„Tady mám medvídka od přítelkyně, přilbu, spodní prádlo. Tady žiju posledních osm měsíců,“ říká dvaadvacetiletý Alexa, který studuje druhým rokem Zemědělskou univerzitu v Bělehradě. Nejenže ji studuje, ale univerzita se stala jeho domovem. Alexa se totiž připojil ke studentské blokádě vysokých škol. Už devět měsíců je na univerzitách po celé zemi zastavena výuka a akademická půda se stala základnou pro vedení protestů proti vládě prezidenta Aleksandara Vučiće.

Z učebny 35 zmizely židle i stoly. Bývalou posluchárnu už nic nepřipomíná. Podlaha velké místnosti je pokryta matracemi, na nichž jsou polštáře, peřiny a osobní věci současných obyvatel. Mezi matracemi jsou nataženy šňůry, na nichž visí ručníky a závěsy, které zajišťují aspoň trochu soukromí. „Na univerzitě nás přespává čtyřicet, ale dřív to bylo i několikrát víc,“ říká Alexa. Blokády univerzit trvají už devět měsíců. Připojily se k nim všechny univerzity v zemi. „Nešlo by to bez podpory vedení a profesorů. Oni stojí za námi, chodí s námi i na demonstrace,“ říká Alexa.

Jenže profesoři vysokých škol jsou v těžší situaci než studenti. Jsou pod velkým tlakem vlády, která většinu univerzit financuje. „Dostali jsme pokuty a vyhrožující nám. Na tři měsíce nám zastavili platy. Je to cesta vlády, jak nás donutit, abychom obnovili výuku. To je velký nátlak. Mnozí z nás na tom životně závisí,“ shrnuje profesor Damjan z Akademie múzických umění v Bělehradě. Bojí se o místo, protože má malé dítě a rodina na jeho příjmu závisí. „Mnozí profesoři už dostali výpověď. Nikdo neví, kdo to nařídil. My ostatní jsme pod touto hrozbou. Na Pátém bělehradském gymnáziu ukončili smlouvu 33 učitelům. Je to státní gymnázium, takže mohou,“ vysvětluje Damjan. „U nás na fakultě se k blokádě nepřipojil celý profesorský sbor. I univerzity jsou místem, které má problémy jako celá naše společnost – nepotismus, politická příslušnost, zneužívání moci, korupce. Takže i u nás se z různých důvodů připojilo k protestům přes polovinu profesorů,“ dodává.

Výuka na srbských univerzitách stojí. A to je bolavé pro všechny. „Je těžké obětovat svoje vzdělání za vyšší cíle, zatím jsme stateční, ale vzdělání ukončit chceme. Snažíme se tedy aspoň složit zkoušky, abychom mohli postoupit,“ vysvětluje Alexa. Nyní tedy na všech univerzitách v Srbsku probíhají zkoušky a zároveň zápis nových studentů. „Noví studenti se většinou k blokádě připojit nechtějí, chtějí už normální výuku. Podle mě se od září obnoví výuka na většině fakult. Ale studenti budou i nadále protestovat. Někteří raději odešli studovat do zahraničí. Často ti nejlepší. Chtějí prostě studovat a tady to teď nejde, to ohrožuje jejich budoucnost a kariéru. Mně za poslední rok odešli do zahraničí čtyři nejlepší studenti,“ popisuje Damjan.

Proti korupci

Protivládními protesty, které jsou považovány za největší v moderní historii Srbska, je ochromena celá země. Spustila je tragédie v Novém Sadu, kde se v únoru zřítil strop na vlakovém nádraží a připravil o život šestnáct lidí včetně dětí. Pro opozici i širokou veřejnost to byl symbol neschopnosti a korupce ve státní správě. Rekonstrukci nádraží dostala čínská firma, která odmítla zodpovědnost. Během vyšetřování bylo už zatčeno třináct lidí, byli obviněni z nedbalosti nebo falšování faktur. Odhaduje se, že zpronevěry státních peněz jdou do desítek milionů dolarů. Lidé požadují odstoupení Vučićovy vlády a předčasné volby. Ty ale Vučić rezolutně odmítá. „Vládu teď podporuje tak 35 až 40 procent obyvatel, hlavně na vesnicích a v menších městech. Vláda navíc kontroluje všechna veřejná média,“ uvádí Djodje Dimitrov, politolog z European policy centre v Bělehradě.

Nejvýraznější tváří protestů je Savo Manojlović, lídr opozičního hnutí Kreni-Promeni. Právník a aktivista, který vedl protesty proti těžbě lithia a vládě už v roce 2021 a 2022, je dnes srbskou opoziční celebritou. Netají se ani politickými ambicemi a chce kandidovat v dalších volbách. „Zřícení střechy je jen špičkou ledovce rozsáhlé korupce v Srbsku. Jsme jednou z nejvíc zkorumpovaných zemí na světě. A to se musí změnit, naše společnost chce změnu. Srbská opozice je rozdrobená, musíme se spojit a věřím, že můžeme po patnácti letech naši zemi změnit. Dialog s Vučićem odmítáme, chceme předčasné volby,“ říká. Kvůli kritice vlády byl už mnohokrát zatčen. „Dostávám telefonické výhrůžky, kontaktují rodinu, vyhrožují.“ EU má podle něho dobré vztahy s Vučićovou vládou, protože má zájem získávat srbské lithium na výrobu elektromobilů. Se srbskou vládou podepsala dohodu a ze země udělala strategického svého partnera v prosazování Green Dealu. „EU pak přestala kritizovat srbskou vládu, čímž obětovala prosazování demokracie výměnou za lithium,“ vysvětluje Manojlović. Vstup do EU nyní v Srbsku podporuje jen kolem 40 procent obyvatel.

Vláda se rozhodla reagovat na protesty tvrdě a represemi. Proti demonstrantům nasadila těžkooděnce, kteří používají slzný plyn, dýmovnice a petardy. Nejednou byly nasazeny i tzv. sonické zbraně, v Srbsku zakázané. O jejich používání se přesvědčujeme na vlastní uši přímo v Bělehradě. Je osm hodin večer. Tisíce lidí se sešly na trhu ve čtvrti Zemun. Ve stejnou dobu se tisíce lidí shromažďují ve čtvrti Nový Bělehrad. Společně pak jdou k budově Nejvyššího soudu. V čele průvodu jdou studenti ze Zemědělské univerzity. Právě oni dnešní protesty svolali. „Je spousta skupinek, které protesty organizují, nejsou to jen studenti, ale i místní komunity, není to jednotně řízené. Dopředu nikdo neví, kde a kdy protesty budou. Lidé se to dovědí až tak dvě hodiny předem přes sociální sítě,“ vysvětluje nám Uros, který nese na rameni velkou srbskou vlajku. Vedle něho pochoduje Alexandr, který má v ruce dlouhou dřevěnou tyč, další je hlavní fotograf, na hlavě má přilbu, ochranné brýle a plynovou masku. To aby mohl blízko k policistům. K hlavnímu týmu patří i dívka s megafonem, která se snaží dav rozpumpovat. Všichni už vědí, že v jednu chvíli narazí na policejní těžkooděnce, a tak má každý kolem krku šátek, roušku a brýle proti slznému plynu.

Dav je nekonečný. Jde zde i mnoho starších lidí, lidí se psy na vodítku, dokonce i několik vozíčkářů. Nic nenasvědčuje tomu, že brzy dojde k pouliční válce. Lidé si povídají, vtipkují a dělají si legraci z policistů, kteří je celou dobu doprovázejí. „Koho chráníte?“ ptají se policistů. Nad hlavami nesou transparenty s nápisy jako „Ještě nejsme unavení. Čím větší obušky, tím menší má SNS (Vučićova Srbská pokroková strana – pozn. red.) penisy“ nebo „Je čas s námi mluvit“. „Pumpáj!“ (Rozpumpujte to!) křičí dívka v zelené vestě do megafonu. A tisíce lidí ji poslechnou. Atmosféra houstne, když jde dav kolem kanceláře SNS. Na Vučićův portrét dopadají rajčata, kameny a pytlíky s růžovou barvou, které se rozprskávají po celém obraze. Místo očí mu někdo namaloval červené kříže.

Represe a provokatéři

Prezident Vučić demonstranty označil za teroristy a vyhrožuje ještě tvrdším postupem. Zatčeny byly už stovky demonstrantů, pětatřicet jich zůstává ve vazbě. „Obvinění z terorismu a zločinů proti státu jsou u nás novou věcí, myslím, že tím chtějí zastrašit veřejnost. Jenže každé zatčení vyvolá ještě větší protesty,“ uvádí politolog Dimitrov. Právě vzrůstající represe srbské vlády jsou důvodem, proč odpor roste po celé zemi. „Protesty se ale zároveň stávají čím dál násilnějšími. Za tím je jednak frustrace z toho, že lidé demonstrují už devět měsíců a nevidí změny, ale máme důkazy, že vláda najala fotbalové hooligans, aby dělali na protestech problémy,“ vysvětluje Dimitrov. Jeho slova potvrzuje i český velvyslanec v Srbsku Jan Bondy: „Ano, to, že se mezi demonstranty přimíchali lidé, kteří záměrně provokují, je pravděpodobné.“ Vláda navíc označila protesty za „barevnou revoluci“ importovanou ze zahraničí. „S tím přišel sám Vučić. Když jsem to slyšel, nevěřil jsem vlastním uším. Z mého pohledu se tu žádná zvenčí financovaná revoluce nekoná. To, že by někdo financoval svržení vlády Vučiće, mi nepřijde možné,“ říká Bondy. To zásadně odmítá i student Alexa. „Peníze? Máme na univerzitě kasičku, lidé nám tam házejí peníze, to ano, ale nic ze zahraničí. My to děláme pro svoji zemi, abychom z ní nemuseli odcházet,“ odmítá spekulace rezolutně.

Studenty lidé v Srbsku podporují nejen finančně, ale na univerzity jim každý den nosí i jídlo, toaletní potřeby a další věci, které potřebují, aby zde mohli žít během blokády. „Lidé za námi chodí a ptají se, na co máme chuť, nosí vařená jídla, koláče, všechno. Objímají nás, děkují. Ta solidarita je dojemná, často jsem se rozplakal,“ říká Alexa. A má pravdu, každou chvíli někdo přichází s taškou naditou jídlem nebo hygienickými potřebami. Stejná sounáležitost je cítit i mezi studenty. Jakmile někdo vejde do místnosti, všichni se objímají. „Jsme tu jedna velká rodina a je to fantastické, mám tolik nových přátel,“ pochvaluje si Alexa. Člověk má chvílemi pocit, jako by se vrátil v čase do roku 1989 v tehdejším Československu.

Spolu s demonstranty se hlavními ulicemi posunujeme směrem k centru města, cílem je budova Nejvyššího soudu. Jenže zde se musejí všichni zastavit. Na demonstrující už tady čekají kordony těžkooděnců a demonstrující nechtějí pustit dál. „Koho chráníte?“ křičí na ně demonstranti. Obě skupiny stojí proti sobě. Mezi demonstranty jsou mladí muži v kuklách či s baseballovými pálkami. „Nikdo neví, kdo ti muži jsou, nejsou to studenti, myslíme si, že to jsou vládní provokatéři,“ říká mi studentský organizátor Alexandr.

O pět minut později se dav přesune ke křižovatce, která je obklopena dalšími desítkami těžkooděnců. V ulicích jezdí velké množství obrněných transportérů. Mezi demonstranty roste frustrace. Někteří vytahují petardy a házejí je na policisty. Ti odpovídají stejně a během chvíle místo připomíná spíš válečnou zónu než evropskou metropoli. Policisté do davu vhazují dýmovnice a demonstrující ztrácejí orientaci. V tu chvíli přichází i první dávka slzného plynu. Dav se vydává na překotný úprk. Zůstat mohou jen ti s plynovými maskami. Lidé utíkají do bočních ulic na sídliště a hledají úkryt v budovách. Chodby paneláků jsou plné slzících lidí. Dveře některých bytů se otvírají a lidé podávají demonstrantům lahve s vodou. Je potřeba se napít a vypláchnout oči. „Je to strašné, už ani nepočítám, kolikrát jsme měli byt naplněný slzným plynem. Ale je to cena boje za svobodu. Já a moje žena obdivujeme ty mladé lidi, kteří mají sílu na něco, co my už nedokážeme, říká starší muž. Po deseti minutách je čas vyjít opět do ulic. Většina lidí už odešla. Zůstaly jen skupinky mladých, kteří se opět přibližují k policistům. Ti znovu nasazují slzný plyn. S rostoucím násilním v ulicích přibývá i počet zraněných. „Nejčastěji vyplachujeme oči kvůli plynu a časté jsou i tržné rány na hlavě. Ty jsou způsobené letícími předměty nebo obušky. Mnoho lidí má popáleniny od petard,“ říká studentka architektury Angelina, dobrovolná záchranářka.

Po třetí dávce slzného plynu je jasné, že demonstrace skončila. Desítky lidí pochodují k poslednímu bezpečnému místu, kterým je Zemědělská univerzita. „V Srbsku platí, že na akademickou půdu ozbrojené složky nesmějí vkročit. Je to chráněné území,“ vysvětluje Alexandr. I když je po půlnoci, je na univerzitě živo jako v devět ráno. Na budově visí obrovský nápis „Blokáda“ a v přilehlých ulicích leží převrácené kontejnery. Další způsob, jak ukázat policii: Tudy cesta nevede. Otočte se a běžte domů. Tady je to naše.

Šestnáct minut ticha

Podle oficiálních odhadů se za posledních devět měsíců v Srbsku konalo už 23 tisíc protestních akcí. Při největším protestu v březnu bylo v ulicích Bělehradu 350 tisíc lidí. Drobné protesty se ale konají každý den po celé zemi. V 90 městech po celé zemi se totiž zastavuje život v 11 hodin a 52 minut, kdy lidé v ulicích drží 16 minut ticha za 16 obětí tragédie v Novém Sadu. Každý den, už devět měsíců.

Jdeme na jednu takovou pietu v Bělehradě. Deset minut před jejím začátkem přijíždějí na rušnou křižovatku policejní auta a místo uzavřou pro auta i autobusy. Přicházejí účastníci piety, většinou starší lidé. Někteří mají červené rukavice, které symbolizují krev na rukou srbské vlády. Jiní drží transparenty požadující potrestání viníků. Většina lidí se ale jen postaví doprostřed křižovatky a mlčky stojí 16 minut. Na pietu přišla i paní Nevena Nikitinová. „Chodím na demonstrace. Dělám to pro svoje dvě dcery a tři vnoučata. Studenti nám starším otevřeli oči a ukázali, že posledních třicet let žijeme v hrozném systému. Naše starší generace by sama změnu nedokázala. Já se už ničeho nebojím. Můj život už není důležitý, ale mladí mají všechno před sebou. Ti studenti jsou jako moje děti, a proto je podporuju. Vadí mi, že mnoho lidí nejde svůj postoj vyjádřit veřejně. Každý člověk je důležitý. Mnozí si myslí, že jsme placení, ale to není pravda, já to dělám ze svého hlubokého přesvědčení,“ říká.

Jenže ne každý za studenty stojí. Vláda má nyní podporu zhruba třetiny obyvatel, zejména na venkově. I Vučićovy příznivci vyrážejí do ulic a ukazují podporu vládě. V centru Bělehradu pro ně vláda zřídila stanové městečko, a to přímo proti budově parlamentu, v Pionýrském parku. Oficiálně ho zde v březnu založila skupina „studentů“, ve skutečnosti většinu jeho obyvatel tvoří muži napojení na SNS – pracovníci státních firem či bývalí členové nechvalně známé JSO, někdejší speciální policejní jednotky srbské tajné služby. Ke stanům těchto provládních lidí se ale nemůžeme dostat, celé stanové městečko je obehnáno zátarasy. Povolení nedostaneme a nikdo se s novináři bavit nechce.

Srbové se často odvolávají na svou historii, kdy dokázali bojovat proti Osmanům i nacistům, mají silnou národní hrdost a odbojnost je součástí jejich národní povahy. „Hněv je přirozená reakce na nespravedlnost. Naše instituce s občany nekomunikují a nám nezbylo nic jiného než vyjít do ulic. Každý násilný čin při protestech je důsledkem toho, že nemáme fungující státní instituce. Nevzdáme se, budeme pokračovat,“ neztrácí naději Manojlović a rezolutně odmítá dialog, který opozici Vučić nedávno nabídl.

Když se po půlnoci vracíme z ulice, město je tiché, jen odpadky a převrácené kontejnery připomínají den plný hněvu. Na univerzitách ale stále svítí světla, studenti nespí. Srbský boj o budoucnost ještě zdaleka neskončil.