Psal se rok 1932 a Dánové změnili dětství. Vynalezli lego – hračku, díky níž děti po celém světě rozvíjejí senzomotorické dovednosti a tvořivost. Nyní z Dánska vzešla další „velká věc“. Tentokrát nás však Dánové nemíní nic učit, nýbrž nás o něco připravit – o nadbytečný tuk. Tamní firma Novo Nordisk v roce 2017 uvedla na trh lék Ozempic určený pro lidi trpící diabetem 2. typu, jenž hormonálně působí na mozek a mění náš vztah k jídlu. Uživatelé nepociťují takový hlad, a tudíž méně jedí a hubnou. Z přípravku se rychle stal medicínský, kulturní i ekonomický fenomén (tržní hodnota jeho výrobce, společnosti Novo Nordisk, v roce 2023 převýšila celý hrubý domácí produkt Dánska), který leccos vypovídá o moderním životě. Učení nahrazujeme technologiemi, jež regulují tělo zevnitř, a zlatá žíla neleží v rozpoutávání chutí, ale v jejich tlumení.

Dánská firma se mezitím ocitla pod tlakem americké konkurence. Na trh byl uveden účinnější přípravek Mounjaro a následovalo politické napětí. Dánská strana podala na Američany žalobu kvůli kopiím, americký senátor Bernie Sanders si na podzim 2024 předvolal zástupce firem, aby vysvětlili závratné ziskové marže. Léčba je totiž velmi drahá a podle kritiků vzhledem k výrobním nákladům nepřiměřená. Ve Spojených státech pacient užívající tyto injekce zaplatí stovky, mnohdy i přes tisíc dolarů za měsíc. V Česku je léčba levnější, ale rozhodně ne levná, v závislosti na typu léku a dávce se cena pohybuje v řádu tisíců korun měsíčně.

Nikoho asi nepřekvapí, že jsou hubnoucí injekce takový fenomén. Podle prognóz by měl do roku 2035 trpět nadváhou každý druhý člověk na planetě. To není zátěž jen pro jednotlivce, ale i pro zdravotní systém a potažmo státní rozpočty. Ale hubnoucí léky mají ještě jiný rozměr. Jestliže francouzský romanopisec Michel Houellebecq poznamenává v románu Serotonin, že antidepresiva nabízejí novou interpretaci světa, lze něco podobného říct i o Ozempicu. Umožňuje nechtít, aniž bychom se to museli učit. Jinými slovy: obchází vůli a ukazuje svět, v němž je méně lákadel. V tomto smyslu o něm můžeme uvažovat jako o antidepresivu pro tělo. Stejně jako proměnila moderní psychofarmaka náš vztah k smutku, mění Ozempic náš vztah k hladu – ne tím, že bychom se jej naučili ovládat, ale tím, že jej činí méně naléhavým. Na antidepresivech svět tolik nebolí, na Ozempicu neláká.

Lidé nejsou líní, ale nemocní

Ozempic a příbuzné přípravky patří do skupiny tzv. agonistů receptoru GLP-1. Napodobují hormon sytosti a hormonální cestou tlumí pocit hladu i nutkavé myšlení na jídlo, tzv. food noise. Člověk se proto cítí sytý i po menším jídle. Výsledkem je kromě úbytku hmotnosti i změna prožívání hladu a vztahu k jídlu. To je lákavá nabídka. Hubnutí pomocí diety a cvičení vyžaduje sebekontrolu navzdory hladu, opakované rozhodování i zvládání neúspěchů. V této souvislosti zdvihají mnozí moralistní prst: pracná askeze se díky injekcím mění v něco, co je člověku dodáno chemickou cestou.

Ale skutečně je vhodné protestovat proti snadné cestě, jak dosáhnout zdravějšího a krásnějšího těla, je-li taková technologie po ruce? Není Ozempic nakonec jen jedním z mnoha vynálezů, na nichž stojí sama logika lidské kultury – jejíž nedílnou součástí je přece i medicína? Samou její pointou je zasahovat do těla, akorát to dnes činí o dost efektivněji. Zastánci těchto léků potud namítají, že lidé přece také nosí brýle. Leckdo by je nosit nemusel a mohl by si zrak víc trénovat, ostatně existuje i oční jóga, která má zlepšovat zrak. Takže jsou i brýle laciným řešením, protože by si lidé měli zvykat na nepohodlí? A co teprve taková laserová operace očí? Slabošská kapitulace před zápasem s realitou?

Výmluvné je i srovnání s antidepresivy, která proměnila naše vnímání zoufalství. Když se antidepresiva začala počátkem devadesátých let masově užívat, také se ozývaly hlasy, že lidé si své potíže příliš usnadňují: místo aby na sobě pracovali a „přemohli se“, polykají pilulky. Ale výtky postupně couvly před jiným výkladem: deprese je závažné, někdy život ohrožující onemocnění; pouhá vůle člověka neuzdraví. Možná dnes stojíme na počátku analogického přehodnocení nadváhy. Stále víc lidí se ohrazuje proti stigmatu, podle něhož je obezita důsledkem nedostatku vůle, ne-li špatného charakteru. Obezita s osobností souvisí stejně málo jako deprese: v mnoha případech jde o nemoc, kterou je třeba odborně léčit.

Bohatí nastavují svá těla

Sledujme srovnání s moderními antidepresivy dál. Zpočátku se roky tvrdilo, že na nich – na rozdíl od anxiolytik, léků proti úzkosti – nevzniká závislost. Dnes mnozí psychiatři přiznávají, že pacienti mívají velmi výrazné potíže s vysazením. V případě Ozempicu se ukázalo již záhy po uvedení na trh, že chce-li si člověk uchovat sníženou hmotnost, nezbývá než lék užívat dlouhodobě. Metaanalýza publikovaná v British Medical Journal, která shrnuje data z 37 klinických studií zahrnujících víc než 9300 dospělých pacientů, navíc ukazuje, že návrat váhy po vysazení bývá často rychlejší než po dietách a cvičení.

O to varovněji působí skutečnost, že Wegovy, přípravek fungující na analogickém principu jako Ozempic, je schválen i k léčbě obezity u dospívajících od dvanácti let. Podle studie v časopisu JAMA Network došlo mezi lety 2020 a 2023 k téměř šestinásobnému nárůstu užívání hubnoucích injekcí v dětské populaci. Zatímco se děti teprve učí rozumět vlastnímu tělu – hladu, vůli a jejich vzájemnému vztahu –, regulace jejich potřeb už probíhá na hormonální úrovni. Dlouhodobé dopady této léčby přitom dosud nejsou dostatečně prozkoumány. Pro schválení léčiva totiž postačuje, aby výrobce doložil, že známé vedlejší účinky představují přijatelné riziko ve srovnání s riziky spojenými s obezitou.

Klinické studie sledují léčiva jen po omezenou dobu a zaměřují se na úzce vymezené cíle. Z povahy věci proto nemohou zachytit dlouhodobé účinky. Dějiny medicíny přitom znají řadu preparátů na hubnutí, které byly nejprve schváleny a později staženy z trhu poté, co se ukázaly jako rizikové. Jedním z příkladů je sibutramin, původně vyvíjený jako antidepresivum, u něhož se ukázal i účinek na snížení hmotnosti. Na trh byl uveden koncem devadesátých let, stažen byl o deset let později, poté co rozsáhlá studie prokázala zvýšené riziko infarktu a mrtvice.

Přestože mnohé studie naznačují, že pozitivní účinky léků typu Ozempic přesahují úpravu glykemických hodnot a hubnutí – hovoří se například o tom, že tlumí zánětlivé procesy v těle –, z druhé strany se množí hlasy nabádající k opatrnosti. Uživatelé ztrácejí rychle nejen tuk, ale i svalovou hmotu. Úbytek tzv. lean mass, tedy netukové hmoty zahrnující mimo jiné svaly, vodu či objem orgánů, se podle nedávných studií pohybuje mezi patnácti a šedesáti procenty z celkového úbytku váhy. Ztráta svalové hmoty je přitom jedním z projevů tzv. funkčního stárnutí: když odcházejí svaly, snižuje se odolnost organismu vůči nemoci i zátěži a klesá jeho fyzická rezerva. Mezi vzácné, ale sledované komplikace patří zánět slinivky. Naopak častější, ale méně závažné, navíc v mnoha případech dočasné, jsou trávicí obtíže jako nevolnost a průjem.

Pro miliony uživatelů po celém světě jde zjevně o přijatelné nevýhody, tím spíš, že se z hubnoucích injekcí stala až statusová záležitost. Influencerky doporučují dospívajícím dívkám, aby si před plavkovou sezonou „střelily“ pár injekcí. Kim Kardashian si na červeném koberci nedávno pochvalovala, že se díky dánskému vynálezu vešla do krásných šatů po Marilyn Monroe. Je pravda, že lidé citliví na společenské nerovnosti mohou cítit jistou pachuť. Nízkopříjmové skupiny si injekce mohou sotva dovolit. Jestli jsou akce třeba demokrata Bernieho Sanderse rozumné, je však přesto otázka. Není snad pro chudší vrstvy výhra, že novou technologii nejprve „otestují“ ti lépe zajištění?

Posthumánní injekce

Zpět ke srovnání s antidepresivy. Ač mediální zprávy často vyvolávají opačný dojem, statistiky ukazují, že západní země patří k oblastem s nízkou mírou sebevražd – což bude souviset i s dostupností psychofarmak. Pro srovnání: v Evropské unii připadá na sto tisíc obyvatel přibližně deset sebevražd, v Rusku dvacet a v Grónsku dokonce osmdesát. Antidepresiva samozřejmě nejsou úplnou odpovědí, ale pominout je nelze. Analogicky dnes zaznívají opatrně optimistické zprávy ze Spojených států ve vztahu k hubnoucím injekcím: růst toho, co se označuje jako epidemie obezity, podle některých dat zpomalil. Fakt, že dvanáct procent Američanů uvádí, že tyto léky užívají nebo v poslední době užívali, bude hrát svou roli.

To není špatný argument. Avšak to, že moralistní kritika hubnoucích injekcí nepřesvědčuje, neznamená, že neexistují i dobré námitky. Znovu si lze pomoci srovnáním s antidepresivy. Stále víc psychiatrů upozorňuje, že to, čím lidé na Západě trpí, často nejsou klinické deprese, ale nespokojenost a dojem, že nic nemá smysl. To bude mimo jiné souviset s tím, že jsme ze života vytěsnili námahu – chápeme ji buď jako něco nepřátelského, co je nám vnuceno zvenčí, nebo jako pouhý důsledek společenských nerovností, nikoli jako nezbytnou součást lidského zrání. Tento přístup zastírá, že – po vyloučení zázraků – je vše dobré podmíněno úsilím, možná i určitým bojem, nezřídkakdy proti sobě samým. Tam, kde tento rozměr mizí, se častěji než úleva objevuje prázdnota. Hubnoucí injekce do světa bez námahy, ale také bez smyslu ideálně zapadají, a tvoří tak k antidepresivům výborný doplněk. Influencerky tomu říkají „kombo“.

Z jedné strany můžeme říci, že svět, který klade menší odpor, skýtá i méně smyslu; z druhé strany je však pravda, že svět, v němž dnes žijeme, nabývá občas komických, občas nihilistických, občas ale i bájných rozměrů. Je to svět, v němž jsou – jak ukázal nedávný nizozemský výzkum – i koně tlustší než dřív. Tráva je výživnější a oni tráví příliš mnoho času na pastvinách, kde se jen tak courají, místo aby celý den zběsile hledali sousto a přitom nachodili desítky kilometrů. Jiné studie ukazují, že přibraly i populace lišek či šakalů. Lze se pak divit, že člověk v takovém světě potřebuje oporu pro svou vůli? Sotva. Cena za tyto vychytávky se však bude platit tak jako tak.