O Curtisi Yarvinovi jsme před řadou let v Echu psali, ještě když byl znám jen pod svým literárním pseudonymem Mencius Moldbug. Z někdejšího obskurního neoreakcionáře je dnes něco jako alternativní celebrita a lev salonů. Nemluví přímo s Donaldem Trumpem, ale dělí ho jen jeden krok – vídá se s viceprezidentem J. D. Vancem nebo Peterem Thielem. Občas je ochoten někoho „rozdrtit“ ve veřejné debatě a vlastně nepřekvapí, že největší opovržení nechová vůči liberálům, ale k osobnosti, jež mu může konkurovat u jeho publika, a jí je aktivista Christopher Rufo.

Jejich řetězové potyčky na Twitteru dosahují rozkošné úrovně infantility. „Všechno, co Rufo dělá: fundraising,“ napíše Yarvin. „Je to další ,Reaganova revoluce‘. Až na ten kokain a efebofilii by se to stejně dobře nemuselo stát.“

„Curtis měl určitě v dětství vysoké výsledky v testech a všichni jsme na něj za to pyšní,“ odpovídá se sarkastickou velkorysostí Rufo. „Připouštím, že Curtis má jisté kouzlo, asi jako profesor na univerzitě v Berkeley, který si v 60. letech vypálil mozek LSD a o pár desetiletí později na něj můžete narazit, jak se potlouká po Telegraph Avenue.“ Ale – jak všichni vědí, na rozdíl od Rufa, který se může vykázat hmatatelnými politickými dopady v oblasti likvidace DEI – Yarvin má velikášské nápady, a nulové výsledky. „Nikdo v jakémkoli vedoucím postavení, dokonce ani starosta malého městečka nebo pohodný, se nepřihlásil k jeho myšlenkám a nezačal je prosazovat.“

To je možná pravda, nicméně Yarvinovo postavení je dnes takové, že mu věnoval reportáž deník Financial Times. Web tohoto listu je placený, je to médium pro bohaté lidi, kteří potřebují kvůli vydělávání peněz vědět, co se pokud možno skutečně děje, a vládne tam jiná atmosféra než na webu zdarma přístupném plebsu. A tak, podobně jako profil Palmera Luckeyho, zakladatele start-upu vyvíjejícího zbraně, o němž jsme před časem referovali, ani tato reportáž není lemována metaforickými varovnými nápisy „Pozor, nebezpečný fašista!“, jaké by byly povinné ve většině mainstreamových médií. Autorka Jemima Kellyová sice dává najevo, že na garden party na britském venkově pořádané pro Yarvina vyslechla spoustu názorů, které ji děsí, ale to jí nebrání otevřeně se bavit s účastníky a sdílet postřehy, jež jsou zábavné, poučné a překvapivé. A stejně tak to účastníkům nebrání bavit se s ní, přestože vědí, že je z Financial Times.

Zazní Yarvinovy názory na Trumpa, „na druhou světovou válku, Vietnam, jakobitské povstání roku 1745, na Darth Vadera a na to, že při americké válce za nezávislost George Washington jen LARPoval“, ale zajímavější je popis nejrůznějších lidských typů na party. Třeba intersexuální dýdžejky, kterou „rodiče vychovali jako chlapce, ale ona měla vždy pocit, že je holka, a charakterizovala se jako ,trans‘. Ale dnes je tvrdě antiwoke, k trans hnutí je skeptická a charakterizuje se jako ,based‘“. Podle pokynu pořadatele party má hrát nový mikrožánr jménem bardcore, což jsou „cover verze známých skladeb pojaté ve středověkém stylu“. Tyto zvuky předků měly cosi aktivovat v DNA národoveckých účastníků, ale, jak ona dýdžejka přiznává, moc se to neujalo.

Když autorka pořadateli party přizná, že není pravičačka, překvapí ji sdělením, že on taky ne. „Byl jsem zrušen v roce 97,“ vysvětluje. Kdysi provozoval kluby a organizoval eventy, stál u zrodu britpopu, ale pak na poradě organizátorů gay pride neprozřetelně řekl, že ho štve, jak si velké korporace přivlastnily gay agendu, a že mu dnes všudypřítomné duhové vlajky připomínají svastiky. A pak si dvacet let neškrtl, až teď našel spřízněné duše v nové „disidentské pravici“.

„Začínám si uvědomovat, že tohle je v jistém smyslu sešlost lidí, kteří bývali zrušeni,“ píše autorka. A už nejsou.

„Nejhorší z těch lidí tady jsou tajní mladí toryové,“ říká jí kdosi. Jenže, poznamenává autorka, „sice mluví o mladých toryích jako o nepřátelích, ale skutečnost je taková, že tajní toryové jsou na jejich večírcích, poslouchají jejich nápady a pijí jejich teplý cider. Nabývám z toho pocitu, že pravice má tu výhodu, že je mnohem jednotnější než levice“.