Schůzka mezi ukrajinskými a ruskými vyjednávacími týmy, první po více než třech letech, dopadla podle očekávání – nijak. Kromě dohody o výměně tisícovky válečných zajatců nepřinesl Istanbul žádné hmatatelné výsledky. Vlastně to není nijak překvapivé – nešlo totiž tolik o negociace o ukončení krvavé války, ale hlavně o divadlo pro amerického prezidenta.

Donald Trump si zřejmě opravdu přeje ukončit válku na Ukrajině a je frustrovaný z toho, že se mu to nedaří. Kyjev i Moskva si uvědomují, že pokud se jim podaří přesměrovat americký hněv na protivníka, mohly by získat zásadní výhodu. Proto musí Bílému domu dokazovat, že si přejí mír – a překážkou je ten druhý.

Tak došlo i na istanbulskou schůzku. Ukrajinci, podpořeni evropskými spojenci, vyzvali k třicetidennímu bezpodmínečnému příměří. Své dobrozdání plánu dal i Trump. „Pokud nebude příměří dodržováno, USA a jejich partneři uvalí další sankce,“ prohlásil. Vladimir Putin potřeboval reagovat, aby to nevypadalo, že příměří odmítá. Proto navrhl přímé jednání o míru. Volodymyr Zelenskyj to nejdřív odmítl, ale na vějičku se chytil Trump. „Ukrajina by s tím měla souhlasit. OKAMŽITĚ,“ napsal. Zelenskyj se tedy rozhodl mírové návrhy ještě eskalovat. „Na Putina budu čekat ve čtvrtek v Turecku. Osobně,“ tweetoval. Celé jednání v Istanbulu bylo tak především představením pro Trumpa.

Ze složení delegací se ale dá jasně vyčíst, kdo vyjednávání myslí vážněji. Absenci Putina obhájci Ukrajiny interpretovali jako zbabělost. Skeptici vůči další pomoci Ukrajině naopak obviňovali Zelenského z naivity nebo manipulace, protože v reálu lídři dohody přece schvalují, zřídkakdy je osobně vyjednávají.

Velkým fanouškem personálního přístupu je ale Trump, který neustále prohlašuje, že pokud se s Putinem sejde, válku ukončí. Návrh Zelenského na osobní setkání s ruským prezidentem mohl na amerického prezidenta zapůsobit.

Ukrajinskou delegaci nakonec vedl ministr obrany Rustem Umerov. Kdyby to Rusové mysleli vážně, poslali by někoho na podobné úrovni, například ministra zahraničí Sergeje Lavrova. Kreml ale pověřil Vladimira Medinského, kdysi ministra kultury, nyní Putinova poskoka, fanouška historie a nacionalistického ideologa, který chce odstranit Leninovu mumii z mauzolea, jelikož podle něho oslabil Velké Rusko.

Ruská delegace odmítla, aby jednání předsedali Američané, protože dobře věděli, že před nimi by si nemohli dovolit šikanózní chování, jaké pak předvedli. Medinskij jako podmínku příměří požadoval stažení ukrajinských sil ze čtyř oblastí, které Rusové oficiálně anektovali, ale ani jednu plně neovládají. Vyhrožoval, že pokud se tak nestane, Rusko anektuje další dvě. „Možná že někteří z těch, kteří sedí u tohoto stolu, přijdou o další své blízké. Rusko je připraveno bojovat navždy,“ sdělil Ukrajincům. To nezní jako postoj strany ochotné k ústupkům.

Rusové přijeli ve složení jako na jaře 2022. Signál, že to považují za pokračování tehdejších jednání a požadují stejný rámec dohody jako tehdy. Tehdejší podmínky Kyjev odmítl, protože by se de facto rovnaly kapitulaci. Připočítejme k tomu ruské trvání na tom, že je třeba řešit „kořeny“ války, a slova mluvčího Kremlu Dmitrije Peskova, že „pro Rusko je při podepisování dokumentů mezi ruskou a ukrajinskou delegací nejdůležitější a zásadní totožnost osoby oprávněné podepisovat za Ukrajinu“, čímž zpochybnil legitimitu ukrajinské vlády. Válečné cíle Ruska se tedy nezměnily. Nejde o žádný protest proti ukrajinskému členství v NATO nebo prosazování legitimních zájmů Moskvy. Putin a jeho okolí prostě nevěří, že Ukrajina má právo na existenci a že Ukrajinci jsou opravdový národ. Chtějí ji zničit a podrobit si ji. Maximalistické požadavky stále neopustili. Není divu, když tlak na Kreml ze strany Trumpovy administrativy se blíží nule.

Tvrdý realista by mohl říct s řeckým klasikem Thukydidem: „Silní dělají, co mohou, slabí strpí, co musejí strpět“ – tedy že Ukrajina nemá na výběr. Jenže ta je v mnoha ohledech v mnohem lepší pozici než před třemi lety. V březnu 2022 Rusko okupovalo zhruba 27 procent ukrajinského území, nyní je to 19 procent. Mezitím přišlo o čtvrtinu černomořské flotily, tenčí se mu zásoby ze sovětských časů a zažilo vzpouru wagnerovců.

Ukrajinská armáda je početnější a lépe vyzbrojená než na začátku války. Navíc je v defenzivě. Bránit je vždy jednodušší než útočit. Vojenská poučka zní, že útočník potřebuje proti obránci převahu tři ku jedné, pokud si chce být jist úspěchem. Ukrajina nemá sílu na vytlačení Ruska ze svého území. Ale Rusové postupují hlemýždím tempem za cenu děsivých obětí. Na frontě zavládl pat.

Zelenskyj přiznal, že Ukrajina nemá sílu na osvobození zabraných teritorií. Ukrajinské požadavky pro příměří jsou celkem zřejmé – uznání ruské de facto kontroly nad ztraceným územím, nikoli však právní souhlas, a nějaké bezpečnostní záruky. To znamená členství v NATO, rozmístění spojeneckých jednotek na Ukrajině či aspoň západní pomoc při vyzbrojení a obnově ukrajinské armády tak, aby mohla uvést v život „strategii dikobraza“. Tak se říká plánu vyzbrojit Kyjev do takové míry, aby si na něj Moskva znovu netroufla. Kreml toto samozřejmě odmítá. Lidé volající po zastavení bojů s ohledem na ztracené životy by měli prosit hlavně Putina. Je to zcela v jeho rukou. To by ale Putina musely životy obyčejných lidí zajímat.

Istanbulské jednání je tedy hlavně manévrem Ukrajiny a evropských spojenců pasovat Putina do pravdivé role válečného štváče a kazimíra. Proto se obě strany v Istanbulu shodly na pokračování vyjednávání „v principu“. Nikdo nechce před Trumpem vypadat jako ten, kdo brání konci války. Uvidíme, zda manévr vyjde.

Bílý dům si musí být vědom, že dosavadní kroky nikam nevedou. Trump si bude muset vybrat ze tří možností. První je úplný odchod z negociací, naprostý konec podpory Ukrajiny, zrušení protiruských sankcí. Druhá je částečné ukončení podpory Ukrajiny, kdy jí USA už nic neposkytnou, ale nebudou jí bránit v nákupu amerických zbraní. Třetí je zvýšení pomoci a silný tlak na Rusko. Snad Trump zvolí moudře.