Kralují na TikToku, i když mluví o národu a vlastenectví, oslovují sekularizované voliče, i když mají v programu přísnou ochranu života před narozením a zákaz „ideologie LGBT“, získávají podporu na venkově a v menších městech, i když namísto sociálního státu navrhují americký mýtus o soběstačnosti. V těchto dnech zorganizovali v několika desítkách polských měst demonstrace proti migraci, kterých si všiml na svých sociálních sítích dokonce i Donald Trump. Strana Konfederace – aktuálně nejvýraznější projev polské generace Z.

„Polsko je v tuto chvíli ničeno vnitřními konflikty. Naší úlohou je spojovat. My se nemůžeme smířit s tím, že je náš národ tak polarizovaný, že bojujeme mezi sebou, místo toho, abychom čelili konkurenci a nepřátelům na mezinárodním fóru.“ Tato slova pronesl přednedávnem Krzysztof Bosak, lídr strany, která v zahraničních médiích bývá označována jako „krajně pravicová“ a která se stále pevněji etabluje na pozici třetí síly polské politiky.

V prezidentských volbách po prvním kole kandidáti tradičních soupeřů, konzervativců a liberálů, museli vyrazit za „tím třetím“, druhým lídrem Konfederace, který v prvním kole získal téměř 15 procent hlasů, a přesvědčovat ho (a jeho voliče), že si zaslouží jejich podporu v kole druhém. Mezi voliči mladších věkových kategorií právě Sławomir Mentzen nechal zbytek soupeřů daleko vzadu. Ve stranických průzkumech veřejného mínění je už dlouho zřejmé, že bez Konfederace příští vláda v Polsku nevznikne. Odkud se tato strana vzala a kdo jsou její voliči? Jak je v Polsku zvykem, vysvětlení se neobejde bez historické exkurze.

Pro zahraniční čtenáře, zvyklé, že jejich média označovala mnoho let za „krajní nacionalistickou pravici“ Kaczyńského Právo a spravedlnost, může být lehkým šokem, že jeho uskupení má své historické kořeny do velké míry v tradicích Polské socialistické strany, kterou na počátku minulého století vedl Józef Piłsudski. S tímto odkazem PiS dodnes pojí především důraz na sociální politiku na jedné straně a na druhé na Piłsudského romantickou představu úzké spolupráce národů středovýchodní Evropy (bývalé polsko-litevské Unie) proti společnému nepříteli – Moskvě.

Oproti tomu Konfederace navazuje na jinou klíčovou tradici polského politického myšlení – tu doopravdy pravicovou a nacionalistickou, jejímž zakladatelem byl Piłsudského velký soupeř Roman Dmowski. Ve svých různých vtěleních polská nacionalistická pravice vždy zdůrazňovala prvenství národních zájmů před „fantasmagoriemi“ o obnově dávné polsko-litevské říše, realismus v zahraniční politice, který velí k sousedům přistupovat s apriorní nedůvěrou, ale zároveň pružně, nevyžívat se třeba v protiruské rétorice, pokud z toho nemá Polsko v daném okamžiku žádný zisk. Konečně vždy šlo o strany nasměrované na podporu domácího kapitálu spíše než inteligence či nižších vrstev (což mělo v meziválečném období i jasný antisemitský osten). Důležitým elementem jejich DNA byla také identifikace nejen etnická, ale i náboženská – katolicismus, i když chápaný spíše kulturně, měl být klíčovým spojovacím prvkem společnosti.

Tajemstvím úspěchu Jarosława Kaczyńského a jeho Práva a spravedlnosti jako jediné strany, která dvě volební období dokázala sama dominovat polské politické scéně, spočíval v schopnosti sjednotit tyto dvě tradice do jednoho relativně konzistentního celku. Tato strategie pramenila i z pochopení, že aby konzervativci vládli, nemohou si dovolit nechat „vyrůst“ soupeře, který bude více napravo od nich. V poslední době se to ovšem viditelně nedaří. Mezi hlavními důvody je na jedné straně celkové znechucení voličů „duopolem“ – střídáním konzervativců a liberálů. Ale mnozí poukazují, že výraznou roli sehrálo také propojení PiS s některými krajně nepopulárními politikami: ustupování tlaku ze strany EU ve sporech ohledně právního státu, podpora podnikatelů skrze masové vydávání pracovních víz pro cizince ze zemí mimo EU a především – rozsáhlá podpora bojující Ukrajiny, která je v polské společnosti stále častěji vnímána jako naivní, nereflektující národní zájem. Díky kombinaci těchto faktorů je nyní Konfederace relativně stabilní součást polské volební mapy.

Vedle starých národoveckých sdružení a struktur s tradicemi sahajícími až k dobám Dmowského (jako je mládežnická organizace Všepolská mládež) tvoří druhé křídlo strany libertariánská větev polské pravice, která má podstatně mladší historii, nicméně po roce 1989 také byla stálicí polské veřejné debaty. Obě tato křídla procházela mnoha inkarnacemi, nicméně vždy zůstávala spíše na okraji politického spektra, bojovala spíše o přežití (často neúspěšně) než o moc. V posledních letech v nich došlo k zásadní generační výměně, dnes stojící v čele Národního hnutí (nacionalistické frakce) Bosak a lídr libertariánské části Mentzen patří mezi nejmladší lídry na polské politické scéně. A poprvé za 30 let sahají po výraznějších úspěších. Proč tomu tak je?

Vzestup Konfederace v poslední době okomentovali snad všichni polští analytici. Shodují se, že jde o jev, který v sobě na jedné straně odráží obecný „posun doprava“, který se polského veřejného mínění týká, podobně jako většiny zemí Západu. Pilířem tohoto posunu je odpor k migrační vlně, měnící socioekonomické poměry v evropských zemích. V tomto tématu se může Konfederace jako jediná politická síla profilovat jako autentický a trvalý odpůrce jakéhokoliv přísunu lidí z jiných kultur do Polska. A ve zjitřené atmosféře, již vyvolaly dva tragické incidenty vražd spáchaných migranty, které otřásly Polskem toto léto, je zřejmé, že budou ze situace dál politicky profitovat.

Jde o stranu nejen zdůrazňující identifikaci s kulturním katolicismem, ale stojící pevně na pozicích katolického sociálního učení v řadě témat dnešních kulturních válek, od ochrany života před narozením až k tzv. LGBT agendě. Přesto paradoxně většina komentátorů úspěch Konfederace spojuje i s prohlubující se sekularizací polské společnosti. Konfederace je strana mladých, kteří jsou zároveň tou částí společnosti, která ztrácí vazbu s náboženstvím. Jak píše publicista Piotr Skwiecinski – „zajímají je nízké daně, a ne interrupce“. Zatímco konzervativci z PiS jsou všeobecně vnímáni jako strana úzce spjatá s katolickou církví, Konfederace – aniž by slevila ze svého katolického programu – oslovuje i nevěřící. Podle Skwiecinského jde ovšem o specifickou skupinu lidí, pro které sekularizace nevedla k „levicově liberální vzpouře vůči církvi“, ale spíše k „indiferenci a nezájmu, ale bez nepřátelství“. Jsou většinově spíše nepraktikující než nevěřící.

Především totiž voliče Konfederace definuje jejich až americký individualismus. Opět to může znít zvláštně u strany, která zdůrazňuje vlastenectví a národ, nicméně Mateusz Kukla nazval voliče Konfederace „produktem brutální polské transformace, která tak dlouho všem říkala, že si každý musí poradit sám, až vyrostla generace, která si to vzala za své“. Jde o lidi, kteří „nechtějí nic od státu a nechtějí, aby stát chtěl něco od nich“. Z toho přístupu se pak odvozuje řada názorů, od kritiky sociálních dávek jakýchkoliv sociálních „záchranných sítí“ (Mentzen proslul deklarací, že by důchodové pojištění mělo být dobrovolné) až ke kritice „zbytečného utrácení za blbosti, které se netýkají života obyčejných lidí“, ať už jsou onou „blbostí“ studenti gender studies, nebo uprchlíci z Ukrajiny.

Pokud se podíváme na zahraničněpolitický program, Konfederace se profiluje jako jediný autentický zástupce alt-rightového suverenismu v polské politice. V duchu Dmowského volá pro přísně transakční zahraniční politice, která se nepouští do idealistických avantýr, ale kalkuluje národní zisky a ztráty. Tento přístup jí samozřejmě od vyhrocenějších účastníků veřejné debaty vysloužil označení „proruská“, ačkoliv konfederáti vnímají polskou bezpečnost v NATO a budoucnost v intenzivním zbrojení kvůli nutnosti dosáhnout maximální soběstačnosti. Na rozdíl od PiS zdůrazňují, že odstup a suverenitu si chtějí zachovat i od USA – „nebudeme klečet před nikým“.

Zajímavě vypadá shrnutí přístupu strany k EU. „Evropská integrace Polska přinesla nepochybné ekonomické zisky“ – říká Bosak. „A také pomohla polské společnosti zbavit se komplexů vůči západní Evropě. Díky tomu už nebereme EU jako bezalternativní vysněný ráj.“ Ostře se naopak vymezuje vůči vývoji integrace z politického hlediska: „zodpovídá za zmatek týkající se našeho státního zřízení a práva“. Míří na debaty o suverenitě, koncepci nadřazenosti evropského práva a rozšiřování kompetencí Bruselu mimo prostor vymezený evropskými smlouvami. A dodává, že „naše společnost zatím chce být součástí projektu. Ovšem den, kdy se to Polákům přestane ekonomicky vyplácet, není až tak vzdálený.“.

Být „třetí silou“ v polarizované polské politice není snadný úkol. Za posledních 20 let si tato uskupení převážně nedokázala udržet svoji pozici dvoje volby za sebou a musela si zkrátka vybrat, na kterou stranu liberálně-konzervativního štěpení chtějí patřit. Pokud se to Konfederaci povede, bude to znamenat, že dochází i k proměně polské společnosti. Společenské trendy se zdají její vizi přát.

Když se ovšem „připravují na vládnutí“, a tedy nutně obrušují některé radikálnější elementy svého programu, vystavují se stejnému nebezpečí, které oni sami představovali pro stranu Právo a spravedlnost: že se napravo od Konfederace etabluje zase někdo radikálnější a nekompromisnější ve vztahu ke stávajícímu establishmentu. Jejich bývalý stranický kolega Grzegorz Braun udělal z „trollingu“ doslova všech dogmat stávajícího řádu, od holokaustu přes covidová štěpení až k pomoci Ukrajině, své poznávací znamení a jeho taktika „proti všem a proti všemu“ začíná přinášet ovoce. A zároveň ubírat část voličů Konfederaci. Trend v celém západním světě radikálním náladám přeje.