Minulou neděli to na polské síti X chvíli vypadalo jako během prvních dvou let po ruské invazi na Ukrajinu. Většina komentujících oslavovala „husarský“ (nebo spíše kozácký) kousek ukrajinských tajných služeb – operaci Pavučina. Záběry hořících ruských strategických bombardérů nemohou polské oko nepotěšit. Tento záblesk dávných časů však nemohl překrýt skutečnost, že ve stejný den, kdy vrcholily prezidentské volby, různá míra nedůvěry vůči Kyjevu a kritiky ukrajinské diplomacie patřila do hlavního proudu, nikoliv na okraj debaty.

O reálném stavu vzájemných vztahů svědčí debata z konce tohoto, povolebního týdne. Nejdříve polský Sejm v podstatě jednohlasně a na návrh vládních lidovců vyhlásil 11. července oficiálním Národním dnem paměti obětí genocidy způsobené (ukrajinskými nacionalistickými organizacemi) OUN a UPA na východních územích druhé (meziválečné) Polské republiky v letech 1943–1944. Okamžitě reagovalo ministerstvo zahraničí Ukrajiny, které zkritizovalo nesoulad rozhodnutí „s duchem dobrých sousedských vztahů mezi Ukrajinou a Polskem“. Následovala nepřekvapivě emotivní reakce polských komentátorů, kterou shrnul populární analytik Krzysztof Wojczał: „Vzájemné vztahy nekazí naše touha vzdát hold obětem, ale vaše potřeba uctívat jejich vrahy“ (tedy vojáky Ukrajinské povstalecké armády). Ukrajinské riposty zdůrazňovaly zase, že polské připomínání Volyně jen slouží ruské propagandě.

Historické resentimenty spjaté s tzv. volyňským masakrem zůstávají překážkou ve vzájemných vztazích kvůli nekonečnému dohadování se na téma možností exhumací a normálního pohřbu ostatků obětí masakru, které převážně i nadále spočívají v masových neoznačených hrobech. V tomto ohledu se podařilo v posledních měsících dosáhnout pokroku – se souhlasem prezidenta Zelenského běží archeologické práce v jednom z míst masakrů. Jde ovšem o první takové místo po 10 letech snah, zatímco po celé Ukrajině vznikají nové pomníky a ulice postav spojených s tradicemi válečného nacionalismu. Už citovaný Wojczał dodává, že „ukrajinská politická třída udělala hodně pro to, aby radikalizovala polské veřejné mínění v otázce Volyně“. V nedávném průzkumu 52 procent Poláků uznalo, že vstup Ukrajiny do EU by měl být podmíněn souhlasem s exhumacemi a pohřby obětí masakru. Politici pak – i s ohledem na toxickou polarizaci a vyhrocení polské veřejné debaty – následují nálady voličů, hlavně v době volební kampaně, jejíž ozvěnou je i rozhodnutí Sejmu.

Historické otázky tvoří jen jeden z elementů širší mozaiky, v níž se z perspektivy Varšavy do popředí dostává celkové rozhořčení nad přístupem ukrajinské diplomacie k Polsku. Podle mnohých komentátorů právě tyto politické spory a chování ukrajinských politiků výrazněji ovlivňují vnímání ukrajinské otázky v Polsku než každodenní soužití s více než milionovou komunitou polských Ukrajinců.

Polský velvyslanec při NATO v době invaze Tomasz Szatkowski v čerstvém rozhovoru s dalšími dvěma významnými experty na polsko-ukrajinské vztahy, Zbigniewem Parafianowiczem a Witoldem Juraszem, popsal tento vývoj následujícím způsobem: „Není pochyb, že jsme se v roce 2022 zachovali správně, když jsme pomohli Ukrajině přežít nejtěžší okamžiky. A bylo to i v našem zájmu.“ Problém podle něj nastal, když Ukrajinci začali „plnou součinnost Polska“ interpretovat v duchu sovětské školy diplomacie jako projev slabosti a dospěli k závěru, že „s Poláky se nemá smysl bavit, protože nás stejně budou podporovat za každých okolností“.

Prvním budíčkem bylo tvrdošíjné zapírání Zelenského, že na podzim roku 2022 to nebyla zbloudilá ukrajinská raketa, která zabila dva lidi u polské vesnice Przewodów. „Přišlo mi, že někde od začátku roku 2023 Zelenskyj začal otevřeně demonstrovat, že pro něj nejsme partneři. Ať už proto, že sám uvěřil tomu, že je Mahátmou Gándhím mezinárodní politiky, světovou celebritou, která si s nějakými Poláky nemusí lámat hlavu, nebo proto, že je přesvědčený, že stejně nemáme na vybranou a nemusí se snažit,“ pokračuje Parafianowicz, autor knihy o polsko-ukrajinských vztazích během prvního roku války. „Už tehdy jsme měli důrazněji připomenout, že Řešov, hlavní hub zásobující Ukrajinu zbraněmi a dalšími nezbytnými prostředky pro vedení války, existuje jen díky suverénnímu polskému rozhodnutí. Nenařídilo nám to žádné NATO. My jsme to takhle chtěli. A Kyjev by na to měl pamatovat,“ dodává Szatkowski.

Následoval spor o dovoz ukrajinského obilí, jehož vyvrcholením byl projev Zelenského v OSN v září 2023, kdy zařadil Polsko mezi země podporující Moskvu. Tento projev označili tehdy v Polsku vládnoucí konzervativci jako „kudlu do zad“, protože těsně před parlamentními volbami to kompromitovalo jejich politiku bezvýhradné podpory válečného úsilí Ukrajiny. Pokud hledáme vysvětlení, proč se rétorika polské konzervativní pravice dnes výrazně stočila směrem k silné averzi vůči Zelenského administrativě, tento okamžik byl klíčový.

Změna u moci v Polsku, ač hlavně na toto spoléhal Zelenskyj, nepřinesla změnu situace. Sice se na povrchu emoce uklidnily, ale vláda ve Varšavě i nadále odmítala couvnout v otázce vstupu ukrajinských produktů a služeb na společný trh. Dále také tlačila na dořešení otázky exhumace a pohřbů volyňských obětí. Napětí eskalovalo opakovaně, před rokem se např. Zelenskyj a ministr zahraničí Radek Sikorski ostře pohádali během společného zasedání vlád. Šlo mezi jiným o opakovaný ukrajinský tlak na to, aby Polsko začalo sestřelovat ruské rakety, které se blíží k polskému vzdušnému prostoru.

Posledním políčkem, který ukrajinská strana Polsku uštědřila, byla kuriózní situace ze začátku května, kdy na cestě na setkání koalice ochotných v Kyjevě byl Donald Tusk posazen ukrajinskou stranou do jiného vlaku než Macron, Merz a Starmer. Z informací ze zákulisí (mluví o tom např. už zmíněný Parafianowicz) vyplývá, že Ukrajinci jednali na žádost německého kancléře, který špatně nesl nezdařilou návštěvu ve Varšavě o několik dnů dříve. A Ukrajinci jeho údajnou žádost splnili, protože v tomto okamžiku považují Německo za důležitějšího partnera. Veřejné ponížení polského premiéra nemuselo být mimochodem bez vlivu na následující prezidentské volby (téma se stihlo výrazně objevit na finiši kampaně).

V právě dokončené kampani kandidáti, kteří otevřeně útočili na přílišnou – podle jejich názoru – polskou pomoc Ukrajině, získali v prvním kole skoro čtvrtinu hlasů. Na její závěr vyjádřil vítěz Karol Nawrocki nesouhlas se vstupem Ukrajiny do NATO, nebo přinejmenším podmiňoval její vstup splněním některých polských požadavků, v čele s otázkou exhumací. Udělal to v rámci kampaně, s cílem oslovit právě nejvíce protiukrajinské voliče, nicméně i jeho dřívější vyjádření ukazují zásadní posun od rétoriky Andrzeje Dudy, který reprezentoval idealistickou, jagellonskou tradici polské „východní politiky“. V Nawrockého vyjádřeních, která samozřejmě reflektují i celkovou změnu společenské a geopolitické situace, je mnohem větší důraz kladený na polské národní zájmy a pomoc Ukrajině je podmíněna ochotou druhé strany k realizaci polských požadavků. Stojí za to dodat, že nový prezident si názor na Ukrajinu formoval v roli ředitele Ústavu národní paměti, tedy instituce přímo zodpovědné za obtížná vyjednávání v otázkách volyňského masakru z roku 1943.

Nachází se tedy polsko-ukrajinské vztahy v kritickém bodě? Je nutné říct, že otázka vstupu Ukrajiny do NATO (kterou navíc oficiálně podporuje i nadále polská vláda) není a nebude v nejbližší době na agendě Aliance a ani nezávisí na Polsku. Naopak v jistém smyslu mohou být prezidentské volby pro Kyjev budíčkem. Ukazují na nutnost zapracovat na zanedbávaném vztahu s klíčovým spojencem. Pochopil to zřejmě šéf Zelenského kanceláře Andrej Jermak, když v posledních dnech publikoval celou sérii tweetů v polštině, připomínajících právě společné historické dědictví a společnou geopolitickou perspektivu. Jak říká už citovaný Zbigniew Parafianowicz, měl by si také uvědomit, že se zásadní proměnou společenských nálad bude stále těžší získat politickou podporu Varšavy „zdarma“. Současné napětí tak může přispět k pozitivnímu restartu vzájemných vztahů. Základ – společný odpor k ruskému imperialismu – zůstává.