Po více než roce je zde, zdá se, příměří v Gaze. Mohlo být dřív? To je lákavé říct prakticky vždy a všude. V tomto případě nikdo nepřinutil k dřívějšímu příměří Izrael, protože k tomu by ho nepřiměl nikdo jiný než Spojené státy, a ty ho nepřinutily. A nikdo nenutil k dřívějšímu příměří Hamás.

Ofenziva Hamásu je u konce v zásadě ze dvou důvodů. Zaprvé, jejich strategie, že izraelský vojenský protiúder bude mít četné civilní oběti, což vytvoří tlak na Izrael, aby ustoupil, byla neúčinná. Izrael likvidoval Hamás rychleji a dalekosáhleji, než si tvůrci této strategie představovali. A to tak, že její dvě hlavní tváře, Ismáíl Haníja a Jahjá Sinvár, si dnes už nepředstavují nic.

Druhý hlavní důvod byl ten, že naděje Hamásu na to, že jeho útok vyprovokuje širší regionální válku proti Izraeli, se nenaplnila. Jestliže 7. říjen 2023 odhalil fatálně chybné „čtení“ Hamásu izraelským obranným establishmentem, tak jeho dlouhodobá příprava na střet s libanonským Hizballáhem se naopak zúročila. Hizballáh je vojensky zdecimovaný Izraelem a přišel o spojnici s Íránem díky pádu Asadova režimu v Sýrii. A Írán sám zjistil při svých pokusech o masivní raketové nálety na Izrael, že jeho vojenské síly – aspoň ty konvenční, když jaderné zbraně zatím nemá – na Izrael prostě nestačí.

Amerika hrála ve válce roli pro Izrael zásadní, i když ne úplně jednoznačnou. Na jedné straně nikdy nepřestala Izrael podporovat vojensky, dodávkami zbraní a rozhodující přímou vojenskou podporou při odrážení íránských raketových útoků. Na druhé straně se co chvíli objevovaly informace, že Washington hrozí zdržením dodávek zbraní, pokud Izrael svou taktiku v Gaze neupraví. Těmto informacím, tuším, chybí jednoznačné objektivní ověření, nicméně byly tu momenty veřejné kritiky či snahy o „mikromanagement“ svého spojence – Kamala Harrisová loni v březnu prohlásila, že „studovala mapy“ a že izraelské jednotky nemají vstupovat do Rafahu. Nakonec byl Sinvár dopaden a zabit právě tam.

Tohle mírné veřejné lavírování bylo jednoznačně spojeno s prezidentskou volební kampaní – demokraté řešili problém, že část jejich voličského jádra je výrazně protiizraelská. Nakonec to k ničemu nebylo – ani v Americe, ani v Izraeli. Nicméně své důsledky to mělo. Izraelci prý souhlas se zárodečnou podobou dnešní dohody dali už v červnu. Jak minulý týden připustil ministr zahraničí Anthony Blinken v rozhovoru pro New York Times, byl to Hamás, kdo vyčkával: „Kdykoli se objevily veřejné neshody mezi Spojenými státy a Izraelem a vznikl dojem, že narůstá tlak na Izrael, viděli jsme, že Hamás couvl od dohody o příměří a propuštění rukojmích.“

Republikáni jsou v podpoře Izraele jednoznačnější a Donald Trump pohrozil Hamásu, že „rozpoutá peklo“. Nicméně stál o to, aby vlekoucí se konflikt jeho prezidentování nenarušoval. Takže není tak úplně šokující, že Washington Post v prvních chvílích po zveřejnění dohody referoval, že nejmenovaný diplomat připisoval pokrok v jednání dílem i vlivu zvoleného prezidenta Donalda Trumpa. Řekl, že „to bylo poprvé, kdy se Izrael ocitl pod opravdovým tlakem na přijetí dohody“. Pokud někteří američtí jestřábi touží po konečném zúčtování s Íránem, Trump není jejich člověk.

Byla to strašná válka s množstvím civilních obětí mezi Palestinci. Ale co můžete čekat, když někdo unese 250 lidí? Unášení rukojmích je ta nejodpornější taktika, v civilizovaném jazyce neexistuje způsob, jak ji obhajovat, a to, že stát, který tu možnost má, se proti ní bude bránit maximální silou, je zcela samozřejmé. Izraelci ale mají jiný tradiční problém. Hamás jim, doufejme, vrátí téměř sto rukojmích. Nejmladšímu jsou dva roky, nejstaršímu 86 let. Hamás odmítá říct, kolik z nich je naživu. Za to Izrael propustí tisícovku vězňů, zpravidla teroristů. Je to opakující se dilema. Kdysi byl v takovéto asymetrické výměně propuštěn i Jahjá Sinvár (mimochodem vězněný za vraždy Palestinců). Kolik budoucích Sinvárů propustí Izraelci teď?

Izrael je nyní v nejsilnější pozici za desítky let. Což neznamená, že bude klid. Tak například islamistická vláda, která se nově chopila moci v Damašku, se zatím velmi snaží, aby ukázala světu přijatelnou tvář. Nicméně masivní izraelské bombardování syrských vojenských objektů bezprostředně po pádu Asada svědčí o tom, že Izraelci nesentimentálně počítají s různými variantami vývoje a raději se pojišťují.

Tato válka potvrdila to, co už ta ukrajinská – že v některých místech dnešního světa pro země, jež chtějí přežít, prostě neexistuje náhrada za vojenskou sílu. Koneckonců i Izrael čelil a čelí mnohonásobné početní přesile a dnes je snadné zapomenout, že opravdu zbohatl až v posledních dvaceti letech.

Dále – a to souvisí – ta válka potvrdila bezvýznamnost Evropy. Pro názornou ilustraci se můžeme vrátit třeba do loňského 30. září, kdy šéf EU pro zahraniční politiku Josep Borrell vydal prohlášení, že je třeba zabránit izraelské operaci v Libanonu, zhruba 30 minut předtím, než izraelské jednotky do Libanonu vstoupily. Ale to je jen komické. Máme tu závažnější příklad. Z íránského „ohnivého kruhu“ protiizraelských sil, které podporuje, zůstali akceschopní pouze jemenští Húsíové. Ze své vzdálenosti jsou ovšem schopní v zásadě Izrael pouze iritovat. To, čeho jsou účinně schopní, tedy blokovat námořní dopravu v Rudém moři, představuje daleko větší problém pro Evropu než pro Izrael (i pro USA). Evropa s tím však není schopná dělat nic.

Z různých hesel, jimiž byl útok Hamásu provázen, bylo vlastně dosaženo výrazného pokroku jen u jediného – „globalizovat intifádu“. Legitimizace antisemitismu v určitých vrstvách, ale i institucích západních zemí je hrozivá. Podává si zde ruku progresivistická ideologie vládnoucí univerzitám s imigrací z muslimských zemí. A je strašné si uvědomovat nad každým záběrem Palestinců jásajících nad přiváženými izraelskými rukojmími, že jednomu každému z nich by pravděpodobně nějaký západoevropský soudce dal azyl.