Komunistická Čína oslavila 3. září 80 let od konce druhé světové války. Při té příležitosti uspořádala na náměstí Nebeského klidu velkou přehlídku, kdy kolem prezidenta Si Ťin-pchinga pochodovalo 15 tisíc vojáků a projížděly stovky kusů vojenské techniky. Na pódiu vedle něj stáli mimo jiné vůdci Severní Koreje a Ruska, zpoza Pacifiku pak celou show sledoval Donald Trump, který ji sarkasticky okomentoval na sociální síti Truth Social. Vyjádřil naději, že Čína při svých oslavách připomene i americké padlé, kteří se zasloužili o čínské vítězství. „Prosím, vyřiďte mé srdečné pozdravy Vladimiru Putinovi a Kim Čong-unovi, až budete kout pikle proti Spojeným státům americkým,“ zakončil Trump svůj příspěvek.

Řada komentátorů přehlídku označila za pokryteckou. Silou, která ustála japonský nápor ve druhé světové válce, a zajistila tak Číně budoucnost prostou od zahraniční dominance, byla Čínská národní strana – Kuomintang, úhlavní nepřátelé komunistů. Kuomintang s komunisty v druhé světové válce sice uzavřel takzvanou druhou společnou frontu, aby se mohli soustředit na boj proti vnějšímu nebezpečí, ale komunisté válku z velké části vyseděli. Po kapitulaci Japonska komunisté relativně lehce porazili válkou vyčerpaný Kuomintang. Ten se stáhl na Tchaj-wan.

A o ten šlo v přehlídce především. Tchaj-wan existuje v podivném limbu: většina zemí na světě uznává „politiku jedné Číny“, podle které je Tchaj-wan formálně součástí Číny, v reálu se k němu chovají jako k samostatnému státu. Komunistická Čína by tak Tchaj-wan ráda dostala pod plnou kontrolu, ostatně dokončení politického sjednocení Číny je dlouhodobý cíl komunistické strany už od dob Mao Ce-tunga. Hlavní důvod, proč k tomu nedošlo, se jmenuje Sedmá flotila Spojených států. Ta kotví v japonské Jokosuce a je zodpovědná za střežení amerických zájmů v regionu – a mezi ně patří právě i pokračující politická nezávislost Tchaj-wanu. Sedmá flotila v době mezinárodních krizí třikrát vyplula k Tchaj-wanu, připravena zabránit jakémukoli čínskému vylodění.

Pomalu, ale trpělivě

Jenže to bylo v dobách, kdy americká vojenská i ekonomická převaha nad komunistickou Čínou byla nezpochybnitelná. To přestává platit.

Americko-čínská konfrontace je obsesí geopolitických analytiků. Washington považuje Peking za svého úhlavního rivala, Číňané se netají ambicí dominovat minimálně jihovýchodní Asii. Jednou z otázek je, jakou formu toto soupeření nabude. Je tu samozřejmě možnost regulérního ozbrojeného konfliktu, ale také jakési nové studené války, kdy bude americký i čínský model vystaven zátěži.

Co se týká přímé vojenské moci, Čína je stále ve stadiu dohánění USA. Například vojenský historik Peter Caddick-Adams považuje pekingskou přehlídku za nablýskané divadlo. Západní zbraně jsou vyzkoušené ve válkách v Afghánistánu, Iráku nebo na Ukrajině. Ty čínské si žádným ostrým testem neprošly. Během přehlídky Čína představila své první vzdušné tankery určené k tankování stíhaček za letu, zatímco USA touto technologií disponují již 70 let. Říše středu taktéž pilně staví svou flotilu letadlových lodí. Momentálně má dvě aktivní, jednu testuje na moři, jednu montuje, dvě má naplánované. Američané jich mají jedenáct, tři staví a dvě další jsou v plánu. Číňané navíc nemají žádné zkušenosti s jejich provozováním, na rozdíl od Američanů. „Realistická bojová cvičení, testy společných velitelství bojového prostoru se zapojením logistiky, informačních, kybernetických a vesmírných aktivit, jsou jediným skutečným způsobem, jak posoudit vojenskou sílu země. Něco takového jsme ve velkém měřítku zatím neviděli a pro Čínu by bylo krajně nerozumné pouštět se do expediční operace proti Tchaj-wanu bez takových příprav a nácviků,“ shrnuje situaci Caddick-Adams. Čínská armáda je rovněž prolezlá korupcí, což – jak jsme viděli u ruské armády na Ukrajině – může mít fatální důsledky na bojišti.

Ale Čína Ameriku rychle dohání, jak ukazuje analýza amerického Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS). Dlouhodobě navyšuje svůj vojenský rozpočet: v roce 2012 činily výdaje Číny na obranu jednu šestinu výdajů Spojených států, do roku 2024 se tento podíl zvýšil na jednu třetinu. Již v roce 2014 čínské námořnictvo překonalo to americké v počtu lodí. „Čína stále zaostává za Spojenými státy v klíčových ukazatelích, jako je celková tonáž lodí, odpalovací zařízení raket na lodích a zkušenosti s operacemi na otevřeném moři. V těchto oblastech však ztrátu dohání. Ministerstvo obrany Spojených států hodnotí schopnost Číny provádět mise mimo první řetězec ostrovů v indo-pacifické oblasti jako ‚skromnou, ale rostoucí s tím, jak získává více zkušeností‘,“ uvádí CSIS. Podobné je to v případě letectva, raket a využívání satelitů. „Jak by si Čína vedla na bojišti, zůstává velkou otázkou. Čínská lidová osvobozenecká armáda, která více než čtyři desetiletí nevedla žádnou válku, je dnes do značné míry neotestovaná. Jisté však je, že čínští vůdci berou zlepšení vojenských schopností země vážně. Čínská lidová osvobozenecká armáda dosáhla rychlého pokroku a je připravena v nadcházejících letech pokračovat ve významných posunech,“ zní závěr CSIS.

Dva scénáře

Možná ale ke střetnutí mezi Čínou a Amerikou nakonec nikdy nedojde – pokud se Čína stane tak mocnou a úspěšnou, že nebude mít konkurenci a převezme světovou hegemonii téměř v poklidu, tak jako ji převzaly USA od Británie, 21. století se stane čínským stoletím. Na to, zda je takový scénář reálný, existují v podstatě dva pohledy.

První tvrdí, že Čína je již za vrcholem. Její nepochybné pokroky od 80. let jsou dány transformací z chudé země do středněpříjmové. Impresivní nárůst infrastruktury, jako jsou vysokorychlostní železnice a dálnice, je zapříčiněn hlavně tím, že Čína je obří zemí. V přepočtu na hlavu má třeba Španělsko pořád třikrát více kilometrů tratí než Čína, oproti Británii je železniční hustota poloviční. Na každé hypermoderní nablýskané město, jako je Šanghaj, připadá několik bez pořádného spojení se zbytkem země. Ještě docela nedávný optimismus pak brzdí i tvrdá data. V době finanční krize v roce 2008 činil oficiální – a pravděpodobně nadhodnocený – HDP Číny přibližně 4,7 bilionu dolarů, což představovalo asi třetinu HDP Spojených států. Do roku 2021 pak vzrostl na 18,2 bilionu dolarů (tedy už přes tři čtvrtiny amerického HDP) a mnozí ekonomové se přeli už jen o to, ve kterém roce dvacátých let Čína USA předstihne. Jenže v roce 2024 růst zpomalil na 18,7 bilionu dolarů (což znamenalo propad na jen 62 procent výkonu v té době mnohem rychleji rostoucí americké ekonomiky). A v přepočtu na HDP na obyvatele Čína pak stále nedosahuje ani 20 procent USA. Čína mezi lety 2000 a 2021 sice nevídaným způsobem zvýšila svůj podíl na globálním HDP z 3,5 na 18,5 procenta, i ten se ale od té doby zase snížil na přibližně 16,5 procenta. Ekonom George Magnus, autor knihy Red Flags: Why Xi’s China Is in Jeopardy (Červené prapory: Proč je Siho Čína v ohrožení), to nedávno pro deník The Guardian shrnul jasně: „Není pochyb o tom, že vzestup Číny se přinejmenším zastavil. Pracovní věk a celková populace nyní neustále klesají, míra urbanizace (nyní přes 60 procent) stagnuje, růst produktivity také, stejně jako se zastavil dlouhodobý nárůst podílu Číny na globálním vývozu a výrobě. Vnější prostředí je dnes pro Čínu mnohem tvrdší a nepřátelštější.“

Proti tomu stojí koncept kanadského analytika čínského původu Dana Wanga. Ten letos vydal knihu Breakneck: China’s Quest to Engineer the Future (Závratné tempo: Čínská snaha zkonstruovat budoucnost), jež si rychle vysloužila pověst povinné četby pro pozorovatele říše středu. Wang tvrdí, že Čína se stala technologickou a průmyslovou velmocí, jež již nyní ovládá klíčové segmenty. „Čína v roce 2024 vyrobila téměř tři čtvrtiny světové produkce elektromobilů a představovala 40 procent globálního vývozu elektromobilů, má pod kontrolou kompletní dodavatelský řetězec solární energie a čínské společnosti vyrábějí většinu světových baterií, jak pro elektromobily, tak pro jiné účely. Země také produkuje 60 procent elektrolyzérů používaných k extrakci vodíku z vody, což je nejúčinnější způsob výroby čisté energie na bázi vodíku,“ uvedl příklad v článku pro magazín Foreign Affairs.

Tato dominance má důsledky v soutěži světových velmocí. Wang upozorňuje, že americká průmyslová základna se nemůže s tou čínskou rovnat. Například má problém doplnit munici, kterou poslala Ukrajině, což samozřejmě vzbuzuje otázky ohledně schopnosti vést intenzivnější válku. Čína taktéž donutila USA ustoupit v celní válce, když zablokovala vývoz vzácných zemin. Wang sice uznává, že průměrný Číňan se nejspíše nikdy nestane tak bohatým jako průměrný Američan, ale čínské industriální schopnosti poskytnou Pekingu dostatečnou páku na to, aby ovlivňoval světové dění a možná Američany i předčil.

Podle Wanga jsou dvě možnosti, jak by tento scénář mohl zkrachovat. Buď čínští komunisté své zásahy do ekonomiky přeženou a tím svůj projekt zničí, nebo se Americe podaří obnovit průmyslovou základnu.

Což je jedna z motivací Trumpova celního tažení: má donutit firmy přesunout výrobu zpět do USA. Jenže to je jako vzít sbíječku na opravu hodinek. Jednou z velkých výhod Ameriky byla její oblíbenost oproti Číně. To Trumpova cla mění. Také Indie, kterou si USA dlouho předcházely, začíná lavírovat, krátce před show v Pekingu se indický premiér Naréndra Módí na summitu Šanghajské organizace pro spolupráci v Tchien-ťinu setkal se Si Ťin-pchingem. Podobně Vietnamci, normálně vůči Pekingu podezřívaví, hostili Siho na státní návštěvě. A i věrní američtí spojenci, Japonsko a Jižní Korea, jsou kvůli clům rozezleni. Nemluvě o čínské podpoře Rusku, bez níž by zřejmě nemohlo pokračovat ve své válce na Ukrajině.

V Tchien-ťinu a následně v Pekingu tak Číňané ukázali hlavně zárodky nové protizápadní aliance. Ta má již nyní pevné jádro sestávající z Ruska, Íránu, Severní Koreje a právě Číny. K její eliminaci bude potřeba umná diplomacie a dlouhodobé plánování. Trumpova nepředvídatelná politika se tomu zatím moc nepřibližuje.