Anglické slovo „slop“ znamená něco jako břečka, špinavá voda ve dřezu plném neumytého nádobí. V posledních měsících se ale používá také jako označení specifického stylu – vizuálního či zvukového vyjadřování užívaného umělou inteligencí. Je to styl, který je pro dnešek a možná i pro éru, jež plus minus dneškem začíná, definiční. Je možné, že za několik desetiletí bude pohled na břečku budit v lidech pobavené či nostalgické pocity, podobné těm, které dnes pamětníci zažívají při pohledu na osmdesátkové účesy a při poslechu tehdejší pop music. Uvidí umělou inteligencí zpracovaný obrázek amerického prezidenta jedoucího na kočičce a sladce je při tom bodne u srdce: to byly tenkrát časy.

Vybaví se jim šťastné chvíle ztracené mladosti, v nichž neúnavně scrollovali nekončícím feedem výkřiků a videí, procházeli při tom světem prostoupeným břečkou. Je to vlastně optimistická vize, založená na předpokladu, že i ti budoucí lidé budou podobných komplexnějších citových hnutí vůbec schopni. Smyslem břečky a vůbec světa, který mluví jejím jazykem, se totiž zdá být anihilace všeho vymykajícího se otupující zploštělosti, jež je pro slop typická.

Je ohromující, jakou rychlostí se jazyk břečky šíří. Promlouvá ve větách formulovaných umělou inteligencí, v hladké a přehledné bezobsažnosti. V obrazech, jež s nadšením postují uživatelé sociálních sítí, firmy používají pro svoje vizualizace, objevují se jako ilustrace v médiích. Společný je jim jakýsi přízračný fotorealismus, jenž cokoli zpracuje jednotným stylem. Právě ten je nakonec důležitější než ten obsah, který uživatelé po umělé inteligenci chtěli, ať už to byla figura Ježíše sestavená z krevet, nebo rádoby dobové vyobrazení dívky, jež hraje na housle za branou vyhlazovacího tábora. V hudbě je hlas břečky slyšet z „tvorby“ fiktivních kapel jako Velvet Sundown nebo anonymních strojových výtvorů, které z nekonečných Spotify playlistů znějí třeba v restauracích, kde tak mají dotvářet atmosféru. Zvuk, obraz i slovo břečky mají společné základní charakteristiky – nápodobu něčeho už existujícího pomocí bezmyšlenkovité aplikace jeho vybraných znaků, jakousi zneklidňující přibližnost, aproximaci lidskosti, v níž něco zásadního, byť třeba těžko postřehnutelného, chybí. Simulované city jsou vytahovány na povrch, do prvního plánu, aby se tak zakryla jejich naprostá absence uvnitř – respektive to, že žádné uvnitř neexistuje.

Dalo by se namítnout, že se neděje nic kvalitativně nového, každá doba přece má svou specifickou formu blbosti, nevkusu, kýče. V éře rychle se roztahující se břečky je ale nová unifikace toho všeho. Nevkusné obrazy, neinspirované tóny, pokleslá vyjádření minulosti (včetně té velmi nedávné) dříve nesly znaky individuality jejich konkrétních tvůrců, bez ohledu na to, jak moc byly konvenční a odvozené. Hlas břečky je ale jaksi sjednocený, zpívá unisono. Jeho různorodé projevy také vycházejí z jednoho zdroje. Člověk ho může využívat k osobním účelům, třeba obrázkem vytvořeným AI ilustrovat nějaké vlastní přesvědčení, postoj k tomu či onomu. Dá se ale pak položit otázka, kdo použil koho a jestli na těch jeho postojích záleží, staly-li se nakonec součástí proudu břečky. „Medium is the message.“ Známá, před desetiletími formulovaná a často citovaná sentence Marshalla McLuhana se ukazuje jako velmi prorocká. Bohužel.

Oblíbený obrat současné veřejné debaty je „nová totalita“. Většinou ale popisuje představu čehosi velmi podobného té staré. Nějakou striktně hierarchickou moc, která znevolní společnost dole. Minulé režimy toho typu taky měly svůj jazyk, svou břečku, ve veřejném prostoru byla podobně všudypřítomná. Ulice plné praporů a portrétů zasloužilých soudruhů, jednotným způsobem provedených hesel na veřejných budovách, budovatelské písně (později normalizační pop music) v rádiu, bezobsažné režimní ptydepe v proslovech na schůzích nebo ve vyjádřeních jednotlivců, když s některou z tváří režimu (na úřadě, před zkušební komisí a podobně) vstoupili v kontakt. Na jazyku břečky je něco podobně totalitního, nestojí za ním ale nějaká jasně definovaná ideologie nebo mocenská struktura. Přichází také shora – od mocných technologických firem dneška –, ale zároveň vzlíná zdola, akty milionů a milionů lidí, kteří se rozhodli řeč břečky přijmout za svou. Není to totalita toho jediného režimem povoleného obsahu, ale totalita bezobsažnosti, nelidskosti, nebo spíš bezlidskosti, totalita ničeho.

Proti „privilegiu reality“

Expanze břečky se dá považovat za další fázi naplňování technooptimistické utopie, která vnímá technologie, především ty komunikační, jako emancipační sílu, jež člověku umožní oprostit se od biologických daností a dalších limitů a plně rozvinout svůj potenciál. A taky nabídnout jiný svět, méně omezující než fyzická realita. Výstižně to před dvěma roky popsal známý a společensky i politicky (v posledních letech stojí na MAGA straně) angažovaný technologický investor Marc Andreessen v manifestu Proč AI zachrání svět. V tom zachráněném světě bude mít každý a na všechno „nekonečně soucítícího“ AI asistenta, všechny lidské činnosti a sféry existence se zlepší. „Tou nejvíc nedoceněnou vlastností AI je, jak moc může být humanizující. AI umění dává lidem, jimž chybí technické dovednosti, svobodu tvořit a sdílet svoje umělecké představy. Rozmluva s empatickým AI přítelem skutečně zvyšuje jejich schopnost vypořádat se s protivenstvími. Lékařské AI chatboty jsou už teď empatičtější než jejich lidské protějšky. Nekonečně trpělivá a sympatizující AI neudělá svět tvrdší a mechaničtější, ale spíš vřelejší a hezčí.“ Kdo v té souvislosti vznáší pochybovačské otázky, má vidění zkreslené „privilegiem reality“, patří k výrazné menšině lidí, kteří žijí v prostředí skýtajícím dostatek stimulů, krásy, možností pracovat i navazovat vztahy. Velká většina lidí ale tohle privilegium nemá. „Hmotná realita měla pět tisíc let na to, aby se stala dobrou, ale pro většinu lidí je ještě pořád nedostatečná. Nemyslím, že bychom měli čekat dalších pět tisíc let, abychom zjistili, jestli ten rozpor nezanikne.“ Technologie umožní „vznik on-line světů, v nichž život a práce a láska budou nádherné pro všechny, bez ohledu na míru deprivace, jíž bude trpět realita, v níž se nacházejí“. Břečka, jež se v tuto chvíli zdá zaplavovat skutečnost, může být pro podobně uvažujícího člověka obdobou primordiální polévky, která podle jedné teorie dala vzniknout základům života. Teď se světem rozlévá obdobná substance – ovšem nemateriální povahy, jednou má dát vzniknout životu na kvalitativně jiné úrovni.

Skeptičtější pozorovatel ale v tom nově příchozím totalizujícím jazyku obrazů, zvuků a slov nevidí předzvěst rodící se nádhery. Vnímá jeho příchod jako fázi opakujícího se příběhu utopie, která se obrací ve svůj protiklad, příběhu člověka, jenž o cosi usiluje, chce něco získat, dosáhne vítězství, ale objekt svojí touhy zároveň zničí. Komunismus, jenž měl přinést beztřídní rovnost, nastolil profízlovanou a přísně hierarchickou diktaturu. Podobně jako inženýr Šigaljov z Dostojevského Běsů, který při bádání nad novou společenskou formou vyšel z ideje neomezené svobody, dospěl k neomezenému despotismu. Podobně jako mnohé další tragické i groteskní postavy historie a lidských vyprávění. S technoutopickými vizemi to může dopadnout podobně. On-line komunikace měla přinést spojení mezi lidmi, zmizení bariér, šanci vyjádřit se pro všechny bez ohledu na cenzurní tlaky. Jejím plodem je ale také degradace jazyka i myšlení, inflace slov postrádajících váhu, atomizace společnosti a izolace jednotlivce namísto kontaktu, nivelizace namísto pestrosti.

Ta nová, technologicky zprostředkovaná rovnost nemusí přijít, stávající nerovnost se naopak může prohloubit a fixovat. Nerovnost mezi těmi, kdo technologie umí užívat třeba i tvůrčím způsobem, profitovat z jejich vývoje, a těmi ostatními. Pro ně toho nemusí zbýt víc než možnost vláčet se tím nádherným virtuálním světem, který jim nabídne závratné množství variant téhož. Jejich tvůrčí impulzy osvobozené od nutnosti tvůrčí práce dají vzniknout bezpočtu strojových vyjádření, která je promění v manifestaci ničeho. A to nic se pro ně stane normou, snad i metou. Vedeni a podpíráni „nekonečně trpělivým“ strojem trénovaným v performanci soucitu budou moci rezignovat na omezující vztahy a zálibně pozorovat odraz svojí tváře na hladině digitálních vodstev. Hladině břečky. Tak zaujati sebou, až si nepovšimnou, že jejich já se v té břečce rozpouští a vytrácí se.

Taková slova je jistě možné brát jako dystopický obraz z mysli zestárnuvšího člověka, jemuž se vzdaluje měnící se svět a on si v něm připadá odcizený. V centru dystopických vyprávění bývá střet nelidského světa s přežívající nebo nově probuzenou humanitou, nějakou nepotlačitelnou esencí člověka. Koexistence a konfrontace lidí s umělou inteligencí a světem jí formovaným ukáže, jestli v sobě něco takového máme.