Loni touto dobou byl uvržen do věznice v Dakaru. Jeho případ se stal bolehlavem pro českou diplomacii, senegalské úřady, posléze i Evropskou komisi. Dnes je zpět v České republice a v těchto dnech mu vychází kniha 191 dní v hotelu Rebeuss. Ta pojednává o příčinách a vyústění celé kauzy, tvrdém vězeňském prostředí, ale obsahuje i příběhy z prostředí diplomacie, byznysu, staveb letišť, kapitoly o podnikání v Africe a ovšem o Africe. Ilja Mazánek je svým způsobem náš Emil Holub pro 21. století.

Váš případ v Senegalu by se nestal, kdybyste se tam nerozhodl stavět modulární letiště. Začněme tím, co to modulární letiště je.

Když se staví letiště, staví ho většinou řada firem, které se k tomu spojily do konsorcia. Nikde nikdo nedokázal postavit letiště silou jedné firmy. Hlavně kvůli bezpečnosti musíte dodržet spoustu norem, řádově víc, než kdybyste stavěl hypermarket nebo i nemocnici. Letiště je velmi složitá struktura. Narážíte tu nejen na logistické, ale i na politické a bezpečnostní problémy. Myslím tím politickou situaci v dané zemi a s ní spojená rizika. Nad tím vším jsem přemýšlel a vymyslel jsem modularitu letišť: 90 procent problémů máte vyřešených tím, že stavbu vyrobíte už doma v továrně, a tím de facto přenášíte politické, bezpečnostní, administrativní náležitosti ze země, kde chcete stavět, do země, kde máte výrobní linky. Tak se zásadně minimalizují rizika a zkracuje realizace stavby. Na místě už jen položíte jednoduché základy a na ty postavíte hotové moduly. Samozřejmě ještě souběžně s výrobou modulů musíte postavit ranveje, pojezdové dráhy, letištní stojánky, perimetrové cesty.

Aby to bylo pochopitelné: Co například přivezete na letiště už hotové?

Veškeré budovy. A na místě je složíme jako stavebnice lega. Taky různé technologie: světlotechniku, radarové systémy… Něco postavit je v afrických a asijských zemích ta nejsložitější věc. Už když chcete postavit králíkárnu, máte problém. Musíte na ni sehnat materiál, odvézt ji na místo, sehnat lidi, kteří králíkárnu umějí postavit. V oblasti může být nebezpečno, mohou tam řádit nemoci, samozřejmě i teroristi. A to bylo u kořene mých prvotních úvah: jak se tomu všemu vyhnout.

Senegal byl první zemí, kde jste modulární letiště vyzkoušeli?

Ne tak docela. Předtím už jsme stavěli jednotlivé segmenty, například letištní kontrolní a řídicí věže v Libyi. Už tam byly výsledky dechberoucí. Představte si osmipatrový dům, který máte hotový za dva dny. Jasně, pak ještě tu stavbu kalibrujete, to zabere zhruba týden. Ale postavte osmipatrový barák za dva týdny. V Senegalu jsme poprvé dělali komplet celé letiště se vším všudy: technologie včetně světlotechnických systémů, kompletních radarových systémů, energobloky, požární vozy. Z České republiky byl dokonce na letiště Saint-Louis, které se rozkládá nedaleko Atlantiku, dodán speciální záchranný člun.

Spolu s kolegy z Hospodářské komory vyzýváme české firmy, aby se nebály uskutečňovat investiční projekty i mimo EU. České firmy bohužel za posledních několik desetiletí zbytečně poztrácely schopnost celé investiční projekty v cizině realizovat. Že české firmy dodávají postele, kočárky, vyvážejí součástky do aut, to všechno je hezké. Ale aby někde stavěly nemocnici nebo elektrárnu, už je dnes bohužel výjimka. Přitom investiční projekty na sebe nabalují dodávky od spousty českých firem a těm otvírají trhy, na jaké by se ty firmy jinak těžko dostávaly.

Můj záměr byl postavit investiční projekt v Africe a díky bohu jsem našel pochopení a podporu u vedení firmy. V Africe jsou trhy méně saturované, konkurence ne že by nebyla, ale je přijatelnější. Modulární systém, který jsme nabídli, měl jasnou komparativní výhodu: Můžeme stavět rychle, takže například bezpečnostní rizika se nás skoro nedotknou. A když stavíte rychle, je to i levnější. Je to revoluční systém, tím jsme samozřejmě znepokojili velké zahraniční stavební firmy. Nechci jmenovat, z jakého zahraničí, ale nešlo o západní nebo americké firmy. Ta konkurence měla strach, že když se moduláry ujmou, přijde v dalších afrických zemích zkrátka.

Jak jste se dostal k letištím zrovna v Senegalu? 

U hlavního města moderní letiště už stojí, začali ho stavět Saúdové, měli pak nějaké potíže a letiště dostavěli Turci. Ovšem my s naším modulárním systémem se soustřeďujeme na regionální letiště. A nepředstavujte si nějaká malá venkovská letišťátka. Jedno z pěti, která jsme vysoutěžili, v Saint-Louis, je koncipováno na 750 tisíc cestujících ročně. U nás je po Letišti Václava Havla v Praze druhé největší letiště Brno-Tuřany, které loni odbavilo nějakých 750 tisíc cestujících.

Kdy vám to přiklepli?

Kontrakt jsme podepsali v roce 2017. My se naše projekty snažíme nabízet jako kompletní balík, včetně zajištěného financování. Tak jsme postupovali i tady. Čili projekt je financovaný českými bankami s podporou českého státu. Tím pádem se stal mezivládním projektem. Kromě světově unikátního modulárního řešení projektu byla jeho mezivládní povaha jedním z klíčových důvodů, proč se senegalská vláda rozhodla pro spolupráci s Čechy. Takže my jsme pomohli zajistit financování, to ovšem nějaký čas trvá. Banky vyhodnocují rizika, potřebují všechno vykalkulovat a odsouhlasit. To trvalo půldruhého roku, což i tak je docela rekordní čas. Dostali jsme se ale do roku 2019, načež přichází covid. Ten nám stavbu zpomalil zase o půldruhého roku.

Co si pamatuji, oproti původním očekáváním, jak bude kosit právě Afričany, covid v Africe tolik neřádil. 

Ano, i když já jsem tam covid dostal a málem na něj umřel. Zachránili mě místní doktoři, byli opravdu skvělí. A pokud jde o projekt, ne že by covid kosil senegalskou pracovní sílu na projektu, šlo spíš o to, jak zablokoval celý svět, dodavatelské řetězce, logistiku. Když epidemie vypukla, odletěli jsme se synem do Senegalu jejich repatriačním letadlem z Paříže. V Dakaru na nás nevěřícně zírali: Hele, přiletěli dva bílí, zatímco ostatní bílí odlétají z Afriky pryč. My jsme začali hned pracovat, vysvětlím proč. Takové projekty se uskutečňují v rámci kodexu OECD tak, že Senegal dostane úvěr od českých bank ve výši 85 procent ceny. Patnáct procent hradila formou akontace jejich vláda. Senegalci nám tehdy uhradili oněch 15 procent jako akontaci na zahájení stavebních a výrobních prací. No a když tohle udělali, my jsme jim nemohli říct: Ehm, je covid, musíme počkat. Proto jsme tam letěli a na místě začali projekt připravovat, covid necovid. Staré letiště, které v Saint-Louis bylo, jsme převzali v listopadu 2020. Domečky z 30. a z 50. let, celé to zplanýrovat zabralo čtvrt roku. Hotové letiště jsme předávali v červenci 2022. Bylo a je naprosto provozuschopné, jen nějaký čas před předávkou se na nás Senegalci obrátili, abychom provedli dodatečné práce. Například postavili heliport, který jsem jim původně nabízel, aby mohli létat k ropným vrtům, a oni nejdřív odpověděli, že ho nepotřebují, že k vrtům se bude létat z Dakaru. Nicméně když jsme už všechno téměř dostavěli, změnili názor. Už v tomto stavu je letiště plně provozuschopné a mohlo by okamžitě vytvářet příjmy do senegalského státního rozpočtu. Mimochodem, aktuálně jde o jedno z nejmodernějších a technologicky nejlépe vybavených afrických letišť.

Vy jste v Senegalu během stavby žil trvale?

Ne, dojížděl jsem dohlížet na práce, vždycky na několik týdnů. Mám plno jiných povinností. Dělám obchodního ředitele firmy, takže jezdím i do mnoha jiných zemí v Africe, na Blízkém východě či jinde v Asii. Do Senegalu jsem obvykle létal, když jsem dostal zprávu od našeho generálního ředitele: Tamhle se něco zaseklo, řekněme proplácení faktur, prosím tě, zajdi za ministrem a zaintervenuj, aby se to urychlilo. Opožděné schvalování faktur nepříznivě ovlivňuje cash flow projektu a pochopitelně nepomáhá s dodržením harmonogramu prací.

A co se u vás pokazilo? 

Ocitáme se v dubnu 2024. Letiště v Saint-Louis, jak jsem už říkal, je tou dobou fakticky hotové. Druhé letiště máme hotové z víc než 90 procent. Druhé letiště leží na severu země, v Matamu, má sice třetinovou kapacitu oproti Saint-Louis, ale je nesmírně důležité, protože Matam s půldruhým milionem lidí je izolovaná oblast v savaně. Na druhém letišti zbývá čtyři pět měsíců práce. Do toho tam ovšem loni v dubnu přišly prezidentské volby. Obecně se počítalo s tím, že vládnoucí strana se udrží u moci, jenže byla drtivě smetena opozicí. Nová garnitura je skutečně nová, odmítá jakoukoli návaznost nejen na vládu, kterou smetla, ale v podstatě na všechny vlády předtím. Tedy vlastně je to revoluční převrat, ale mírovými, demokratickými prostředky. Ta nová garnitura se rozhodla pro totální audit, ale totální. Jako první se auditovala rozpočtová politika země, zejména zahraniční půjčky. Auditoři zdůraznili, že předchozí režim si půjčoval víc, než je zdrávo, od Mezinárodního měnového fondu a dalších. A že skutečná úroveň zadlužení byla vyšší, než se oficiálně deklarovalo. Načež jim MMF s logickým argumentem – pokud nám předchozí režim dával nepravdivé údaje, pak to musíme prověřit – zmrazil veškeré půjčky. Senegal dnes situaci řeší krátkodobými půjčkami, ty jsou samozřejmě drahé. Většina donorů je obezřetná, to je pro Senegal vážný problém. Potřebovali by daleko plynulejší tok půjček.

Takže váš projekt prověřovali, protože byl částečně na půjčku. Kdo konkrétně dělal audit vašich letišť? 

Úředníci celní inspekční správy. Přistoupili k tomu horlivě, až nezdravě. Vyhlásili, že první fáze letiště nebyla deklarována, neboli že jsme neproclili dovážené moduly a další dovážené věci. My jsme upozorňovali, že tyto velké, v podstatě mezistátní projekty jsou v Senegalu běžně osvobozeny od veškerých poplatků, cel i daní. Tím snižujete celkovou cenu projektu, země pak platí nižší úroky. Zcela standardní, v mezinárodním obchodě běžný postup. Cel a daní se to zbavuje proto, že ve finále to bude výhodné pro zemi, která si půjčuje, nikoli proto, že by tím chtěli udělat radost nám. Rovněž jsme argumentovali tím, že každá faktura prochází přísnou kontrolou na několika úrovních, na senegalské i na české straně. Oni to dobře věděli, ale nechtěli nic slyšet.

A s předchozí vládou jste tedy o osvobození od daní a cel měli uzavřenu výslovnou dohodu? 

Jistě, kontrakt byl s ministerstvem dopravy a letištní infrastruktury, v něm to bylo výslovně uvedeno. Senegalské ministerstvo financí nám na tomto základě vydalo speciální glejt, který potvrzoval zbavení veškerých poplatků, daní a cel pro práce a aktivity spojené s tím projektem. Ovšem tihle chlapci se rozhodli, že dohodu respektovat nebudou, a obvinili nás z něčeho, co není pravda. Chtěli po nás zaplatit penále. Celková cena za letiště je obchodní tajemství, prozradím, že byla v řádu desítek milionů eur. A jimi požadované penále dělalo asi pět procent celkové ceny. Takže velká suma. Právníci nám potvrdili, že jejich konstrukce je nesmyslná. A my jsme to těm úředníkům i řekli: Vaše konstrukce je právně zcela nesmyslná a my žádné penále hradit nebudeme. K tomu se přidalo, že nám už během auditu na tři čtvrtě roku zastavili veškerou fakturaci, čímž se zastavila dostavba. Všem nám bylo od začátku jasné, o co úředníkům jde: aby z té věci vytřískali pokutu. A dodatečně jsme zjistili, že hlavním motivem bylo zalíbit se nové garnituře. Zavařilo nám pár chlapíků, co si chtěli udělat jméno, nové garnituře ukázat, jací jsou borci. Nakonec se jim to vymstilo. Všechny je vyházeli, sama nová garnitura jim řekla: Takhle ne. Způsobili jste nám všem a projektu vážné problémy. Jenže neštěstí už se stalo. Následně jsme obě strany hledaly způsob, jak z toho všeho ven, proto jsem tam tak dlouho trčel. Dnes celá věc směřuje k prohlášení, že tu došlo k nešťastnému nedorozumění. Je patrná oboustranná snaha obrátit list a pokračovat dál.

Takže obě letiště budou zprovozněna? 

Upřímně doufáme, že ano, a důvody jsou prosté. Zaprvé český i senegalský stát otevřeně deklarují oboustranný zájem pokračovat v dobrých vztazích. Zadruhé i naše firma má zájem pokračovat v projektu. Ta dvě letiště byla totiž jen první fáze, mezitím prakticky hotová. Ale ještě je tu druhá fáze, což jsou tři další letiště. Aktuálně se o tom intenzivně jedná. Postavit vykolejený vlak zpátky na koleje a pak ho ještě rozjet, to rozhodně není jednoduchá věc. Snad se to nakonec podaří.

Mezitím jste se ale ocitl ve vězení. Jak k tomu došlo? 

Ti chlapci původně vznesli obvinění proti firmě. Když viděli, že s firmou to nehne, když nás slyšeli říkat, ať si tu blbost zase sbalí, řekli mi: Fajn, obviníme i vás osobně. Na inkriminované jednání jsem šel v dobré víře, přiletěl jsem nedlouho předtím do Senegalu v podstatě na krátkou inspekční cestu. A během mého pobytu právě do kanceláře naší firmy přišla výzva, ať celní inspekci navštíví zástupce firmy. Šel jsem tam já coby seniorní představitel firmy, myslel jsem si, že absurditu toho obvinění jim hravě vysvětlím za pět minut. Načež oni mi na místě začali vyhrožovat. Bylo to velmi nepříjemné, první bylo, že mi zabavili pas.

To si celní správa může dovolit? 

Celní správa je nesmírně vlivná instituce ve většině zemí světa, i u nás. A v této části Afriky obzvlášť, příjmy z cel jsou totiž jedním z pilířů státního rozpočtu. Celní správa tam tvoří jakýsi stát ve státě a má mimořádnou moc.

Bez pasu jste ovšem nemohl odcestovat. 

Vzali mi pas a vyhrožovali, že mě zavřou. Mimochodem, podobně ti chlapci vyhrožovali i jiným zahraničním firmám. Celá moje situace směřovala k tomu, že bych se stal jakýmsi rukojmím. Jít do cely se mi rozhodně nechtělo.

Byl jste už někdy předtím ve vězení? 

V životě ne, já jsem slušný člověk. Ale o afrických vězeních jsem nějakou představu měl, v minulosti ještě jako diplomat jsem vytahoval z vězení řadu našich občanů. Tudíž jsem se rozhodl, že využiji té své inspekční cesty do Saint-Louis a zkusím přejít hraniční přechod do Mauritánie. Dojel jsem k hranici taxíkem, zbytek cesty na přechod jsem došel pěšky. Sám. Hranici jsem přecházel naprosto legálním způsobem. Tady musím říct, že jsem s sebou měl druhý pas. Na tom není nic divného, je to naopak běžné. Já do těchto zemí vždycky cestuji s dvěma pasy z praktických důvodů. Pas vám může někdo ukrást, ztratíte ho, stát se může cokoli. Prostě na hraniční přechod jsem šel legálně a doufal jsem, že mě mezitím nezablokovali v systému. Na hranici jsem zjistil, že jsem se hrubě mýlil.

Tedy i oni jsou digitalizovaní. 

Ano. Zadrželi mě, přijeli si pro mě z Dakaru. Napřed mě zavřeli na četnické stanici v domnění, že vyměknu a to nesmyslné, vysoké penále zaplatíme. Senegalské úřady o mém pobytu ve vězení ani nevěděly. To bylo loni koncem listopadu.

Pamatuji se, že se do toho vložila česká vláda, speciálně ministr dopravy Martin Kupka. Myslíte, že vám pomohl? 

Hodně. A já si ho za to velice vážím. Zajímal se o případ, myslím, nejen coby ministr, ale i jako člověk. A nebylo to jen ministerstvo dopravy, bylo to i ministerstvo zahraničí, samozřejmě česká ambasáda v Dakaru, Úřad vlády, prezidentská kancelář. Kromě české strany za mě intervenovali i vláda Kataru, Saúdi, Mauritánci. A musím pochválit Evropskou komisi. Lidé u nás na ni nadávají, často oprávněně. V mém případě zafungovala bezvadně, asi i proto, že náš projekt letišť je zařazený na seznamu takzvaných vlajkových lodí v rámci evropských rozvojových projektů Global Gateway for Africa. Tedy má patřit k výkladní skříni úspěšných projektů z Evropy v Africe.

Ha, český komisař pro Afriku, Jozef Síkela. Ten se angažoval? 

Asi by nebylo příliš vhodné, aby přímo český komisař intervenoval za českého občana. Ale evropská komisařka pro zahraniční vztahy Kaja Kallasová telefonovala senegalské ministryni zahraničí. Zhruba od konce března bylo jasné, že mě pustí, hledala se jen cesta, jak to nejlíp uskutečnit. Pustili mě 5. června.

Jak to vypadalo ve vězení?

Úplně první noci po zadržení jsem trávil na policejním ředitelství, kde jsem spal na holé zemi. Pod hlavou jsem měl přeloženou krabici od pizzy. Pak mě převezli do obávané detenční věznice Rebeuss. Tam mě zavřeli do cely, kde bylo dalších 250 zadržovaných. Původně je ta cela dimenzovaná na 80 lidí. Tady jsem ležel na zemi na proleželé matraci. Česká konzulka mi sehnala nafukovací polštářek, ten mi hodně pomohl.

Čeští diplomaté z Dakaru k vám měli normálně přístup? 

Chodili za mnou dvakrát týdně, povoleny byly čtvrthodinové návštěvy. Byli skvělí a hodně mě podrželi, takříkajíc morálně. I pokud jde o správu věznice, ta se ke mně chovala naprosto korektně.

Předpokládám, že mezi 250 vězni jste byl jediný běloch. Nebylo to, jak se říká, o hubu? 

Skutečně jsem tam byl jediný bílý. Když to lidem vyprávím, těžko to chápou a nedovedou si to představit. Já jsem v průběhu života zažil mnoho komplikovaných situací v řadě složitých blízkovýchodních či afrických zemí. Postupem času jsem si vyvinul svůj vlastní způsob, jak dosáhnout vyváženosti, sebekoncentrace a sebeovládání.

Šikanoval vás tam někdo? 

Mě ne. Bylo to dáno právě i tím, že jsem si hned v prvních chvílích vydobyl respekt, právě tím sebeovládáním. Bylo jim hned jasné, že jsem silný jedinec.

No ale i silnou povahu mohou prostě zmlátit. Povahou byste se asi neubránil. 

Kdepak, on tam taky panuje určitý respekt vůči cizincům. Později mě přivedli do VIP cely, kde na 21 metrech čtverečních žilo 25 lidí. Polovinu vězňů tvořili bývalí ministři a náměstci, generální ředitelé firem, starostové. Druhá polovina byli normální zločinci. Měli jsme na cele dva vrahy, pak násilníky, prodavače drog. Nicméně ve VIP cele byly palandy, na palandách se spalo po dvou. Polovina osazenstva včetně mě spala na proleželých matracích na zemi, mezi dvěma dalšími spoluvězni. Loket na loket, jako sardinky.

A co tedy na té cele bylo VIP? 

Už to, že jste při spaní mohl natáhnout nohy. Měli jsme na cele toaletu, dokonce i sprchu, což na jiných celách nebylo. Naše cela byla sice zašlá, ale celkem čistá.

Vydáváte o tom všem knihu, tu jste psal už tam?

Ano, na matračkách, které jsme každé ráno vždycky sestavili k sobě a během dne z nich uprostřed cely vznikla jakási válenda. Na válendu se nás vešlo sedm osm, já na ní ležel a psal do notýsků, ty jsem si nechal donést z ambasády.

Navázal jste s ostatními vězni nějaké vztahy? 

Velice kvalitní, velice dobré. Brali mě za vzdělaného a chytrého člověka, dokonce jsem na jejich žádost v cele učil arabštinu a angličtinu. Měl jsem dva studenty arabštiny a pět studentů angličtiny. Výuka samozřejmě probíhala ve francouzštině. Sám jsem si musel napsat učebnice, na druhou stranu moje nepřekročitelná podmínka byla, že se fakt budou poctivě učit. Varoval jsem je, že nesnesu, aby se někdo flákal. Jeden vrah to po čase flákat začal, tak jsem mu vynadal, až mi ostatní šuškali: To je přece vrah a násilník. Moje odpověď byla, že to není žádná výmluva, že jazyková výuka vyžaduje disciplínu a tvrdou vůli. Skoro všichni šli tehdy do sebe. Ve výsledku jsem je naučil středoškolskou angličtinu, u dvou, náměstka a starosty, jsem to dotáhl až na vysokoškolskou úroveň. Byl jsem přísný, ale brali to.

Jaký je v subsaharské Africe přístup k bělochům? 

Většinou nemají rádi, když jim běloch něco vytýká. Jinak jsou přátelští, kooperativní, rádi se učí nové věci. Představa, že s Afričany se nedá spolupracovat, je absolutně mylná, což říkám zcela zodpovědně.

A jak se v západní Africe dívají na Západ? Poslední dva roky tam padají takzvaně prozápadní režimy – v Mali, Burkina Fasu, Nigeru. U nás za tím tušíme ruské vlivové operace, než si člověk přečte, že do Francie Niger prodával uran za devět procent světové ceny. 

Fakt je, že někdy jakýsi sentiment především vůči bývalým koloniálním mocnostem probleskuje. Postěžují si na neokolonialismus, ale pak vesměs vítězí pragmatismus, o projekty se Západem mají zájem. Jednou jsem si na cele četl, zatímco ostatní vězni se bavili o otrokářství. Periferně jsem to poslouchal. Najednou hovor utichl a všichni se dívají na mě. A prý co si o tom myslím.

Vy jste jim určitě odpověděl, že se obracejí na špatného, protože hlavní otrokáři v Africe byli Arabové. 

Ne tak docela. Odpověděl jsem jim: Obracíte se na správného, my Češi jsme žádné kolonie nikdy neměli, a proto máme unikátní schopnost dívat se na věc velice objektivně. Vy si vůbec neuvědomujete, že otrokářství u vás bylo dávno nejen před příchodem Evropanů, ale i před příchodem islámu. Což ministři věděli, ale běžní kriminálníci nikoli. V období arabského chalífátu se upevnila infrastruktura obchodu s otroky, kvůli těžbě kamenné soli v Čadu a podobně. Arabským kupcům přivážely otroky na pobřeží africké kmeny, které se na to specializovaly. V 16. století know-how Arabů převzali Portugalci a po nich další Evropané, kteří zneužili své mocenské koloniální postavení pro realizaci tohoto nehumánního obchodu. Spolubydlícím na cele jsem otevřeně říkal: I vaši dávní soukmenovci nesou určitý díl viny.

Je v Africe rasismus vůči bělochům?

Já jsem se s takzvaným černým rasismem ve většině subsaharské Afriky nesetkal, v podstatě nikdy. Ano, v některých zemích ještě hlouběji na jih se rasismus vůči bělochům objevuje, ale ani tam, myslím, ne ve vyšší míře než u nás rasismus vůči černochům.

Doporučil byste čtenáři Echa cestu do Afriky? 

Chápu, že můj případ by teoreticky na někoho mohl působit opačně, ale já celá léta bojuji, horuji, vyzývám české firmy, aby se nebály jít do Afriky dělat byznys. Názor jsem nezměnil. Afrika je poslední kontinent, kde je pořád ještě přijatelná míra mezinárodní konkurence. Trh v Africe není saturovaný, možnosti jsou obrovské. Ano, občas se může stát, co se stalo mně, ale v mém případě skutečně došlo k souhře řady náhod a určitých okolností, za vzedmuté povolební až téměř revoluční atmosféry v Senegalu. Pravděpodobnost, že se něco takového stane někomu jinému, se mi jeví jako docela malá.

Teď ale mluvíte o podnikatelích. Co normální zvídavý člověk, ten má do Afriky cestovat? 

Vím, že lidé mají obavy o své zdraví, v mé knize tomu ostatně věnuji kapitolu. I na běžnou návštěvu subsaharské Afriky je žádoucí mít aspoň dvě očkování, proti žluté zimnici a proti žloutence A. Všechny ostatní vakcíny jsou navíc.

Chytil jste někdy malárii? 

Díky bohu zatím ne, dodržuji totiž pravidla a zbytečně neriskuji. Večer, i když je příjemné teplo nebo vedro, bych si na terase bytu ani v restauraci nesedl odhalený. Spánek a krk a kotníky mám postříkané repelentem. Přes den nepotřebujete ani to, protože samičky komára Anopheles létají převážně vpodvečer a za tmy. Ale vy jste se ptal, jestli bych vašim čtenářům doporučil poznávací cestu do Afriky. Určitě, naprosto, stojí to za to.