Pronikavost slavného výroku paní Věry Pohlové „Já bych všechny ty internety a počítače zakázala“ z roku 1999 se prokazuje po každé události, na kterou je možné mít vypjatý názor. Okamžitě se jím „všechny ty internety a počítače“ (paní Pohlová v roce 1999 ještě neznala „sociální sítě“, ale myslela je) zaplaví, okamžitě se přes ně přeleje vlna hnusu a nechutností, špinavý proud lidského kalu a zloby. A může jít o tak rozdílné skutečnosti, jako je tragická smrt slavné horolezkyně nebo obvinění kontroverzního politika ze zavrženíhodných skutků, které se měly odehrát před patnácti a snad i více lety.

Jsou to věci zcela nesouměřitelné, ale spojuje je potenciál velké emocionální hořlavosti.

A to je právě ten strašný klam a nebezpečí těch „internetů“ paní Pohlové. Neboť normální lidé takové věci nepíší! A normálních lidí je pořád naprostá většina. Normální člověk si sice také občas, nebo třeba i často, „něco“ myslí, a může to být i něco, co by nám nebylo úplně po chuti, ale nemá potřebu to sdělovat nikomu jinému než pár lidem okolo, kteří ho obvykle znají a vědí zhruba, jak to myslí.

Obyčejně pak člověk zjistí, že ten jeho názor není zas tak zvláštní, výjimečný, možná je i třeba hloupý, takže není třeba ho šířit dál. A tak se s ním spokojí, nechá si ho pro sebe, zapomene na něj, má většinou jiné starosti. Člověk chycený do klece permanentního sdělování čehosi, co považuje za názor, tuto reflexi nemá, přišel o ni, ztratil ji tím, že zabloudil v „cyberprostoru“, který je mu přitom zcela neznámý, nechápe ho, nemá ponětí, oč vlastně jde – a jak se do něho zaplétá. Ale jakási temná pudová vášeň podmíněná biochemickým vyplavováním hormonálních látek prostřednictvím lajků, té nejpekelnější drogy našich časů, ho drží, jako drží narkomana ten nejrafinovanější dealer.

Jenomže tím to nekončí, neboť na druhé straně jsou příjemci těchto jedů, kteří si vytvořili podobný návyk. Slídí po internetové zdi a hledají další a další důkazy hanebnosti pro potvrzení své vlastní ctnosti. Propadají pocitům, že oni jsou ti jediní spravedliví a že proti nim stojí nějaká semknutá masa zla, jíž oni odolávají a hrdinně čelí tím, že s ní na internetu bojují. Tento zápas je urputný, a přitom jeho jediná reálná podoba jsou „nuly a jedničky“ internetových emocí. Boj se vede od vypolstrovaných sedadel a bez pohybu ztučnělých zadnic, ale zuřivost dosahuje stupně malého domácího armageddonu. Čili soudného dne. Paní Pohlová měla pravdu!