Začalo mistrovství světa v hokeji. Pro část komentátorů to znamenávalo příležitost ke strukturovanému povzdechu – ach jo, český národ je na tom, bohužel, tak špatně, že už ho dokáže sjednotit jenom hokej. Lední. Tahleta fanouškovská citová hnutí ale přece nemohou nahradit pouto hluboké sounáležitosti, tak dobře známé našim předkům... a tak dále a tak podobně. Další skupina komentátorů – počítám se k ní i já – na „komentáře první vlny“ pak reagovala svým protistanoviskem. Stručně by se dalo shrnout tímto způsobem: Nechte hokej na pokoji, pokud v téhle zemi existuje problém atomizace, lhostejnosti a znesváření, hokej ho nezpůsobil, a jestli se lidi dokážou semknout jen při sledování šampionátu, nelze z toho vinit ten šampionát, příčina bude asi někde jinde. Chystal jsem se, že letos tuhle argumentační sestavu zopakuji, leč dějiny prý mínily jinak.

Vyrazil jsem na sociální sítě prohlédnout si tu bratrovražednou bitvu mezi českými hokejovými fanoušky, ale nějak se mi nepodařilo ji najít. Respektive objevil jsem pár komentářů od lidí, jež Vejmelkova helma rozčílila, nebylo jich ale nějak moc, myslím, že hádky o helmu by šlo označit za konflikt maximálně průměrné, spíš nižší intenzity. Běžná rutina pro lidi, kteří se každý den potřebují kvůli něčemu rozčílit. Karel Vejmelka, dotázán na tu helmu, řekl mimo jiné, že je jeho věc, co na ní bude mít. Zdá se, že naprostá většina hokejových fanoušků s ním v tomhle ohledu souhlasí, ať je jejich vztah k prezidentovi jakýkoli. Neznamená to, že by rozdělení v české společnosti neexistovalo, zrovna v téhle věci se ale nějak zapomnělo projevit. Nevadí, kola velkovýroby názorů se musejí točit dál.

V té bitvě nebitvě by bylo možné vidět ilustraci nezdravé vzájemné závislosti mezi světy médií a sociálních sítí. Asi každý představitelný názor někdo zastává, s trochou úsilí je možné ho na sociálních sítích najít, jeho stanovisko vypíchnout a prezentovat ho jako příklad širšího jevu, trendu, „fenoménu“. Když se o něm bude mediálně referovat, dostane se k dalším lidem a třeba nějaká skutečná debata nebo spor o ně nakonec vznikne. Nebo taky ne. Je to paradoxní situace. Obhájci existence tradičních médií často argumentují tím, že ve světě fragmentarizovaných informací a pseudokauz, které živí sociální sítě, jsou potřeba o to víc. Z různých důvodů – ekonomických, jaksi kapacitních a dalších – se ale ta tradiční média mohou sociálním sítím dost podobat, svým čtenářům chtějí poskytnout důvod k nějaké té krátkodobé emocionální reakci, dát jim důvod rozčílit se, pokud možno z nějakého už dobře vyzkoušeného důvodu, prožít si po x-té nějakou mírně obměněnou variantu téhož. Nepíšu to s povýšenou pozorovatelskou distancí, taky v tom jedu. A někdy si radši nepřipouštím otázku, kam se tímhle způsobem asi tak dá dojet.