže jsou to mnohem vyšší náklady, takže si to každý nemůže dovolit. A ještě bych zmínil další formu řešení – a tou jsou inovace a digitální technologie. Byly zmíněny on-line rezervační systémy, informace – prostě dát turistům co nejvíce informací v reálném čase, aby se mohli rozhodnout: Ano, stojí mi to za to, ten zážitek, i když tam bude přeplněno, nebo tam půjdu třeba dopoledne nebo kvečeru, kdy tam nebude tolik lidí.

Reismüller: Co se týče monitoringu v reálném čase, tak já mám teď poměrně čerstvou zkušenost. Byli jsme na studijní cestě v japonském Kjótu, které je poměrně vyhlášené overturismem, abychom se tam dozvěděli, jak s tím pracují. V jedné části města skutečně zavedli systém monitoringu přes speciální kamery, které umějí měřit hustotu lidí a rovnou to konvertovat do doporučení. To znamená, že vy si najdete stránky toho místa a máte tam zanalyzovaná data a vidíte, kdy se dá předpokládat, že tam bude nejvíce lidí, nebo kolik jich tam je zrovna teď. Zároveň vám to dává doporučení, jak si naplánovat návštěvu. Takže nejdříve zajdete do jednoho chrámu, pak vidíte: Hele, tady už je méně lidí – a tam se zase přesunete. A ti lidé se tam potom najednou dokážou přesouvat mnohem líp. A naprosto skvěle to funguje a byla to velká inspirace.

Papež: Ale vyžaduje to, aby lidé měli nějakou aplikaci.

Reismüller: Ano, ale je to na stránkách. A to je potom o tom marketingu.

Dolanská: Ale mnoho lidí v cestovním ruchu to nedělá. Buď je nezná, nebo to nechce dělat, nebo si nebere s sebou telefon. To podle mého názoru řešení taky není.

Reismüller: Je to pomocník v tom mixu. Znova říkám – musíme se dívat na typ turisty. Nebude to dělat turista, kterého na břeh nějaké destinace vyplivne zaoceánská loď, která objíždí celý svět, a on je součástí nějaké organizované skupiny. Individuální turista, řekněme mladší, který – jak vyplývá i z našich průzkumů – je mnohem motivovanější k tomu, sledovat trendy a chovat se odpovědně, to udělá spíše. Z našich průzkumů vyplynulo, že lidé by se rádi chovali odpovědně, ale nevědí, jak to mají udělat. Stejně si o tom místě vyhledáváte nějaké informace. Víme, že dnes lidé hledají informace na instagramu. Spousta lidí už vůbec nechodí na žádné webové stránky, kouká se na instagram, takže je důležité jim tam přes influencerské účty tuto informaci poskytnout. A já jako cestovatel potom budu jedině rád, když budu mít možnost se rozhodnout, jak si za sebou poskládám jednotlivé destinace, které chci navštívit.

Papež: A to už vyžaduje velkou individuální aktivitu, určitá část populace to určitě udělá. Tato část populace nevytváří overturismus. Hlavní gros overturismu je střední vrstva obyvatel – jak finančně, tak věkově. As nimi komunikovat je mnohem složitější. Asi neexistuje jeden univerzální návod k použití. Určitá míra rozumu se musí zvýšit v turistice obecně, ať už na straně přijímací, nebo na straně vysílací. A pak je tu samozřejmě zavádění nových leteckých linek do dalších a dalších destinací, ale ta místa na to nejsou připravená. Kdyby se zavedly do Pardubic čtyři nové letecké linky denně, tak si myslím, že by v Pardubicích nastal overturismus jak vyšitý.

Pan Reismüller zmínil influencery. Jakou oni hrají roli? Mohou způsobit nával a přetížení nějakého místa?

Reismüller: Samozřejmě, ale to je právě o tom, abychom je dokázali využívat oběma způsoby. Influenceři mají dneska obrovský vliv. Dejme si jako příklad věž z knih v Městské knihovně v Praze. Před zhruba pěti lety se tam začaly tvořit fronty…

Dolanská: Neuvěřitelné. Ty fronty jsou opravdu skoro až na Staromák.

Reismüller: Jenom proto, že to někdo vyfotil na instagram. Tam je otázka, jakým způsobem s tím dál pracovat, protože vy máte na jedné straně vlastně něco, co bych mohl označit za volný trh. I influenceřina je nějakým způsobem byznys. Influencer bude ukazovat ty nejhezčí věci a ta největší lákadla, protože to mu zajistí sledovanost. A následně tam pak přijedou masy lidí a nám se přehlcuje lokalita. Na druhou stranu s ním lze spolupracovat – s tím, že bude propagovat nějaká jiná místa nebo nějaký jiný typ cestování. My musíme trh regulovat tím, že využijeme jeho sílu k tomu, abychom nějakým způsobem ty proudy nasměrovali tam, kam potřebujeme.

Dolanská: To mi mluvíte absolutně z duše. A zase je to marketing, ten vnější pohled na to, jak se to dá ovlivnit.

Rončák: Dobrý příklad je projekt Islandské turistické akademie. Někdy v letech 2016 nebo 2017 udělali sérii videí, jak se zodpovědně chovat na Islandu. Jedno bylo o tom, jak zodpovědně dělat selfie, další o tom, jak se oblékat, atd. A mělo to, protože to bylo vytvořeno zábavnou formou, asi 10 milionů zhlédnutí. Takže to mělo velký marketingový ohlas, ale zase na druhou stranu to přispělo trošku k tomu overturismu v dalších částech Islandu.

Papež: To je jedna věc. Další je, že Island má velmi omezenou kapacitu ubytování, takže se reguluje automaticky sám od sebe. Není to otevřený prostor jako třeba Praha. To se reguluje strašně blbě. Ale co se týká menších lokalit, pro ně je marketing takového typu, o kterém se tady bavíme, španělská vesnice. A navíc samozřejmě u nich se to bude vždy nějakým způsobem dotýkat lokálních podnikatelů. Marketing v malém místě se bude vždy někoho dotýkat a bude to vypadat, že ho protežují. Já mám chatu u Římova, což je vedle Krumlova, je tam nádherná křížová cesta, která je úplně bez lidí. A neumím si představit, že by ji starosta propagoval, protože ona končí v hospodě. A vypadalo by to, že žene lidi do hospody a dostává za to peníze.

Dolanská: Jsme opět u té samé věci, kterou já tady probírám již 40 let. Dokud podnikatelé nebudou povinně v Hospodářské komoře, nebude cestovní ruch vracet peníze zpátky a podnikatelé z toho nebudou profitovat. A nebude to tak, že jeden má hospodu a druhý hospodu nemá, takže ten z toho tolik nevydělává. Tak prostě ten systém nebude fungovat. V Rakousku to funguje naprosto jasně. Tam komora sdružuje podnikatele, sdružuje všechny, kdo v cestovním ruchu dělají, a oni si říkají, co vlastně chtějí v tom určitém místě dělat, kam ty peníze dát – tím se to vrací. Je to pořád to samé.

Před pár měsíci vypukla kauza okolo hry Kingdom Come 2, která zpopularizovala hrad Trosky. Místní si začali stěžovat, že jim tam jezdí turisté. Je toto brblání projevem mentálního nastavení Čechů? Nebo tím, že místní mají pocit, že z toho nic nemají a vydělané peníze stejně odejdou jinam?

Reismüller: Je to o nepřipravenosti. Kingdom Come je skvělý marketingový nástroj. My s tím aktivně pracujeme, bavíme se s nimi. Některé obce a jejich obyvatelé to považují za pozitivnější věc, protože v tom vidí nějaký příslib do budoucna. A někteří si stěžují. Samozřejmě, byly tam problémy. Ale bylo to tou nepřipraveností. Těžko hledat, kde se přesně v celém procesu stala chyba, ale veskrze chápu producenta hry, že dlouho tají, že hru chce vydat, protože potřebuje taky nějaký marketingový zásah. To je zase princip trhu. Ale dalo se očekávat, že návštěvnost vzroste. A ty obce se na to infrastrukturně vůbec nepřipravily. A problém je ten, že člověk, který se jede podívat na nějaké místo, které bylo v té hře, tam třeba ani nemá jak ty peníze nechat, protože tam nemá za co je utratit.

Paní Dolanská?

Dolanská: Navážu na pana ředitele. Klasický příklad je Kutná Hora. Kutná Hora zažívá podobnou situaci. Byla ve hře a teď tam najíždějí lidé. Už je jako malý Krumlov. Během dne tam najíždějí stovky a stovky lidí, kteří to chtějí vidět. A tam není co si koupit. Není tam další infrastruktura, která na to je okamžitě navázaná a která by to mohla využít – obchodně, strategicky, jakkoli.

Rončák: Já bych řekl, že to je o té dlouhodobé vizi, o komplexním rozvoji, co ta destinace chce. A samozřejmě když jim řeknou, že za rok se tam rozjede nějaká hra, tak na to nebudou infrastrukturně připraveni.

Papež: Doba je prostě dynamická a oni musí být dynamičtí. Je spousta míst, kde na to rychle reagovali a pak se dostali do konfliktu – že třeba parkují na louce a že to nesplňuje hygienické předpisy a tak dále. To není jen tak. Ta vesnice na to může reagovat, ale pak přijdou ekologové a začnou říkat: Máte tady sto aut na louce, vybíráte z toho peníze, takže musíte udělat nějaké takové a makové věci. A to tu iniciativu tak srazí. Budete si chtít otevřít stánek s párky a najednou zjistíte, že k tomu potřebujete x věcí. Ta naše realita není na tyto věci připravená tak, aby to bylo jednoduché.

Existuje kromě overturismu i underturismus? Kolega Jiří Peňás jezdí na výlety nejen po Česku a často si všímá míst, kdysi i hojně navštěvovaných, dnes prázdných. Mohlo by to být teoreticky jedno z řešení – snažit se turisty rozstrkat na méně známá místa?

Reismüller: Ředitelka italské národní centrály pro cestovní ruch říká, že neexistuje overturismus, jenom špatný management. A já si myslím, že to platí i pro to, čemu vy říkáte underturismus. Samozřejmě že byla místa – například Kyselka v Karlovarském kraji – kdysi vyhlášená, kde to všechno zchátralo. To vlastně taky byla jenom nějaká špatná správa toho místa, která nedokázala lidi udržet nebo je tam dostat a postarat se o nějaké dědictví, které tam bylo. Každé místo si zaslouží svého turistu, ale ne každé místo je na to připravené. Určitě najdeme v Česku místa, která jsou neobjevená, a proto ostatně i my publikujeme seznam neobjevených skvostů. Ale vždycky se o tom snažíme přemýšlet tak, abychom neuškodili. Místo si zaslouží větší návštěvnost v momentě, kdy na ni bude připravené. Jinak dojde k tomu, co se děje pod Troskami.

Dolanská: Vy jste se ptal, zda se dají turisté někam rozstrkat. Nedají. Musel byste informovat tak, aby se v tom místě, kde nic není, objevilo něco, co najednou začne být tak zajímavé, jedinečné. Aby ti lidé sami dostali chuť se do toho místa podívat. Rozstrkat je v podstatě nemůžete. To je klasický příklad Prahy. Pořád říkáme: Ano, budeme je posílat do okrajových částí města – do Troje, do Vršovic a já nevím kam. Samozřejmě, možná že tam někdo pojede a podívá se tam, ale stejně se vrátí na Karlův most a stejně půjde Malou Stranou a půjde Karlovou ulicí, kterou se v podstatě nedá projít. Můžete jenom informovat a dávat nějaké nové podněty. Jinak je rozstrkat nemůžete.

Papež: Já se snažím posledních deset let prosadit, aby se prodloužila sezona, aby vznikly tzv. klouzavé letní prázdniny. Aby byly prázdniny v určitých oblastech červen–červenec, v jiných červenec–srpen, v jiných srpen–září. Těch deset let, co se o to marně snažím, se to jenom zhoršuje, přestože počasí dává za pravdu, že bychom klidně mohli mít prázdniny rozložené od června až do září. Tím by se prodloužila sezona i v lokalitách, které se v tuhle chvíli krátkou sezonou neuživí. Už jsme byli kousíček od schválení. Ministerstvo školství už bylo připravené, ale postavili se proti tomu ti, u kterých jsem to vůbec nečekal – školské odbory. A tím se zamezilo tomu, co je v Německu a ve Francii normální. V uvozovkách by se „nakopla“ i ta místa, o kterých jste mluvil, protože by najednou stálo lidem za to, dostat se tam, protože by tam byla ta infrastruktura. Když to místo není připravené ani třeba podělaným kempem, který by měl dobré záchody a dobrou sprchu, tak tam ti lidi přijedou na jeden den – ale to je málo. Ti lidé utratí na místě peníze, když jsou tam nějaký čas.

Reismüller: Vy jste narazil na jednu věc, která tady ještě nezazněla explicitně. Overturismus netvoří pouze zahraniční návštěvníci. Ono to tak vypadá z toho, co se děje v Barceloně nebo v Benátkách, ale u nás to tak opravdu není. Právě v těch méně známých lokalitách jsou to především Češi, kteří tam vytváří nějaký problém. Konkrétně se nyní hodně píše o Vltavě a o tom, jak je jako jedna z mála řek sjízdná a Vyšák do Krumlova je přes léto ucpaný. To by tady skutečně mělo explicitně zaznít, že se nejedná jen o cizince, že si overturismus, nevyrovnaný turismus, někdy vytváříme sami. Právě tím, že jezdíme na Vltavu první týden v červenci.

Dolanská: Já jsem přesvědčena o tom, že nazraje čas na to, že ty klouzavé prázdniny budou muset být. Klouzavé prázdniny jsou jedna ze základních věcí, která cestovnímu ruchu může pomoct – ať už domácímu, nebo zahraničnímu. Je to opravdu poměrně zásadní záležitost, která roztáhne sezonu a rozloží počet lidí do více měsíců.

Papež: Jarní prázdniny jasně ukazují, že to jde. Myslím, že to je opravdu klíčové rozhodnutí, které může ekonomice a turistice v regionech pomoci.

Záznam celé debaty najdete na www. echoprime.cz.