Můj oblíbený rádce, teolog, dominikán a taky sportovní pilot Józef M. Bochenski (1907–1995) uvádí ve své knize Stručný slovník filozofických pověr takový pěkný případ, jak samo se sebou manipuluje veřejné mínění. V jedné americké věznici došlo ke vzpouře vězňů. Po jejím potlačení zachytili reportéři setkání jednoho vězněného černocha se svou matkou, která ho mohla navštívit ve vězeňské nemocnici. Byla to velmi emotivní a dojemná scéna, fotografie pak vyšly po celé Americe a vyvolaly vlnu sympatií k vězni. Z něj se stal svého druhu hrdina, podepisovaly se petice za jeho propuštění, přimlouvaly se slavné osobnosti. Redakce místního deníku dostaly bohužel také dopis jiné černošky, která psala, že tento vězeň znásilnil a zavraždil její osmiletou dceru. V onom dopise mj. stálo: „Mě a mé dítě nikdo nelituje, soucit máte jen s vrahy.“

Stačí ostatně jen zažít hádku černého pasažéra s revizorem: jak to mívá revizor těžké a jak se okamžitě objeví nějaký bojovný obránce či obránkyně přichyceného! Lze to jistě považovat za projev lidskosti, soucitu, solidarity, ale spravedlivé to často není. Nevíme, jestli není právě zatýkaná kapsářka, která někomu ukradla životně důležitou věc, nebo násilník, který před pár dny někomu hrozně ublížil. V tu chvíli je to ovšem štvaná oběť systému, policejního násilí, kruté společnosti. O pozadí věci netušíme nic, ale nás, ochránce slabých a utlačovaných, uspokojuje hřejivý pocit, že jsme na jejich straně. Ve skutečnosti můžeme přispívat k tomu, že násilí bude víc a pocit těch skutečných obětí, že právo neexistuje, bude sílit. A ty budou pak vyžadovat tvrdou ruku.

Samozřejmě to neznamená, že nejsou případy, kdy násilí je bezdůvodné a přehnané, a policista, tedy zástupce systému, je sám sadista a násilník. Ale z podstaty věci je spíš obvyklé, že je to naopak, že policejní násilí je spíš prostředkem k pacifikaci a „průchodu práva“ než samoúčelem. Pokud tedy nejde o společnost, kde se policie používá k terorizování obyvatel, což samozřejmě je stav, který je nepřípustný a je nutné se před ním bránit. Ale i k tomu předtím nějak došlo. V demokratických zemích tak, že byla hluboce nalomena důvěra mezi vrstvami společnosti, které mezi sebou začaly vést svého druhu občanskou válku. To nejspíš vidíme v současné Americe. Část obyvatelstva, obvykle ta, která má o sobě lepší mínění, v představě, že brání utlačované a pronásledované, vede odpor k vlastnímu státu, který reaguje na situaci, kterou ta sama část obyvatelstva vyvolala. Masová migrace, kterou umožnila a podporovala ta vrstva společnosti, která sama nenese její náklady, vyvolává stav, jenž obvykle vede k násilí. Nápravu věcí přebírá, obvykle už pozdě a neúčinně, stát se svými represivními složkami, což způsobuje další konflikt. Výsledkem je postupující rozklad společenské smlouvy, nepřátelství, latentní občanská válka. Na jejím začátku mohla být představa, že dobro se bude vytvářet tím, že to uspokojí naši touhu líbit se sami sobě. Dojmout se z obrazů, jejichž pozadí neznáme. Jako u toho ubohého vraha v dojemném objetí své maminky.