Britský historik Niall Ferguson vydal bezmála před 30 lety jednu ze svých prvních, globálně úspěšných knih. Ve Virtuálních dějinách – přeložených i do češtiny – se s několika kolegy zamýšlel nad alternativními dějinami. Jak by dnes v USA nahlíželi na J. F. Kennedyho, kdyby se nestala osudová událost v Dallasu? Jak by se vyvíjel Sovětský svaz, kdyby nenastoupil k moci Michail Gorbačov?

Podobné úvahy samozřejmě člověk nevede jen při pomyšlení na velké historické události. Autor tohoto komentáře jich měl například plnou hlavu při pomyšlení na víkendovou cestu do rodného města na pohřeb jednoho z prarodičů. Oba ve zdraví prožili 90. narozeniny, ale dědova náhlá smrt – zemřel nedávno u ranního kafe a čtení novin – jako by uspíšila i tu současnou, babiččinu. Měli doma velkou knihovnu, čítající tisíce knih, i toho Fergusona. A oba se skoro do posledních dní, dokud ještě babičce sloužil hlas, drželi ve střehu hádkami o politice – například proto, že měli diametrálně rozdílný názor na Andreje Babiše a schopnosti jeho opozice.

Konečně, pro návrh bylo nakonec jen 84 přítomných poslanců, proti 99. K vyslovení nedůvěry vládě je přitom podle ústavy potřeba nadpoloviční většina všech poslanců, tedy minimálně 101 hlasů z celkových 200.

Ale představme si, že by se to opozici podařilo. Ano, bylo by to ještě mnohem nečekanější než v případě dobře známého svržení vlády Mirka Topolánka na jaře 2009 během českého předsednictví EU, kdy opozice disponovala 97 hlasy. A „stojedničku“ tehdy získala díky dvojici delší dobu naštvaných poslanců ODS (Vlastimil Tlustý a Jan Schwippel) a rozloženému poslaneckému klubu Strany zelených, z kterého koalici nepodpořila Věra Jakubková a už rok předtím při prezidentské volbě revoltující Olga Zubová.

Nic podobného teď nebylo na stole. Ale je užitečné si tu variantu načrtnout. I proto, že opozice to nepochybně ještě několikrát během tohoto volebního období zkusí. A jeden z koaličních poslaneckých klubů – SPD – už před pár týdny ústy Jaroslava Foldyny a Tomáše Doležala hrozil, že by se osm až devět poslanců mohlo proti vládě postavit.

Babišův kabinet by začal vládnout v demisi a zodpovědnost za další vývoj země by byla na prezidentovi a jeho okolí. Mohl by jmenovat nového premiéra – ať už politického, nebo úřednického –, který se pokusí sestavit novou vládu a požádat o sněmovní důvěru.

Když byli na toto téma tázáni opoziční politici, šéf STAN Vít Rakušan se snažil novináře přesvědčit, že nad touto variantou přemýšlel. Vláda by zemi dovedla k předčasným volbám. Predikovat, jak by dopadly, je vzhledem k aktuální absenci průzkumů ošidné. Zatím veřejně modeluje preference jen STEM pro CNN Prima News.

Z jejich šetření už skoro měsíc zpět vyšlo, že ANO víceméně zůstalo na svém, lehce posílili STAN, mírně oslabily strany bývalé koalice Spolu i SPD, o něco více Motoristé sobě. Veškeré pohyby se ale děly v rámci statistické chyby, a tak třeba predikce Motoristů, podle níž by tato strana skončila se 4,9 procenta před branami sněmovny, je třeba brát s velkou rezervou.

Solidně naopak platí – a vzpomínaný Ferguson to sarkasticky glosuje –, že pokud se lidé z historie něčemu učí, pak tomu, jak dělat nové chyby. Opozice stále usiluje o předčasné svržení, ale – jak ukazuje příklad vnitrostranické opozice kolem Jana Rumla z konce 90. let nebo Paroubkovy ČSSD o jedenáct let později – žádné velké úspěchy to dotyčným nepřineslo. Naopak platilo, že kdo shodil vládu, prohrál volby.

ANO mělo roky potenciál kolem 40 procent voličů, poslední model STEM ale ukázal hodnotu téměř 46 procent. A to bylo ještě předtím, než Babiš v podstatě zcela zastínil Motoristy ve střetu s Hradem o jmenování Filipa Turka.

Kdyby se tak opozici s prezidentem nějakou náhodou podařilo dovést zemi letos k předčasným volbám, je nabíledni, že vítězství ANO by bylo ještě drtivější než v říjnu 2025.

Opozice by se možná poplácala po zádech, že dostala SPD a Motoristy ze sněmovny, ale zároveň by měla ještě silnějšího Babiše, dost možná schopného vládnout samostatně. A taky by tu byly minimálně dva nové – syrové – elementy Naše Česko Martina Kuby a My Martina Netolického. Oba v tuto chvíli nastavené tak, že mají blíž k opozici – a tedy i potenciál brát hlasy spíš jí než hnutí ANO.

Babička s dědou se v politice shodli málokdy, ale tady by nakonec asi směrem k opozici řekli: „To jste si tedy pomohli.“