Kolega Ondřej Šmigol už upozornil na problematické aspekty prohlášení Mezinárodní organizace vědců zabývajících se genocidou, že Izrael páchá v Gaze genocidu. Pro rezoluci hlasovalo ve skutečnosti jen 21,6 procenta členů, ne 90, jak organizace tvrdila. Autoři návrhu nejsou známi a organizace znemožnila slíbenou diskusi před hlasováním. Text překroutil závěry Mezinárodního trestního tribunálu.

Ale v následujících dnech se ukázalo, že je to celé ještě mnohem lepší. Ačkoli organizaci média prezentovala jako sdružení předních světových expertů na genocidu, ukázalo se, že za „příspěvek“ třicet dolarů se jejím členem může stát kdokoli (tedy mohl do minulého týdne, než organizace pro jistotu zavřela svůj web). Bylo to v praxi ověřeno, právoplatnými členy se stali lidé vystupující jako Sheev Palpatine ze Sýrie nebo Adolf Hitler z Gazy. A 80 z 500 členů této údajně prestižní organizace je z Iráku.

Že takovou zprávu nekriticky převezmou Reuters, Washington Post, Guardian, BBC nebo Deutsche Welle, to dnes nepřekvapuje, takovéto hoaxy dnes šíří i několikrát týdně. Zajímavé ale je, jak se jí chopí i protiizraelským běsem postižení lidé, kteří jsou jinak schopni uvažovat kriticky, a kdyby nějaký aktivistický spolek pseudovědců vydal prohlášení o globálním oteplování nebo prospěšnosti lockdownů, přistupovali by k němu s patřičnou skepsí. Je to odstrašující příklad pro každého z nás.

Jiný odstrašující příklad představuje důchodce, který praštil Andreje Babiše berlí. Je třeba kvitovat, že Babiš se rozhodl neždímat incident do poslední kapky, přijal omluvu pachatele a tím věc v podstatě skončila. Přesto po záležitosti zůstává cosi varovného, ale spíš trapného a zahanbujícího. Ne kvůli fyzickému útoku samému; všichni zdá se chápou, že byl ojedinělý, izolovaný a nenalezl obdivovatele. Zamyslet by se ovšem měli ti, kterým leží na srdci úroveň mediálního diskurzu a možné dopady na radikalizaci.

Příklady radikalizace, které jsme znali, se zatím vyskytly ve sféře tzv. dezolátů, například kauza důchodce – příznivce SPD, který se pokusil vykolejit vlak, doufaje, že vina padne na migranty. Útočník s berlí ovšem, abychom si vypůjčili slogan jedné z kandidujících stran, „stál na správné straně“. A když „teď jde o všechno“, není pozvednout berli zcela namístě? Není to dokonce málo?

Ne, není. Každý chápe, že je to míněno v určitém kontextu, a to v kontextu volebního chování. Souvislost mezi rétorikou a radikalizací prostě není jednoduchá a lineární. Násilné počítačové hry možná mají nějaké neblahé dopady, ale bylo opakovaně doloženo, že nevedou přímočaře k násilí v reálném životě. V Británii, kde stihomam expertů na radikalizaci nejvíc bují, už zařadili mezi známky radikalizace i zájem o Tolkiena a historii britských železnic. Ve skutečnosti je k opravdové radikalizaci nutná přítomnost mnoha dalších faktorů. To platí jak pro ty na správné straně, tak pro dezoláty.

I ten, kdo není zaměstnáván radikalizačními naukami, si ovšem mohl při zpravodajství o muži s berlí všimnout jedné věci. Soudě z jeho otisku na facebooku, bylo jeho prožívání cele formováno medializovanými událostmi. Medializovanými nejen ve smyslu, že je zná z médií, ale že je zná zprostředkovaně. Ničeho z toho, o čem psal, se nedobral nějakou osobní zkušeností. Všechny ty fráze o prolhaném Burešovi opakujeme na sítích léta denně. Dá se to snad vydávat za projev zájmu o věci veřejné, ale cítíme, že je to lež – a z toho pseudoživota je nám trapně.

Potvrzuje to i ta jedna nadstranická výjimka, již v útočníkových publikovaných projevech lze najít, odsudky exministra Pavla Blažka z ODS. I on ví, že se mu říká Don Pablo, tak jako to ví úplně každý, byť v Brně v životě nebyl a žádného Brňáka nezná. Mediální žvást nám takto poskytuje cennou příležitost dokázat si, že jsme insideři, že i my víme, jak to v Brně chodí.

Důchodce, jak se sluší na člověka „stojícího na správné straně“, byl vysokoškolsky vzdělaný. Už v 60. letech francouzský filozof Jacques Ellul napsal, že propagandě jsou nejpřístupnější vzdělaní lidé, protože trpí přesvědčením, že si na všechno musí vytvořit svůj vlastní názor.