Varšava 11. listopadu už tradičně oslavila Svátek nezávislosti – připomínku návratu státu na mapu Evropy v roce 1918 – obřím Pochodem nezávislosti, kterého se zřejmě zúčastnilo přes 200 tisíc lidí (v Polsku jsou i data předmětem tvrdého politického boje, takže čísly uváděnými varšavskou radnicí ani organizátory se moc nemá smysl zabývat).

Pochod nezávislosti je už léta jedním z nejvýraznějších projevů občanské společnosti v Polsku: od začátku organizovaný mimo dosah stranických centrál a státních institucí, vždy byl projektem angažovaných jednotlivců a spolků. Prostě polský ekvivalent Korza Národní, jen s jinak položeným důrazem. Problém samozřejmě je, že to nejsou jednotlivci s těmi správnými názory, proto si v médiích přečtete nikoliv o „občanské společnosti“, ale o „krajní pravici“. Poprvé prošel ulicemi Varšavy v roce 2011. Za prvních vlád Donalda Tuska se potýkal s policejními zásahy, později už jen s nevůlí a drobnými šikanami varšavské (liberály ovládané) radnice. Přesto (nebo možná právě proto) se každým rokem vyvíjel: přibývalo účastníků, a mezi nimiž bylo procentuálně stále méně fotbalových ultras a stále více obyčejných lidí, kteří chtěli v ten konkrétní den vyjádřit radost a národní hrdost. Státní instituce na tuto potřebu nebyly schopné reagovat, tak si poradily samy.

Letošní pochod prošel v podstatě poklidně a bez incidentů. Vůbec poprvé se ho zúčastnil – jako „jeden z davu“, nikoliv „v čele“ – prezident Polska, Karol Nawrocki. Tyto dvě skutečnosti mohou signalizovat „normalizaci“ Pochodu v polském veřejném prostoru, ale také obrovskou změnu, kterou polská (ale i obecněji evropská) veřejná debata prodělává.

Když Pochod začínal (kolem roku 2010), náš region stále ještě žil „sen o Evropě“, která bude všeobecným lékem na neduhy postkomunistické reality. Stačilo přesně kopírovat a co nejrychleji dohánět. Budoucnost měla být „evropská“, tedy bez hranic a s národními tradicemi postupně dovedenými na úroveň folkloristických spolků. Zároveň, navzdory všem znepokojivým znamením, jsme stále žili, spolu se zbytkem EU, sen o konci dějin, v němž se Evropa, když už ne svět, obejde bez armád, vlajek, vojenských přehlídek a „silných hodnot“. Měli jsme být humanitárním impériem a evropský vliv budovat kombinací hodnot, otevřenosti a obchodu. V hodnotové oblasti se zrovna zvedala vlna woke revoluce a v politice kraloval „reset“ s Putinovým Ruskem – další krok k Evropě bez hranic, v níž blahobyt a liberální demokracie vítězí nad starými předsudky. V této scénografii působili pochodující národovci, mimochodem stejně jako třeba ti, kteří varovali před ruskými vlivy, jako zjevy z minulosti, která sice ještě nechce zemřít, ale je odsouzená k postupnému odumírání v novém úžasném světě.

„Davy lidí, kteří jsou hrdí na svou víru, tradice a národ… Tak začínaly i pogromy,“ okomentoval letošní záběry z Varšavy český levicový novinář Marek Švehla. A tentokrát, po patnácti letech, to byl on, kdo vyzněl jako návštěvník z jiné planety.

Evropa – zatím alespoň rétoricky – zbrojí, liberální komentátoři hledají způsoby, jak přimět mladé, aby zvažovali vojenskou kariéru, případně jak zavést zpátky všeobecnou brannou povinnost, občané jsou nabádáni k neustálé bdělosti proti hybridním hrozbám a dezinformacím, obrana hranic a regulace toho, kdo je překračuje, už nejsou projevy fašismu a původ kapitálu je najednou výsostně politickou a bezpečnostní otázkou.

Pro všechny, kteří to takto vnímali celou dobu, a tedy neuvěřili ani snu o Evropě bez hranic (vnitřních a vnějších), ani tomu o konci dějin, to může být důvod k pocitu zadostiučinění. Kazí ho ovšem skutečnost, že názorový mainstream EU zatím připomíná onoho vlka z přísloví, který chce být sytý a zároveň mít kozu dál celou. Tedy na jedné straně dál holdovat svým předsudkům, že „lidé hrdí na svou víru, tradici a národ“ jsou z podstaty věci hrozba nebo alespoň důvod k výsměchu, a zároveň mít někde v kasárnách sešikované početné zástupy po zuby ozbrojených obránců inkluzivní, duhové a multikulturní Evropy.

Jejich dilema může ovšem vyřešit snad jen nástup umělé inteligence a armád robotů. V lidském světě a v evropské realitě je prostě zjevení se fenoménu liberální demokracie neodmyslitelně spjaté s národním státem. Jak říká francouzský myslitel Pierre Manent, „národ a demokracie jsou recipročně na sobě závislé“ – národní stát je přirozeným prostředím pro demokracii a moderní národ se zrodil spolu s myšlenkou všeobecného volebního práva.

Stejně tak jsou emoce a hodnoty, kterými je republika udržována, bytostně a hluboce ne-liberální. Bockenfordého paradox, tedy tvrzení, že existence liberálního řádu je udržována hodnotami, které jsou tomuto řádu cizí a které neumí sám od sebe reprodukovat, platí nejen v případě náboženství, ale i vlastenectví.

Někdy před 20 lety organizovalo polské Muzeum varšavského povstání billboardovou kampaň s heslem „Byl bys ochoten zemřít za vlast?“. Měla dnešním obyvatelům města více znázornit oběti a dilemata, před nimiž v roce 1944, v roce povstání proti Němcům, stáli jejich předchůdci. Tehdy, ve světě „konce dějin“, vyvolala ta kampaň vlnu nevole. „Vlastenectví dnes znamená platit daně, sbírat psí hovínka a třídit odpad,“ zněla běžná reakce. Z hlediska filozofie liberalismu, z principu založené na maximalizaci individuálního bezpečí a blahobytu, je totiž na tuto otázku jen jediná správná odpověď: umírat za vlast mají jen ti, kteří si to sami vybrali jako profesní dráhu, s plným vědomím rizik, jež takové zaměstnání přináší.

S tímto postojem u mnohých nepohnula ani lekce, kterou dennodenně už skoro čtyři roky přináší ukrajinská fronta. Třídění odpadu a placení daní jsou samozřejmě velmi důležité, stejně jako tolerance, slušnost a inkluzivita, dokud se drží rozumných mezí. Ale lidi, kteří budou schopni ubránit Charkov či Cherson před nájezdníky, tímto způsobem nevychováte…