Jedna z postav v nové knize Dana Browna Tajemství všech tajemství se v anglickém originálu jmenuje Golěm. Pro Browna je to příznačné. Vypadá to exoticky a tajemně. Brown tím také poukazuje na podivnou českou diakritiku, jako by říkal: Tam na východě píší a uvažují jinak než my. Zdánlivě zasvěcuje čtenáře do tajného vědění, ukazuje na „správnou“ formu slova golem. Naznačuje své světáctví a znalosti – on ví, jak používat ta záhadná znaménka. A stejně jako většina Brownových výtvorů to nedává vůbec žádný smysl. V české verzi překladatel raději nesmyslný háček nad „e“ odstranil.

Je Tajemství všech tajemství dobrá kniha? Odpověď může být jen jedna – je to kniha Dana Browna. Pokud se vám líbily předešlé, bude se vám nejspíše líbit i tato. Všechny Brownovy knihy jsou podle stejného mustru. Robert Langdon, harvardský profesor neexistujícího oboru symbologie, se připlete k nějakému spiknutí, jehož odhalení by naprosto převrátilo chápání světa kolem nás. Langdon, vždy doprovázený sličnou dámou, následně utíká před temnými silami historickou metropolí a snaží se záhadu vyřešit dřív, než ho zabijí. Nápovědy jsou vždy rozesety v blízkosti těch nejvýznamnějších pamětihodností daného města. Brownovy thrillery jsou tak zároveň průvodci po populárních turistických atrakcích. Popisy honiček a luštění rébusů střídají wikipedistické pasáže shrnující dějiny té či oné památky. Brown je mistrem cliffhangerů, tedy přerušování děje v tom nejnapínavějším momentu, čímž se snaží budovat napětí a donutit člověka číst dál. Končí takto snad každá jeho kapitola.

Brown rád láká čtenáře na vzrušení z odhalování různých tajemství či spiknutí, která nějak souvisí s reálným světem. Aby náhodou někdo nepochyboval, na začátku každé knihy uvádí: „Všechna umělecká díla, artefakty, symboly a dokumenty v tomto románu jsou skutečné. Všechny experimenty, technologie a vědecké výsledky odpovídají skutečnosti. Všechny organizace v tomto románu existují.“ V Šifře mistra Leonarda, která udělala z Browna literární superstar, tak čtenář s Langdonem odhaluje tisícileté spiknutí uvnitř katolické církve snažící se zatajit, že Ježíš měl děti s Máří Magdalenou, které následně založily francouzský královský rod Merovejců. Ve Ztraceném symbolu jde Langdon po stopách zednářů a jejich vlivu na založení USA, v Infernu zase měří síly s bioteroristou, kniha je ale hlavně varováním před přelidněním.

Přes ujišťování, že Brownovy příběhy se zakládají na skutečnosti, mají s realitou pramálo společného. Odhalení v Šifře mistra Leonarda se zakládá na mystifikaci, kterou si v 60. letech vymyslel francouzský spisovatel Gérard de Sède a jeho přátelé. A přes všechny obavy ohledně přelidnění v Infernu dnes převažuje znepokojení z nízké porodnosti a možného poklesu světové populace. Tajemství všech tajemství se v tomto ohledu nijak nevymyká. Českému čtenáři ale tentokrát Brown nabízí i jistý, nechtěně komický rozměr – ve způsobu, jakým vyobrazuje Prahu a její obyvatele. Následuje několik drobných spoilerů.

Robert Langdon přijíždí do českého hlavního města jako doprovod své nové přítelkyně Katherine Salomonové, geniální vědkyně. Ta byla pozvána, aby vystoupila v rámci série přednášek pořádaných Karlovou univerzitou. Dozvídáme se, že „tato přednášková řada patří k nejuznávanějším v Evropě a vždy přilákala renomované přednášející a nadšené publikum z celého světa“. Místem konání je Vladislavský sál na Pražském hradě. Salomonová je světoznámá expertka na lidské vědomí, právě dokončuje zásadní knihu, jež naprosto převrátí naše chápání sebe sama. Ráno po přednášce ale Salomonová ani její manuskript nejsou k nalezení a Langdon se ocitá v hledáčku české rozvědky, Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI).

Tajemství všech tajemství je kniha odehrávající se v Praze, ale není to kniha o Praze. Hlavní město v ní je jen prázdnou kulisou pro dobrodružství Roberta Langdona, s pár obměnami by se mohla odehrávat v kterémkoli historickém městě Evropy. Přestože Brown prý navštívil Prahu pětkrát a měl místní konzultanty, čtenář nemá pocit, že by nějak město či jeho atmosféru významněji pochopil. Brown přirovnává Prahu ke Smaragdovému městu z klasického hollywoodského filmu Čaroděj ze země Oz, tedy k „mystické destinaci, o které se stejně jako o Praze věřilo, že je místem magických možností“. Spojení „magické město“ se v románu opakuje mnohokrát. Langdon vzpomíná na nejrůznější pražská strašidla a pověsti, které mají dokreslovat nadpřirozenou atmosféru. Některá místa Pražan z Brownova popisu ale téměř nepozná. Když se Langdon v rámci svého pátrání vydává na Petřín, neustále přemítá o pohanských obětinách panen, které se tam údajně v předkřesťanských dobách odehrávaly. Dozvídáme se, že „dodnes na Petříně pravidelně propukají záhadné požáry, což mnozí považují za dílo duchů obětovaných žen, jež prý v těchto lesích stále po stovkách straší“.

Hlavně se ale v Brownově knize nepoznají samotní Pražané. Ti mají prý zálibu v nejrůznějších kostýmech a převlecích, potkat zde podivně oblečené lidi na ulici prý není výjimečné. Na otázku, jak k tomuto stereotypu Pražanů dospěl, se nabízí tři odpovědi, které se vzájemně nevylučují. Zaprvé to zapadá do Brownova konceptu Prahy jako magického a mystického místa. Zadruhé tím Brown vysvětluje, proč když se některé postavy po Praze procházejí v podivných oblecích, nevzbuzují větší pozornost. Zároveň je to ale pohled turisty. Brown zmiňuje nejrůznější okostýmované lidi vystupující na Staroměstském náměstí. V tom případě Brownův dojem, že Praha je město převleků, začne dávat smysl. Turista, který se projde po Staromáku a Celetné, může z počtu živých soch a dalších performerů opravdu nabýt dojmu jakési posedlosti kostýmy, i když ve skutečnosti jde o posedlost penězi turistů.

Dojem, že Prahu pozorujeme očima turisty, podporuje například skutečnost, že postavy pijí absint, který – s výjimkou studentů, co se chtějí rychle opít – snad žádný Pražák běžně nekonzumuje. Většina Brownem vyjmenovaných barů jsou spíše turistické pasti než místa, kam zavítá obyčejný Pražák. Zajímavé je, že Brown ale zcela opomíjí některé jiné, věrnější stereotypy. Například se v knize vůbec neobjeví slovo pivo. Nepochopení Prahy, Česka a sebestřednost Brownova amerického pohledu také dobře ilustruje výměna mezi Ruskou a zaměstnancem americké ambasády. Žena si stěžuje, že být Ruskou v Praze je těžké. „Zkuste si být Američanem,“ odpovídá jí diplomat.

Tajemství všech tajemství je také svým způsobem až „dezolátská“ kniha tím, jak zobrazuje vliv Spojených států v Česku. Praha je údajně „městem dohledu“, prošpikovaná kamerami, které jsou vybaveny softwarem na rozpoznávání obličejů. Američané k tomuto systému mají plný přístup. Kvůli obavám o soukromí se prý před americkým velvyslanectvím běžně konají demonstrace. Rozšířené kamery i částečně vysvětlují pražskou zálibu v převlecích – lidé se za nimi skrývají. Američané ale nejenže sledují celou Prahu, ale například běžně zajišťují místa činu, rozkazují české policii a tahají za nitky v pozadí. Americká velvyslankyně z románu vychází jako jedna z nejmocnějších osob v Česku, která si v podstatě může dělat, co chce.

Pak je tu celá řada dalších nesmyslů, ukazujících, že Brown má jen mlhavé představy o organizacích, o kterých píše. Nikde není třeba vysvětleno, proč Langdona pronásleduje zrovna ÚZSI, tedy organizace pověřená působením v zahraničí. Pokud už má Langdona stíhat česká tajná služba, BIS by dávala větší smysl. Dozvídáme se také, že jeden z důstojníků ÚZSI nesnáší Američany, jelikož poté, co zatkl partičku rozpustilých mladíků a zavřel je na noc do basy, se ukázalo, že jeden z nich je synem amerického senátora, což poškodilo jeho kariéru. Proč rozvědka zatýká opilé turisty, není nikde vysvětleno.

Podobně nesmyslné je fungování americké ambasády. Jedním z lidí, kteří mají přístup k pražskému sledovacímu systému, je česká zaměstnankyně, jež má na starost PR. V reálném světě bývají velvyslanectví všech zemí přísně segregovaná a mají prostory, kam místní síly nemají povolení ke vstupu. Představa, že by někdo z českých zaměstnanců měl povolení používat tak choulostivou technologii, je směšná. Přidejme k tomu jednorozměrné postavy definované jedinou charakteristikou – jednoho pohání především snaha po pomstě, další je naivní dívka, třetí chce hlavně sloužit své vlasti – a dialogy, které by ve skutečnosti nikdo nikdy nevyřkl, a je třeba konstatovat, že Tajemství všech tajemství má k literární kvalitě daleko, i když je svým způsobem zábavná. Je to knižní ekvivalent nechtěně komického béčkového filmu.

Netroufáme si hodnotit vědecké závěry, které kniha obsahuje, ale akademici se nejspíše budou chytat za hlavu. Nicméně jeden zajímavý vhled dílo obsahuje. V roce 1978 americko-palestinský literární kritik Edward Said přišel s konceptem orientalismu. Nazýval tím způsob západního nahlížení na Orient, který považoval za pohrdavý, neuctivý a založený na nerovnováze moci. Za orientalistické považoval taková klišé o Blízkém východě, jako jsou divoké bazary provozované podvodníky, harémy plné smyslných tanečnic, džinové a kouzelné lampy. Cílem je ukázat Západ jako osvícený, pokrokový a moderní, zatímco Orient jako primitivní, iracionální, násilný, despotický, fanatický a v podstatě podřadný.

Saidův koncept není bez kontroverzí a má řadu kritiků. Zároveň ho ale další akademici uplatňují na vztah východní a západní Evropy. Brownova kniha je hezkým příkladem takového orientalismu uplatněného na Prahu. Je to magické a mystické místo plné podivných lidí v kostýmech, zkorumpovaných tajných agentů, kde Američané kují tajemné pikle. Brownova Praha není reálné město, ale turistický lunapark obývaný kouzly a strašidly. Nakonec toto nahlédnutí do Brownovy mysli je na celé knize to nejzajímavější.