Na konci listopadu uvedl Netflix na své platformě film Na nože: Probuzení mrtvého muže režiséra a scenáristy Riana Johnsona. Jde již o třetí snímek v „nožařské“ řadě, který se vrací k žánru klasických detektivních záhad podle poirotovské šablony a zasazuje je do současnosti: na úvod se vždy setkáme se zlotřilou vraždou, za niž musí být odpovědný někdo z úzké množiny barvitých a vzájemně provázaných postav, které mají vlastní kostlivce ve skříni, šrámy na svědomí a choulostivá tajemství, jež nechtějí nikomu prozradit, ale na něž se stejně nakonec přijde – stejně tak jako na pachatele, jehož v závěrečném odhalení správně identifikuje geniální, byť poněkud poťouchlý vyšetřovatel Benoit Blanc (do kterého se po ukončení svého působení coby James Bond úspěšně reinkarnoval herec Daniel Craig). Posouzení umělecké hodnoty nechám na povolanějších, zjevně nejde o dílo světoborné, nicméně v porovnání se současnou produkcí obstojí důstojně jako zábavná a ne zcela duši ubíjející volnočasovka – ostatně podobně jako tomu bylo v minulosti u případů Hercula Poirota.

O to zajímavější je zde ovšem mladý farář Jud, který představuje protiváhu nejen ke zkorumpovanému Wicksovi, ale také k ateistickému pohledu vyšetřovatele. Tvůrci mu navíc dávají náležitý prostor a nakonec i finální zadostiučinění. Postava je dobře napsaná, Jud se stane knězem poté, co jako mladík zabije v boxerském ringu svého protivníka, pročež víra a hledání východiska tváří v tvář vině a násilným impulzům zde vůbec nepůsobí lacině a stejně tak tomu je u jeho jednání s ostatními, které Jud vysvětluje taktéž náboženským učením. Nutno dodat, že tady nejde o nějaké hluboké teologické disputace – je to pořád odlehčená detektivka –, nicméně sama skutečnost, že film explicitně pracuje s tradičními motivy spásy, odpuštění a hříchu, působí na aktuální poměry překvapivě (a paradoxně) svěže a neotřele.

Rozhodně jde o kontrast s celou řadou jiných filmů, kde se motivace postav musí ustavičně vztahovat k terapeutistickým výkladům života skrze minulé křivdy, potlačenou emocionalitu a dětská traumata, případně k širší společenské dynamice mocenského zápolení utlačovaných a utlačovatelů ve jménu sociální spravedlnosti. Starosvětskost filmu dává možnost si od toho všeho na chvíli odpočinout, a to snad i proto, že je věc přímo spojována s náboženstvím, aniž by to samotné bylo třeba „problematizovat“. Právě na pozadí současného sklonu k ustavičnému ukazování prstem a delegování odpovědnosti na abstraktní mocenské struktury, na nespravedlivý systém či na privilegované „druhé“ působí instinktivní jednání kněze – který odpovědnost naopak bez reptání přejímá, naslouchá zpovědi hříšníků a odpouští – jako něco překvapivě originálního. A možná to platí o to více proto, že se tyto původně křesťanské principy popkultuře postupem času čím dál více odcizují.

V knize Věčný člověk píše G. K. Chesterton o tom, že se na Západě lidem těžce soudí bohaté dědictví křesťanské církve („náš duchovní domov“ tomu říká) z toho důvodu, že jsme se mu na jednu stranu příliš vzdálili a necítíme již jeho blízkost, ale na druhou stranu žijeme zároveň pořád v jeho stínu, a tak si neuvědomujeme, jak velký vliv stále má na nás a na naši sdílenou kulturu (podobný argument předložil nedávno i anglický historik Tom Holland v knize Dominion). Chesterton nabádá k tomu, abychom si křesťanství představili jako nějakou cizí a prapodivnou tradici, kterou praktikují Číňané nebo jiný exotický národ: místo kostela si představte pagodu, místo dvanácti apoštolů šikmooké mudrce, místo kříže pokřivenou svastiku (píše v roce 1925). Jedině tak podle něj dosáhne člověk dostatečné distance, aby rozpoznal to zvláštní a kouzelné na tradici, u níž jinak hrozí, že zapadne a zevšední v každodennosti.

Je možné, že sto let po Chestertonově apelu už toto mentální cvičení není zapotřebí, neboť jsme se těmto principům skutečně vzdálili natolik, že dnes nepůsobí všedně, nýbrž překvapivě původně a v něčem až objevně. I tak lze číst vyznění nového dílu Na nože. Dle spisovatele měly představy vést k opětovnému oživení náboženské tradice; zůstává však otázkou, zda už proces odtrhávání se od jejích kořenů nepokročil příliš daleko, aby vůbec zbylo něco, na co lze navazovat.