Volné seskupení malířů a sochařů – opravdu jen mužů, žena mezi nimi nebyla žádná – známé pod číselným označením 12/15 (celým názvem 12/15 Pozdě, ale přece) má v dějinách českého výtvarného umění místo jisté jako třeba Osma, Tvrdošíjní, Skupina 42 nebo Trasa. Teď se za tvorbou všech dvanácti členů skupiny v letech jejích počátků můžeme ohlédnout v příjemném prostředí bývalé jezuitské koleje v Kutné Hoře. Galerie Středočeského kraje (GASK), vedená ředitelkou Janou Šorfovou a zosobněná vedoucím uměleckého oddělení Richardem Drurym, zkušeným a citlivým kurátorem, přizvala k přípravě expozice ještě další dva muže, Petra Macha a Josefa Vomáčku. Jejich společným přičiněním vznikla velkoryse pojatá výstava nazvaná důvtipně 12/15 Přece...

Angličan Drury, v českém prostředí už dávno naturalizovaný, to v bohatém a graficky čistém katalogu bere zeširoka, což není výtka, nýbrž pochvala; informace, že „volné seskupení“ bylo „oficiálně založeno (...) 3. června 1987“, přichází až na páté straně fundovaného eseje. V něm se připomíná, že 12/15 „představovalo klíčové ohnisko českého výtvarného dění v přelomovém období v druhé polovině osmdesátých let a v první polovině devadesátých let dvacátého století“. To skoro není nutno psát – pro pamětníky. Jenže prezentovaná kolekce obrazů a plastik, též katalog, jsou určeny také (možná dokonce především) mladším návštěvníkům galerie, jimž se to takto podat musí, protože pro ně jde nikoli o živou vzpomínku, nýbrž o dějepis. „Pro hlubší chápání názorových a tvůrčích východisek 12/15,“ uvědomuje si Drury, „je nezbytné vrátit se do situace, která jeho generační charakter zásadním způsobem určovala. V roce 1971, tři roky po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, definitivně padla opona za liberalizačním sociopolitickým a následně kulturním vývojem, který se v tehdejším Československu odehrával od období tání na konci padesátých let. Byla nastolena tvrdá doktrína, jejímž cílem bylo odříznout československou společnost od předokupačních šedesátých let, vyznačujících se postupnou demokratizací a stále výraznější kulturní orientovaností na Západ. Toto dogma bylo cynicky (a s arogancí absolutní moci) nazýváno ,normalizací‘. Prosovětská politika, rigidní, naprosto netolerantní a strategicky mstivá, byla zavedena do všech oblastí života.“

A právě v této době „obnovení pořádku“, řečeno s Milanem Šimečkou, stojí na počátku svých uměleckých drah čerství absolventi Akademie výtvarných umění či – v jednom případě – Střední odborné školy v Praze: Jiří Beránek (dokončení studií roku 1971), Václav Bláha (1974), Jaroslav Dvořák (1972), Kurt Gebauer (1969), Ivan Kafka (1971), Vladimír Novák (1973), Ivan Ouhel (1974), Petr Pavlík (1973), Michael Rittstein (1974), Tomáš Švéda (1973). Jiří Načeradský a Jiří Sopko už byli o nějaký krok dál, první z nich absolvoval AVU v roce 1963, druhý v roce 1966.

„Volné seskupení“ nezaložili hned, učinili tak opravdu až patnáct minut po dvanácté, „pozdě, ale přece“. Byli ve své tvorbě mimoběžní s oficiální linií, nezakolaborovali si s komunistickým režimem, nemalovali žádné „Leniny a Gottwaldy“. „V té zpropadené voliéře Čech“ (Seifert) tvořili svobodně, jen podle svého svědomí, nezatíženého kompromisy s vládnoucí ideologií. Znamenalo to samozřejmě často i hmotnou nouzi. Listopad 1989 jim mimo jiné otevřel cesty na katedry uměleckých škol, pět z nich (Beránek, Gebauer, Načeradský, Rittstein, Sopko) se stalo profesory, dva docenty, posledně jmenovaný i rektorem AVU v letech 2003–2010. Dnes už čtyři nežijí, ostatní jsou v kmetském věku.

Kutnohorská přehlídka dvanácti výrazných individualit je užitečným a milým opakováním pro pokročilé i objevem pro „začátečníky“. Město stříbrných dolů, ve středověku konkurující Praze, předvádí opakovaně Národní galerii, jak se dělají velké, důležité a úspěšné výstavy: 2022–2023: Květa a Jitka Válovy, 2024: Eva Švankmajerová a Jan Švankmajer, 2024–2025: Vratislav Nechleba... A teď další počin!

12/15 Přece... GASK – Galerie Středočeského kraje, p. o., Kutná Hora. Od 26. října 2025 do 8. března 2026.