Povodně, požáry, zemětřesení, války. Katastrofy, které nikdo z nás netouží zažít, je ale dobré na ně být připravený. Zároveň většinové obyvatelstvo o těchto scénářích nerado přemýšlí a pokusy se na ně přichystat považuje za zbytečné strašení. Izrael je zemí, která díky své geografické poloze a politické situaci má bohaté zkušenosti se zvládáním krizových situací. O tom, jak se na ně připravit a co dělat, jsme hovořili s jedním z tvůrců současného systému izraelské civilní obrany – Chilikem Sofferem.

Podílel jste se na současném systému izraelské civilní obrany po druhé libanonské válce v roce 2006. Jaké změny jste tehdy zavedl? Jaký je rozdíl mezi starým a novým přístupem? 

Začal jsem pracovat v oddělení civilní obrany velitelství vnitřní fronty měsíc před začátkem druhé libanonské války. A musím přiznat, že jsme tehdy selhali v přípravách obyvatelstva před válkou, i když všichni věděli, že Hizballáh má hodně raket, které dokážou zasáhnout celý Izrael. Vůdce Hizballáhu Nasralláh v letech 2000 až 2006 vyhrožoval Izraeli. Říkal: Izrael je velmoc, má jaderné schopnosti, ale my máme rakety, které dokážou zasáhnout každou vesnici v Izraeli. Budete trpět. Mnoho tisíc lidí zemře, zničíme vaši infrastrukturu a letecké základny. Takže jsme měli veškeré tyto informace. Nebylo to tajné. Ale koncept izraelské vlády i velitelství vnitřní fronty předpokládaly, že Izrael je velmoc, která dokáže Hizballáh odstrašit. Že se neodváží odpálit rakety na Izrael, protože jinak bude celý Libanon zničen. Realita ale není vždy to, co očekáváte, a během měsíční války Hizballáh vypálil na cíle v Izraeli asi čtyři tisíce raket. Nepřipravili jsme obyvatelstvo. Nerozšířili jsme instrukce. Selhali jsme. Po druhé libanonské válce jsme vybudovali nový model civilní obrany.

Předtím Izrael žádný neměl? 

Máme ho od založení Izraele v roce 1948. Byl založený na britských zkušenostech z druhé světové války. Ale ignorovali jsme ho, protože jsme ho považovali za starý a nepoužitelný. Začali jsme tedy dělat věci jinak. Začali jsme vylepšovat výstražný systém, kryty a připravenost obyvatelstva. Každý rok vedeme informační kampaň a pořádáme národní cvičení civilní obrany. Účastní se ho studenti základních, středních i vysokých škol i pracoviště. Nacvičujeme aktivity civilní obrany s obcemi. Obec je základní složkou civilní obrany, protože nemůžete dělat vše na vládní úrovni, zvlášť v případě velké katastrofy. Je jedno, co ji způsobí, ať je to válka, zemětřesení, záplavy, požár, rakety, teroristický útok – obyvatelstvo se musí vypořádat s následky. Model lze aplikovat na nejrůznější katastrofy. Například pokud je někdo uvězněný pod troskami, je jedno, jestli je to kvůli zemětřesení, nebo raketovému útoku. Dopady jsou v podstatě stejné. Takže cvičíme obce na nouzové situace.

Říkal jste, že vedete i informační kampaň.

Každý rok skrze rádio a krátké klipy v televizi informujeme všechny izraelské občany, jak třeba nejlépe vybrat ochranný pokoj. Po první válce v Zálivu v roce 1991 se kryty staly u nových domů povinné, ale mnoho lidí v Izraeli, asi 60 procent, nemá doma soukromý kryt. Mnoho z nich se ani nemusí stihnout uchýlit do veřejného krytu. Takže je učíme, jak vybrat nejlepší místo doma. Vnitřní schodiště je dobré, jelikož máte kolem sebe hodně zdí. Pokud jste v patrové budově, sestupte dvě patra, protože pak nad sebou máte dvě patra ochrany. Pokud jste na otevřeném poli, musíte si lehnout na zem a chránit si hlavu rukama. Pokud raketa dopadne zhruba patnáct metrů od vás, fragmenty vyletí v úhlu 45 stupňů a nic se vám nestane.

Nebojíte se ale, že to může naopak vyvolat paniku mezi obyvatelstvem?

Než jsme zahájili naši informační kampaň v roce 2007, nesl jsem veškeré materiály zodpovědnému ministrovi. Ukázal jsem mu natočené klipy, brožurku, kterou jsme pak rozeslali do všech měst v Izraeli a přeložili do angličtiny, arabštiny a dalších jazyků. Po mé prezentaci se mě přesně zeptal, jestli si nemyslím, že kampaň bude šířit paniku. Odpověděl jsem, že paniku ne, ale možná „dobrý strach“. Co tím myslím? Tato informace povzbuzuje obyvatelstvo, aby se připravilo a vědělo, jak se zachovat. Ti, kteří tyto informace nedostanou, se možná nebudou bát, ale také nebudou připravení. V případě nouze nebudou vědět, jak se zachovat, a zpanikaří.

A funguje to tedy?

Celý tento systém je výsledkem závěrů z druhé libanonské války. Tehdy jsme neměli žádného mluvčího, žádného důstojníka pro informování veřejnosti, jako jsem já. Takže jsme nabrali asi šest důstojníků v záloze a vycvičili je. Když jsem odešel do výslužby, tak jsem se k nim přidal. Pokud se cokoli stane, jakákoli katastrofa či stav nouze, navlékneme uniformu a do hodiny jsme ve studiu. Mluvíme s veřejností. Prvním úkolem těchto informací je zachránit životy, protože lidem sdělí, jak se zachovat. Druhým úkolem je zmírnit napětí, zredukovat paniku. To je velmi důležité. Lidé dostávají informace od oficiálního komunikačního důstojníka. Já osobně jsem od rána do večera poblíž studia, vždy připraven mluvit. Pokud se něco stane, budu tam třeba každou hodinu a podávat aktualizované informace. A ještě bych dodal jednu věc. Úkolem důstojníka pro informování veřejnosti je také budovat důvěru veřejnosti ve velení vnitřní fronty a v další instituce a bojovat proti fake news.

Bojovat proti fake news? Máte nějaké příklady?

Během íránsko-izraelského konfliktu v červnu, myslím, že to bylo druhý nebo třetí den konfliktu, přišla všem zpráva, která vypadala, jako by byla od velitelství domácí fronty, a tvrdila, že všichni musí za hodinu jít do krytu, jelikož Írán vypálí tisíce raket na všechny vesnice a města v Izraeli. Jenže to nebyla zpráva od nás, ale od Íránců. Byla to fake news, ne naše instrukce. Takže jsem byl ve studiu a říkal jsem: Nechoďte do krytů, zůstaňte doma. Pokud bude poplach, pošleme ho na mobily, spustíme sirény, oznámíme ho v televizi a rádiu. Je mnoho způsobů, jak rozeslat poplach. To je další změna od libanonské války. Posíláme poplach mnoha způsoby. Toto byla zpráva od Íránců, aby manipulovali veřejným míněním a zaseli strach.

Zmínil jste Saddámovo ostřelování Izraele během první války v Zálivu. Z toho vyplynula nějaká ponaučení kromě povinnosti stavět kryty?

Když tehdy Irák vypálil jednu raketu proti Izraeli, spustil se poplach po celé zemi, což bylo zbytečné, protože pokud raketa mířila třeba na Tel Aviv, lidé v Jeruzalémě byli v bezpečí. Po nějaké době například lidé v Jeruzalémě přestali chodit do krytů, jelikož to byly nepřesné poplachy. Dnes máme více než 1700 zón. Například Tel Aviv je rozdělen na čtyři oblasti. Takže pokud jste třeba v jižním Tel Avivu a uslyšíte sirénu, jdete do krytu. Pokud jste ale v severním Tel Avivu, pokračujete v činnosti, tu jižní sirénu ani neuslyšíte. Je to velmi sofistikované. Zvláště pokud například řídíte na dálnici a nemáte přístup ke krytu. Dostanete poplach skrze mobil, protože ten díky GPS ví, kde jste.

A co máte v takovém případě dělat? 

Zastavíte, vypnete motor, jdete aspoň deset metrů od auta a lehnete si v ochranné poloze. Jsou to velmi jednoduché instrukce, ale musíte je naučit obyvatelstvo. Protože to nemůžete udělat během jednoho dne po vypuknutí krize. Před druhou libanonskou válkou jsme si mysleli, že nám zpravodajci dají tak šest měsíců předem varování, takže budeme mít šest měsíců na přípravu. Do té doby necháme lidi žít své životy. Dnes je izraelský systém připraven na všechny kalamity. Tento model lze použít na mnoho různých událostí.

Třeba i v Česku? 

Ano. Zabývám se tím, že připravuji země a státy i na zemětřesení, povodně, požáry. Víme, že v případě nouze obce nemají příliš mnoho zdrojů, především lidské síly. To jsem řekl během jednání se zástupci vaší vlády. Je to velký problém, ale není v České republice unikátní. Je i v Izraeli a po celém světě. Není žádná země, která by měla všechny zdroje. Takže jsem jim řekl, že mají hodně zdrojů a lidské síly ve městech. Máte tam univerzity, které mohou poskytnout velmi unikátní lidské zdroje. Jejich studentům je již více než 18 let, studují inženýrství, sociální práci, psychologii, mediální komunikaci. Takže během prvního roku studia jim dejte třeba den školení, jak mohou přispět v případě krize ve své obci. Například víme, že během nouze jsou informace klíčové a mnoho lidí se snaží dovolat obci, ale ta nemá dostatek lidských zdrojů. Zvláště během krize, kdy je jich potřeba více než během normálního chodu. Studenti tak mohou například pomáhat poskytovat informace a mírnit napětí. Inženýři mohou pomáhat inženýrskému odboru obce a tak podobně. Většinou máte velký rezervoár schopností, ale musíte je umět zorganizovat. Například senioři nad 65 let mají mnoho znalostí a zkušeností, ať jako doktoři, inženýři, nebo třeba instalatéři. Také je můžete zapojit do nějakého systému dobrovolnictví během krize. V nouzi mohou pomáhat, asistovat. To vše je součástí odolnosti komunity.

Jak ale zajistíte, aby lidé věřili expertům? V posledních letech nedůvěra k nim v západních společnostech dost narostla.

To je velká výzva. Řeknu vám příběh. V roce 2010 bylo velmi vážné zemětřesení na Haiti. Přes 250 tisíc lidí zemřelo. Byl jsem členem izraelské výpravy. Prohledávali jsme rozvaliny a otevřeli polní nemocnici. Položil jsem přeživším dvě otázky. Kde byli, když udeřilo zemětřesení, a co v ten moment udělali. Mnoho z nich mi řeklo, že byli na ulici a vběhli do budovy. To není dobré místo, protože se může zhroutit a zabít je. Takže s lidmi musíte mluvit a připravit je. V demokraciích je to problém. Ale musíte zdůrazňovat, že tento model je pro všechny eventuality, nejen pro povodně nebo požáry. V Izraeli doporučujeme, aby každá rodina měla vlastní nouzovou výbavu obsahující lékárničku první pomoci, minerální vodu, konzervované potraviny, rádio s baterkami pro případ výpadku proudu a světlo s baterkami.

Během covidu ale byly často instrukce od expertů zmatečné a protiřečící si. Jak přesvědčíte obyvatelstvo spolupracovat v takovém případě?

Musíte vybudovat důvěru. Během normálních časů mluvíme s obyvatelstvem, vysvětlujeme. Vojáci chodí do škol, vysvětlují, co dělat, pokud hoří nebo je poblíž domova nebezpečný materiál. Udržujeme spolupráci mezi velením vnitřní fronty, civilisty a obcemi. To je jedna z lekcí druhé libanonské války. V obcích máme styčné jednotky. Je to většinou zhruba deset důstojníků v záloze. V době nouze navléknou uniformy, jdou za starostou a mají dva úkoly. Zaprvé pomáhat starostovi se zvládáním situace. Zadruhé hlásit stav velení vnitřní fronty, aby mělo celonárodní přehled o tom, co se děje. Může se třeba stát, že starosta má dobré vztahy s ministrem, a ten tak do vesnice pošle všechny záchranáře, i když jinde jsou škody mnohem větší. Tato důvěra mezi armádou a obcemi je důležitá a je třeba ji trénovat dřív, než nastane nějaká katastrofa.

Máte rady pro jednotlivce, jak se chovat v případě nouze? 

Mějte nouzovou sadu, včetně lékárničky, minerální vody, konzervovaných potravin, rádia s bateriemi, baterky, náhradní baterie do mobilního telefonu pro případ výpadku proudu, abyste mohli získat informace. A pokud máte děti, nějaké hry. To je základ.

Co se týče možných budoucích katastrof, obáváte se nějaké více než jiné? 

V Izraeli? Asi zemětřesení. Jsou scénáře, že v případě zemětřesení by v Izraeli mohlo zemřít až sedm tisíc lidí.

A ve světě?

Události spojené s nebezpečnými materiály, ať už náhodné, nebo způsobené člověkem. A válka, hrozba raket a střel.