Jako dravec sleduje krouživým pohybem svého oka myši pod sebou, tak recenzent hledá ubohou oběť, do níž by zaťal své drápy. Rád by zahlédl nějaké tučné sousto, na nějž by zaútočil, snesl by se ze svých výšin, vrazil by do něj pařáty i zoban a začal trhat, drásat, škubat, až by peří či chlupy létaly. Shlíží tedy pod sebe ze své výše, jeho orlí zrak zírá dolů na hemžení pod ním, už se chystá zvednout perutě a vytasit ostří kritické. Dlouho však otálí, máloco zdá se mu hodné jeho pozornosti, mnohokrát nechá cíl přejít, máloco vzruší jeho touhy krvelačné. Pak už však nemůže dále otálet, něčím nasytit rubriku musí, proto střemhlav se vrhá a na první dobrou to zkusí…

Tak tedy: Cukrkandl. To je, prosím, film, který se dostal do jeho filmotéky poněkud náhodou, v naději, že stojí za to seznámit se s novou českou filmovou produkcí pro širší publikum. Jest to film tzv. rodinný, což se projevuje tím, že je zalit lepkavou cukrovou polevou harmonické idyly, k níž je jen nutné se patřičně prolízat skrz předvídatelná protivenství. Děje se v jakémsi zásvětí, jež má podobu svítivého c. a k. městečka, ve kterém žije obyvatelstvo v pokojné patriarchální blaženosti, jejíž jediný, avšak neuvědomovaný problém spočívá v tom, že trpí kazivostí zubů. Tu způsobuje nadmírná konzumace sladkostí, které vyrábí firma místního továrníka, jenž je ve zločinném spiknutí s perfidním zubařem, který vrtá zuby sice bolestivou metodou a za úplatu, ale je z jakýchsi důvodů oblíben a ctěn. Tento mocenský konglomerát naruší příjezd neznámé mladé ženy, která se nastěhuje do tajuplné luxusní vily na kraji města. Je to… zubařka, začínající. Vilu zdědila po svém nejspíš pohádkově bohatém strýci, cestovateli a etnografovi, hodlá si v ní zřídit ordinaci, ale nemá to právě jednoduché: obyvatelstvo je nepřející a nedůvěřivé. Začne totiž proti ní intrikovat místní učitelka (!), která se hodlá provdat (!) za hodného vdovce inženýra; a v půvabné a emancipované ženě vidí konkurenci. Lehce se jí podaří zbuntovat obec proti dentistce, kterou nařkne poněkud anachronicky z čarodějnictví, ale zubařky se naštěstí zastanou děti, které si od ní rády nechají trhat mléčné zuby, byť to zpočátku moc neumí. Její výhodou je, že je roztomilá, moderně nebojácná a má jakousi čarovnou mast indiánského původu, k níž ji přivede hodný duch starého zahradníka, který se ve vile zjevuje.

Konec je samozřejmě sladký, cukrkandlový konglomerát je potlačen, výroba pokroutek omezena, vdavekchtivá učitelka potrestána, hodný vdovec-inženýr může postavit most, který do té doby zpátečníci blokovali, zubařka víc než na trhání dá na prevenci. Idyla pokračuje, ale už na vyšší a jaksi progresivnější úrovni. Produkt je to a priori líbivý a vtíravý, nesmyslná zápletka se táhne jako turecký med, emancipačně-výchovný záměr se noří do hustého roztoku cukrkandlového kýče. V tom je název pravdivý. Ale lízat se to bude.

Za rodinný by se dal považovat i jiný výpravný historický film české produkce s odvážně (sudeto)německým názvem Fichtelberg. Jde o kopec, kolem něhož se rozvíjí velmi spletitý a komplikovaný děj, jenž by sám o sobě potřeboval nějaké vysvětlivky, neboť oč v něm vlastně šlo, možná nevědí ani sami tvůrci. V polovině 16. století je mladý český šlechtic poslán kamsi do temných hvozdů, aby tam postavil most… S úkolem se těžko potýká, neboť místnímu zaostalému obyvatelstvu (jde přitom o horníky, o nichž se nedá říct, že by nepřáli novým technologiím) se do stavby moc nechce, což by nebylo nejhorší. Víc mladíkem otřese, že se mu ztratí dívka, o níž si myslel, že ho miluje. Vydá se ji tedy hledat do hor, kde naráží na různá protivenství a nebezpečí, co chvíli ho chce někdo přepadnout, zamordovat, nebo aspoň vystrašit. Vzhledem k tomu, že děj nenabízí příliš možností k jeho rozvíjení, valnou část stopáže zaberou scény, kdy se hrdina někam velmi namáhavě dere, něčím se brodí, leze přes nějaké drolící se skály. V jednu chvíli se k němu přidá mladík raráškovitého typu, který mu chce nejdřív cosi provést, ale pak se skamarádí a najdou v sobě zalíbení. Hrdina zjistí, že jeho milá utekla do tajné osady v horách, kde Vlaši podnikají jakési tajemné pokusy, při nichž nechávají hnít mrtvoly za účelem objevení porculánu. Onen rarášek je synem hlavního Itala, jehož despocii už těžko snášel, tak raději utekl do lesů. Ona ztracená dívka byla naopak démonickým Italem přitahována. Ještě než to hrdinovi dojde, shoří tajný tábor Italů, které tím asi vypudí z našich hor. Setkání s dívkou je melodramatické: cit k mladíkovi byl jen přeludem, bližší je jí vlastní pohlaví a samostatnost, takže dá přednost ženskému výrobnímu družstvu, náznak coming outu je ostatně i na mužské straně…

Oč bizarnější, krkolomnější a nelogičtější je děj, o to pompéznější a exponovanější je vizuální ztvárnění. To pomáhá chvíli vytvořit dojem, že snad se tam odehrává i něco významného, pak už jen mechanicky udržuje chabou konstrukci. Imitace neskonale povedenějších předloh (film začíná jako Jméno růže vzpomínkami starce na mládí…) dosahuje až komických rozměrů. Vše je vážné, toporné a jaksi usilovně dramatické, postavy se pohybují v křeči a záchvatech, naivní představa morového pozdního středověku je naroubována na emancipační doktrínu pro školní mládež a spřízněné obecenstvo. Ale i o jeho trpělivosti lze mít pochyby.

Nyní se predátorův pohled upře do jiného prostředí a jeho křídla se snesou do divadelního hlediště. Ve Stavovském divadle měl premiéru Frankenstein… Tedy divadelní ztvárnění románu Mary Shelley o zrození umělého tvora. Adaptace klasického literárního textu, dalo by se říct praotce sci-fi a praděda arteficiální humanity, byla pojata jako její minimalistická rekonstrukce, provozovaná jako jakési mechanické a školometské převyprávění na jevišti. Na pozadí nákladně pojaté scény (ledovec představující Alpy a polární krajinu) se vystřídají tři herci, tři románové figury, které monologicky a bez větší herecké invence a režijní intervence oddeklamují své party. Polovina jevištní akce je provozována jako live cinema, tedy herec na sebe namíří kameru, kterou detailně dokumentuje stav svého chrupu, pak i jícnu. Tím je veskrze dramatické ozvláštnění klasické látky vyčerpáno, pokud tedy za něj nebudeme považovat již zřejmě povinnou pohlavní záměnu, takže mužské role hrají ženy, ženské, tedy Mary Shelley, která promluví v úvodu, muž. Frankensteina hraje herec ve svetru, který se právě vrátil z procházky. Působivě předvádí cosi jako epileptický záchvat, jenž zřejmě nahrazuje závažnější děje spojené s jeho problematickým původem. Celkově jde o nákladnou lekci z literární historie provedenou na úrovni studentského představení v prostředí rokokového divadla. Nelze vyloučit, že pro někoho to bude třeba i užitečné a knížku si přečte. Film viděl stejně každý.

Den nato kritický myšilov usedl do sedadla v Divadle v Dlouhé, kde se konala premiéra inscenace Zlaté město. Tak autoři pojmenovali rozsáhlou ambiciózní koláž vytvořenou ze dvou divadelních her Ödöna von Horvátha, konkrétně Povídky z vídeňského lesa a Víra, naděje a láska. Obě napsal von Horváth na začátku třicátých let, v čase rozkládajícího se světa, který čeká brzy metamorfóza v něco obludného, což je latentně zobrazeno v realisticky pojatých příbězích obyčejných rakouských lidí. Ti jsou zpočátku představeni jako mechanické figurky, ve kterých se teprve postupně rozproudí krev divadelních postav, jež sehrávají složitou, a ne zcela průhlednou roli v široce pojatém pásmu „loutkové masové tragikomedie“, či jak to nazvat. Ta je navíc zčásti přenesena z třicátých let do budoucnosti: na tabuli se objeví, že jde o rok 2039, pár let po nějaké válce, po níž se lidstvo snad chce vrátit do „zlatého věku“, tady do von Horváthovy Vídně – která samozřejmě žádným „zlatým věkem“ nebyla. Tento možná příliš sofistikovaný koncept je realizován také prostřednictvím filmových projekcí, které mají zřejmě simulovat umělost a iluzivnost nějakého pevného či neměnného jádra, k němuž tíhne autoritativní složka lidské povahy. Ta podle tvůrců hledá oporu v tradici a věčných hodnotách, s čímž je zde vedena polemika prostřednictvím von Horváthových vídeňských postaviček.

Představení je zcela precizně sestrojeno, připomíná dokonale seřízený mechanismus, v němž každý komponent, každá herecká akce má svou roli, čas, funkci, jen je možná až příliš mnoho energie spotřebováno na „ideový“ chod toho velmi složitého a náročného vehiklu. Kombinace dvou do sebe vklíněných textů vyžaduje značnou míru divákova soustředění, pokud tedy zůstane jeho úmyslem sledovat dějové či příběhové linie. Tento konvenční způsob však není nejspíš divácky nejplodnější. Divák si musí projít labyrintem, ve kterém se snadno ztratí, pokud tedy nepřistoupí na koncepci, v níž je příliš rozumový přístup neplodný. Chci tím říci, že kdyby se mě někdo zeptal, co vlastně tou inscenací mělo být sděleno, asi bych velmi tápal a padal do rozpaků. Že je to pozoruhodná divadelní událost a že podobně náročné divadlo se v Praze jen tak nevidí, v tom bych si byl jist.

Cukrkandl. ČR a SR, 2025. Režie a scénář Pavel Jandourek. Kamera Peter Bencsík. Hudba Michal Novinski.

Fichtelberg. ČR a SR, 2025, 91 minut. Režie a scénář Šimon Koudela. Kamera Jan Baset Střítežský. Hudba Jan P. Muchow.

Mary Shelley: Frankenstein. Režie Petra Tejnorová, dramaturgie Nina Jacques, scéna Antonín Šilar. Národní divadlo ve Stavovském divadle. Premiéra 13. listopadu 2025.

Ödön von Horváth, Ivan Buraj: Zlaté město. Režie Ivan Buraj. Dramaturgie Tereza Marečková. Scéna Matěj Sýkora. Divadlo v Dlouhé, Praha. Premiéra 14. listopadu 2025.