Mezi různými emocionálními projevy, které pravidelně datum 17. listopadu vyvolává, vyniká letos text „ekonoma a ředitele Knihovny Václava Havla“ Tomáše Sedláčka Naše sametová revoluce – nejsympatičtější revoluce světa. Vyšel v Hospodářských novinách a byl široce sdílen na sociálních sítích: většinou pozitivně, aspoň tedy mezi mými bublinisty.

Text je to úžasný, zážitek je to po celou dobu, co ho člověk čte. Ale v podstatě to, co je v nadpisu, pokračuje i dál. Takže: v celých dějinách lidstva, možná i vesmíru nebylo nic tak úžasného jako naše sametová revoluce. Totalitní režim se zhroutil bez jediného výstřelu jen silou krásných myšlenek a písní, s pravdou a láskou a svobodou na rtech, píše okouzlený Sedláček. Všude jinde byly revoluce kruté a krvavé, v Maďarsku v padesátém šestém, v Polsku se střílelo, v Rumunsku tekla krev, ve Francii se radovaly hlavně gilotiny, píše poeticky Sedláček, který pak dodá ještě verš, který mu napsala AI – pokud mu to tedy nenapsala celé…

Ve vypjatém duchu pokračuje bez zábran a sebekontroly dál: naše revoluce byla unikát, byla to vzorová revoluce, mohla by sloužit příkladem revolucím ostatním, vynikala lehkostí, filozofičností a elegancí provedení, uměla hravě rozeznávat dobro a zlo, uměla se smát, uměla zpívat, uměla plakat. Celý svět nám fandil a obdivoval nás. Byli jsme úžasní a všichni byli krásní. Vedl ji nejněžnější generál, který byl generálem filozofie, pravdy a lásky, něco jako Marcus Aurelius a Masaryk dohromady a pak ještě jistý Sarvepalli Rádhakrišnan, k němu by se dal také přirovnat – to autor asi též. Filozofie a krásné myšlenky pluly vzduchem, všichni byli elektrizováni – a představte si, ani neměli mobily a wifi stála za pendrek. A stejně jsme zvítězili, povalili ten krutý a krvelačný režim, holýma rukama proti tankům s mocným Sovětským svazem za zády (!). Byla to prostě ta nejkrásnější revoluce, nejněžnější, nejfilozofičtější, nejobdivuhodnější, nej, nej, nejvíc super mega revoluce – a já, Tomáš Sedláček, u toho taky byl, jak by taky ne – a teď jsem ředitel Knihovny Václava Havla, něco jako jeho nástupce…

Ano, nejkomičtější a nejsmutnější zároveň na tom je, že tento megalomanský výlev sepsal (asi s pomocí AI, možná ještě něčeho jiného) ředitel Knihovny Václava Havla… Lze totiž míti za to, že kdyby Tomáš Sedláček alespoň základní Havlovy texty trochu znal, nepustil by se do toho – nebo by si své exaltované myšlenky nechal pro sebe a své publikum, které mu to baští. Kdyby totiž Havla – toho Havla, který by se, o tom jsem přesvědčen, při četbě něčeho takového rděl studem a nejraděj by se hanbou propadl do země – aspoň trochu znal, věděl by o jeho textu Český úděl?, kde ve slavné pasáži Havel píše: „Budeme-li si namlouvat, že země, která chtěla zavést svobodu slova – cosi, co je ve většině civilizovaného světa samozřejmostí – a která chtěla zabránit zvůli tajné policie, stanula kvůli tomu ve středu světových dějin, nestaneme se vážně ničím jiným než samolibými šmoky…“

Tehdy, na konci roku 1968, šlo o slavnou polemiku s Milanem Kunderou, kterým ovšem ani náhodou není… Tomáš Sedláček.