Nástup dostupného internetu značil natolik zásadní změnu fungování lidského společenství, že jsme tímto milníkem definovali celou jednu generaci: Z neboli iGen, internetové pokolení digitálních domorodců, již nezažili svět bez všudypřítomných chytrých telefonů a sociálních sítí. My ostatní, kteří pamatujeme nejen dobu před internetem, ale i počátky této technologie, můžeme v posledních letech zažívat určité déjà vu: v podobě umělé inteligence opět přichází proměna, zatím pouze v zárodku, ale je již téměř jisté, že bude stejně dramatická, ne-li víc. Analogicky jsme v čase, kdy slovo „google“ rozeznávala jen hrstka matematiků jako zkomolený výraz pro velké číslo (10^100) a skřípavé zvuky modemu doprovázely vytáčené připojení, při němž nefungovala pevná linka. Nevíme, co přijde.

Diskuse o umělé inteligenci se zatím soustřeďuje hlavně na fenomény, které relativně dobře známe z minulosti. Objevují se například varování před tím, že budeme zaplaveni manipulativním syntetickým obsahem, ale o obdobných nešvarech v informačním prostoru hovoříme přinejmenším posledních deset let. Komentáře o parasociálních vztazích s chatboty, jež naplňují potřebu intimity, a nahrazují tak skutečnou mezilidskou blízkost, zas zrcadlí předešlé obavy z dopadů pornografie, která v lecčem působí podobně již dlouhou dobu. Ostatně i strach z toho, že budeme ve svých schopnostech degenerovat, čím víc se budeme opírat o strojové asistenty, není nic nového: pojem „digitální demence“ je tu s námi od roku 2012. Znepokojení v těchto oblastech je jistě namístě, nicméně stojí za to se ptát, zda se příliš nekotvíme naší dosavadní zkušeností a nepřehlížíme tím výzvy, které jsme doposud nepoznali a na něž je třeba se připravit.

Nechme stranou apokalyptické scénáře, u nichž koneckonců jen pramálo zmůžeme, a uvažme téma prozaičtější: budoucnost lidské práce. Skutečnost, že inteligentní stroje budou u mnoha povolání lepší a levnější alternativou, je zřejmá už nyní. Technologické firmy dnes propouštějí tisíce vývojářů, jejichž práci zastanou velké jazykové modely, a juniorní programátory přestávají najímat úplně. Překladatelé, snad s výjimkou několika specialistů na krásnou literaturu, budou zanedlouho v pozici drožkářů po vynálezu automobilu, stejně tak dabéři, grafici, tlumočníci a mnozí další. Umíráček zvoní i administrativním profesím a rutinním dělníkům pera, jejichž výstupy bude možné brzy zcela nahradit. Analýza konzultantské společnosti McKinsey odhaduje, že jen ve Spojených státech bude muset do roku 2030 kvůli umělé inteligenci změnit práci či zůstat nezaměstnaných dvanáct milionů lidí, neboť třicet procent všech odpracovaných hodin člověkem bude plně automatizováno strojem. (Mimochodem, sama McKinsey se v současnosti potýká s problémy právě následkem AI.)

Nicméně i v tomto případě jsme stále na začátku úvah, neboť jde o důsledky inteligentního softwaru a nahrazování duševní činnosti, a to navíc často průměrné a nezáživné i pro samy pracující. Skutečný přelom, který nebude mít srovnání s čímkoli, co jsme zakusili, lze očekávat v okamžiku, kdy umělá inteligence získá fyzické tělo. Masové rozšíření robotiky, jež je pouze otázkou času, má totiž potenciál ovlivnit nejen virtuální prostor, ale i materiální základnu společnosti. První náznaky už vidíme. Americká společnost ICON postavila v Texasu celé obytné čtvrti pomocí obřích 3D tiskáren – konstrukce domu, na který by jinak bylo třeba měsíců práce a desítek dělníků, vznikne během několika dnů a za zlomek nákladů. Amazon provozuje sklady, kde se většina logistických úkonů odehrává bez pomoci lidské ruky – robotické vozíky převážejí zboží, algoritmy řídí třídění zásilek a počet potřebných zaměstnanců se rok od roku snižuje. Tesla mezitím představila humanoidního robota Optimus, jehož vývoj se v posledních čtyřech letech rapidně zlepšuje – sice zatím zvládá jen jednoduché úkony jako zalévání pokojových rostlin nebo přenášení krabic, ale má-li tempo pokračovat, budeme tu mít za pár let pomocníky, za něž by se nestyděli ani v Čapkově fiktivní továrně RUR.

Tlak na rozvoj robotiky má i politický rozměr. Na začátku července prohlásil americký podnikatel a technologický investor Marc Andreessen, že v příštích letech očekává zapojení desítek až stovek miliard robotů do světové ekonomiky, od samořídících automobilů až po humanoidní dělníky, neboť je to klíč k obrození průmyslové výroby ve skomírajících regionech amerického Středozápadu. Bez robotiky by podle něho z rozvoje umělé inteligence profitovala především bohatá města na pobřežích, zatímco vnitrozemí by zůstalo stranou, což je z pohledu republikánské administrativy krajně nežádoucí.

Andreessen je jedním z blízkých poradců Donalda Trumpa, patří k jeho nejštědřejším podporovatelům a má významný vliv na směřování politické strategie v oblasti nových technologií. A že nejde jen o planý vizionářský postoj, dokládají i konkrétní činy: letos v červenci na summitu v Pittsburghu byly oznámeny investice v hodnotě desítek miliard dolarů do datových center a energetické infrastruktury pro rozvoj umělé inteligence v Pensylvánii. Optimistický scénář zní lákavě: cena nemovitostí by například mohla klesnout díky strojům, které dokážou stavět rychleji a levněji, a navíc bychom nemuseli být tak závislí na Číně, kam jsme po desetiletí delegovali výrobu i odpovědnost za její externality.

Zbývá tu však nepohodlná otázka: Co bude dělat člověk, když stroje zvládnou všechno lépe? Sigmund Freud prý kdysi prohlásil, že klíčem ke štěstí je milovat a pracovat. Dokážeme si představit společnost, kde se budeme jen dívat, jak roboti produkují, a kde si pouze užíváme plodů jejich práce bez vlastního přičinění? Co když se další pokolení, vyrůstající s umělou inteligencí, zapíše do dějin jako generace nepotřebných?