Podle analytiků i predikčních trhů američtí republikáni v letošních volbách do Kongresu, tzv. midterms, s vysokou pravděpodobností přijdou o kontrolu nad Sněmovnou reprezentantů, ne-li i nad Senátem. Což vzbuzuje otázku, jak bude Donald Trump dál vládnout. Odpověď ale může být překvapivá.

Zaprvé, Kongres v této éře prakticky neschvaluje žádné zákony, prezident ho potřebuje vlastně jen na rozpočet, a ten se vždycky nějaký schválí. Ale zadruhé a hlavně, zatímco prezidenti, kteří přijdou o většinu v Kongresu, tradičně uzpůsobí svou politiku tak, aby s novou většinou lépe vycházeli – říká se tomu „triangulace“ –, Trump jí jde vstříc už teď.

Vědom si toho, že veřejnost v současné době trápí problémy shrnované do pojmu „affordability“, tedy volně opsáno, zda si můžete dovolit to, co k životu potřebujete, Trump chrlí radikální opatření jedno za druhým. Když se sešel s nově zvoleným komunistickým starostou New Yorku Zohranem Mamdanim a prohlásil, že jim jde o některé stejné věci, nebylo to úplně zbůhdarma. Jsou to návrhy, jež míří směrem, jakým by si přáli upravit současný kapitalismus nejen umírnění kritici nebo sociální demokraté, ale spíš hnutí jako Occupy Wall Street.

Trump rázně vykročil směrem ke státnímu kapitalismu. Federální vláda získala podíly ve více než deseti firmách. Je třeba uvést, že jde o podniky ve strategických sektorech kritických nerostů a mikročipů. Ale některé z těch transakcí jsou podivné. Třeba ve výrobcích mikročipů Nvidia a AMD vláda za svou strategickou investici bude dostávat podíly na tržbách z prodeje mikročipů do Číny. To je dost zvláštní vyústění politiky, jež se původně klonila k zákazu prodeje špičkových mikročipů do Číny.

V posledních týdnech Trump oznámil, že dokud nezačnou zbrojovky dodávat zbraně rychleji a stavět nové továrny, nesmějí vyplácet akcionářům dividendy, dělat zpětné odkupy akcií a svým šéfům vyplácet vyšší platy než pět milionů dolarů ročně. Dále oznámil, že zastropuje maximální roční úrokovou míru u kreditních karet na deseti procentech. A konečně přišel s tím, že zakazuje institucionálním investorům kupovat rodinné domy. Téměř poetický post na své síti Truth Social uzavřel sdělením, že tento a další návrhy rozvede ve svém projevu v Davosu za čtrnáct dní. Můžeme se těšit, co ti komentátoři, kteří v minulých letech poznamenali, že nejrobustnější obhajobu liberálního kapitalismu v Davosu přednesl čínský premiér, budou říkat teď.

Jsou to vesměs návrhy mířící na typické problémy kapitalismu, které dílem problémy nejsou a dílem jsou složitější, ale vzbuzují emocionální reakci v širokých vrstvách. Jako třeba vysoké úroky na kreditních kartách, jež jsou nicméně pro lidi v určité situaci jedinou možností, jak se dostat k hotovosti, a když úrokové míry zastropujete, tak jim prostě banky nepůjčí.

Anebo ty rodinné domy. Velcí institucionální investoři vlastní okolo sedmi desetin procenta rodinných domů, které jsou pronajímány. Je pravda, že tento počet v poslední dekádě rostl. Mají na tom svůj podíl, jak už to v ekonomice bývá, předchozí státní zásahy. Po velké finanční krizi se podmínky financování pro individuální majitele rodinných domů zpřísnily – s bohulibým záměrem, aby se předešlo opakování finanční krize, jež měla ohnisko v realitním sektoru. Což vytvořilo prostor pro velké investory. V době covidu je lákaly velmi nízké úrokové míry. Jenže to už skončilo, v posledních třech letech velcí investoři víc domů prodali, než koupili. Ale to jsou skutečnosti, jež mnoho lidí neví a nechce vědět – představa, že rodinný domek vlastní velký investor, je pro ně prostě proti přírodě. „V domech bydlí lidé, ne korporace,“ jak napsal Trump ve svém postu. Je to přibližně srovnatelné třeba s tím, jak u nás někteří lidé slyší na požadavek „potravinové soběstačnosti“.

Ani snad není třeba psát, že většinu těch opatření Trump nemá pravomoc provést. Ale lidé vidí, že se nebojí zakročit proti těm zlým, když systém selhává, a že bojuje za ně. A ti, kteří pro přirovnání Trumpa k Hitlerovi jindy nejdou daleko, kupodivu neřeknou, že by chtěl řídit ekonomiku jako Hitler.