Kunsthalle na pražském Klárově poskytuje svými tematickými výstavami dějepisné lekce z (u nás) zanedbaného oboru evropské výtvarné moderny. Loni tam nabídli opravdu objevnou retrospektivu Lucie Moholy (1894–1989, rozená Schulzová v pražské německy mluvící židovské rodině), fotografky Bauhausu a ženy (o hodně slavnějšího) Lászlóa Moholy-Nagye (1895–1946), klasika předválečné avantgardy. Výstava měla rehabilitovat umělkyni „ve stínu“ – a zároveň nabídla vysoce kvalitní vhled do slavných časů, v němž ještě šlo v umění skoro o všechno.

Nedávno otevřená výstava Anna-Eva Bergman & Hans Hartung: A nic nás nerozdělí je pokračování v tomto duchu, v němž se poskytuje prostor velkým, ale ne zas tak hvězdným (není to Miró, není to Dalí, není to Picasso) tvůrcům „heroického“ období moderny dvacátého století. Heroického proto, že ještě nebylo etablované, ještě naráželo na odpor státní, řekněme i esteticko-psychologický, ještě bylo spojeno s rizikem a nepochopením. Předělem byl nacismus a druhá světová válka, po níž na Západě jednoznačně zvítězila (bývalá) avantgarda, jež se stala de facto státním umění – nebo státem podporovaným umění. Čímž není řečeno nic o jeho kvalitě, kánon byl ale jasný: abstrakce a později konceptuální umění se staly novou normou. Ideologicky to bylo umění demokracie, paradoxně velmi elitářské, s lidovými vrstvami a jejím vkusem se v něm nepočítalo, masy, které stejně nikdy umění nerozuměly, si našly jinou „zábavu“.

Umělci jako Hans Hartung a Anna-Eva Bergman stojí přesně v polovině tohoto tektonického zlomu: Hartung se narodil v roce 1903 v Lipsku, studoval umění v Drážďanech a Mnichově, v době, kdy v Německu i modernisté malovali realisticky (nová věcnost – Neue Sachlichkeit), tedy už ve dvacátých letech, se přiklonil k abstrakci. Vytvořil si úsporný, a přitom velmi působivý výtvarný styl, jenž připomíná čínskou kaligrafii, ale je to ryzí abstrakce, v níž se improvizace spojuje s psychickým automatismem a vytříbenou malířskou kulturou. Anna-Eva Bergman se narodila v roce 1909 ve Švédsku, národností byla Norka, studovala ve Stockholmu a Vídni, v roce 1929 se během pobytu v Paříži setkala na Montparnassu s Hansem Hartungem, který tam už několik let žil, brzy nato se vzali.

Vzniká tak příkladná dvojice „mladých lvů“, ona je sportovně založená Skandinávka, on Němec v Paříži, který s Německem chce mít stále méně a méně společného, oba touží po novém umění, vzduchu, slunci, moři, staví si dům na Menorce, přátelí se jinými avantgardisty, manžely Soniou a Robertem Delaunayovými, Sophií Taeuber nebo Hansem Arpem, cestují po Evropě, v květnu 1931 navštíví také Prahu, ale mračna se stahují politicky a asi také v jejich vztahu, v roce 1937 se mladí manželé rozejdou, iniciátorkou je ona. Hans zůstává ve Francii, když vypukne válka, vstoupí do cizinecké legie, je demobilizován, před Němci utíká do Španělska, tam je vězněn, znovu vstupuje do cizinecké legie, na konci války se zúčastní bojů ve Vogézách, kde přijde o nohu. Anna-Eva pracuje na své výtvarné a lidské emancipaci, studuje formální a mystické vztahy tvarů a linií, její abstraktní obrazy, v nichž používá často zlatou barvu, jsou vytříbeně chladné a dokonale sofistikované.

Román pokračuje setkáním po válce. Hartung, který se mezitím oženil, se okamžitě znovu do Anny-Evy zamilovává, ona se k němu vrací. A už je až do smrti nic nerozdělí. Žijí ve Francii, staví si dvojdům v Antibes, tedy na opravdu krásném místě, oba tam mají svůj ateliér s výhledem do zahrady, ona je ostříhaná nakrátko, on sice o berlích, ale mužný typ. Vytvářejí kompozice, které dokonale naplňují poválečnou představu avantgardního umění, jež patří do této doby. Roli sice přebírá Amerika s abstraktním expresionismem a gestickou malbou (Pollock, Rothko, Tobey a další), ale Francie má stále svou hrdost a přitažlivost a lyrická abstrakce Hanse Hartunga je přesně to, co do doktríny kunsthistoriků zapadá a co se hodí. Jeho stále větší a monochromatičtější obrazy se stávají povinnou položkou velkých muzeí a galerií, vystavuje na nejprestižnějších místech, stává se už za života klasikem: v desátém díle Pijoanových Dějin umění je zmíněn na šesti stránkách. Jeho žena Anna-Eva nikoli. Je hezké, že nyní jsou v Praze fifty-fifty.

Anna-Eva Bergman & Hans Hartung: A nic nás nerozdělí (And We’ll Never Be Parted), 5. 6. – 13. 10. 2025, Kunsthalle Praha