Jedno z nejtvrdších sdělení Nového zákona najdeme u evangelisty Matouše (Mt 25,29): „Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ Tzv. Matoušův efekt se používá v sociologii a ekonomii k popisu akumulované výhody, kde počáteční úspěch zvedá pravděpodobnost úspěchu následujícího, který se pak nabaluje – bohatne se snadněji, když je člověk již bohatý; sláva se získává snáz, když už jste známi; moc přitahuje další moc a tak podobně.

Je téměř jisté, že umělá inteligence bude podléhat matoušovské dynamice, neboť kdo dokáže jako první nasadit pokročilé systémy na řešení problémů, použije je přirozeně také ke zdokonalování sama sebe a k poražení konkurence. A vzhledem k tomu, že AI představuje analytický sval, který bude přímo zasahovat do rozhodování ve firmách, v nemocnicích, na bitevním poli atd., začíná být otázka o tom, komu tyto nástroje budou říkat pane, jednou z nejzásadnějších, pokud se bavíme o podobě dalšího směřování světa. Ta se vytváří právě teď, přičemž je ovlivňována světonázorem několika mála technologů, jejichž představy o budoucnosti téměř neznáme.

Je pravda, že na úrovni Evropské unie tento vývoj vyvolává značné znepokojení až paniku, což také vedlo k opakovaným deklaracím o potřebě „digitální svrchovanosti“ – tedy schopnosti nezávisle kontrolovat klíčové technologie a infrastrukturu, na nichž je závislá ekonomika i bezpečnost starého kontinentu. Nicméně jak poznamenává Wolfgang Münchau, hlavní evropský komentátor deníku Financial Times, tyto ambice jsou „téměř komické“, neboť digitální svrchovanost předpokládá, že aspoň nějaké konkurenceschopné technologie vůbec máte, a tady Evropa velmi pokulhává (čestnou výjimkou budiž nizozemská ASML). U digitální svrchovanosti „jde vlastně jen o eufemismus pro další regulaci namířenou proti technologiím, o skok zpět do technologického středověku. Netřeba hádat, kdo se boomu produktivity v oblasti AI neúčastní,“ dodává Münchau k pochmurným evropským vyhlídkám.

Podobný sentiment vyjádřil na lednovém summitu Světového ekonomického fóra v Davosu také Alex Karp, výkonný ředitel firmy Palantir Technologies, která je v současnosti jedním z předních hráčů v oblasti aplikace nových technologií ve vojenství, zdravotnictví či průmyslové výrobě. Zatímco Amerika a Čína se podle Karpa v posledních letech intenzivně snaží vymyslet, jak nejefektivněji škálovat využití umělé inteligence k rozvoji různých sektorů společnosti, nastartování ekonomiky a vojenskému posílení vlastní obranyschopnosti, Evropa má ve svém jádru se zaváděním AI „vážné strukturální problémy“, a proto zůstává pozadu, a to brzy možná nenávratně. „Nejvíc mě ale děsí, že jsem zatím neviděl jediného evropského politického lídra, který by se postavil věci přímo a řekl: Ten problém tady máme a musíme ho vyřešit,“ dodal Karp.

Technologický národní kolektivismus

Letošní Davos upoutal víc pozornosti než obvykle, neboť namísto typické frázovitosti elit, které v minulosti působily od reality odtrženým dojmem, se nám dostalo řady projevů, které překvapily svou syrovou přímočarostí a sebereflexí. Mnoho se psalo o kanadském premiérovi Marku Carneym, jenž citoval esej Václava Havla Moc bezmocných a mluvil o tom, jak si Západ lže sám sobě do kapsy ohledně mezinárodního řádu; o německém kancléři Friedrichu Merzovi, jenž přiznal ekonomickou sebesabotáž vlastní země; a za zmínku jistě stojí i Volodymyr Zelenskyj, který se ostře pustil do Evropy kvůli přehlížení utrpení v Íránu. Překvapivé bylo také to, jak přirozeně ustoupily do pozadí zelené iniciativy, které byly pro minulé ročníky klíčové – letos bylo totiž napříč diskusemi patrné, že většina zúčastněných vnímá jako prioritu právě nové technologie, jež si kvůli energetické náročnosti žádají, aby udržitelnost byla odložena na neurčito.

Pokud se však budoucnost skutečně bude točit okolo AI – a tento předpoklad se pomalu a jistě stává samozřejmým –, bylo možná věnováno překvapivě málo pozornosti těm, kdo ji fakticky vytvářejí. A sem patří právě Karp. Navíc šéf Palantiru se v posledních letech otevřeně profiluje jako jakýsi neformální ideový vůdce nové generace amerických technologů, jenž se zásadně odlišuje od předchozího pokolení zakladatelů velkých firem ze Silicon Valley, kam bychom zařadili například Marka Zuckerberga či Jeffa Bezose. Ti se totiž doposavad víceméně drželi toho, čemu Karp říká „technologický agnosticismus“, tedy nedostatku přímé a otevřené zúčastněnosti v zásadních otázkách dne.

V své knize Technologická republika, která vyšla loni a působí naléhavě jako manifest, naopak Karp apeluje na své kolegy z odvětví, aby se aktivně zapojovali do diskusí o vizi budoucí společnosti, nebáli se spolupracovat se státem a případně ho i sami ovlivňovali. „Ti, kteří vytvářejí technologie, jež vdechnou život podobě zítřka a budou ovlivňovat téměř každý aspekt našeho bdělého života, mají odpovědnost odhalit a obhajovat svůj světonázor. (...) Silicon Valley může a mělo by hrát roli v prosazování a znovuobjevení národního projektu. Rekonstrukce technologické republiky ve Spojených státech i jinde bude vyžadovat opětovné přijetí kolektivní zkušenosti, sdíleného účelu a identity,“ píše Karp.

A zde nejde pouze o planá slova. Palantir je znám tím, že si své zákazníky vybírá nikoli podle toho, kdo je ochoten zaplatit, ale také zda bude pokročilý software používán způsobem, který není v rozporu s filozofií společnosti. Firma dlouhodobě spolupracuje pouze se státy, které vnímá jako „spojence Západu“, a i zde si klade podmínky. Nedávno například odmítla účast na britském zavádění „digitální identifikace“ s odůvodněním, že zde hrozí zneužití a nepřiměřený zásah do soukromí a že vláda pro takto zásadní rozhodnutí nemá mandát veřejnosti, neboť změny neuvedla v předvolebním programu. Když se v roce 2024 v Davosu vyhlásilo, že největší hrozba pro svět jsou dezinformace, ptali se Karpa, zda by jeho software pomohl bojovat s falešnými zprávami na internetu. Odpověděl, že technicky by to jistě šlo, ale že se nezapojí: „Primární riziko nejsou fake news, ale skutečnost, že společnost je jim ochotná věřit. A je to proto, že lidé marně kladou otázky typu Proč nefunguje naše školství? Proč máme propustné státní hranice? Řešit sekundární problémy, když tu máme tyhle primární, zkrátka nelze.“

Nutno zdůraznit, že zde nejde pouze o intelektuální úvahy a společenský komentář, neboť od názorových postojů lidí, jako je Karp, se totiž následně odvíjí, kdo bude mít přístup k nejpokročilejším technologiím současnosti – a co víc, jak vůbec budou tyto technologie stavěny. A Palantir zde rozhodně není zanedbatelným hráčem. Odhaduje se, že víc než pětina všech nemocničních lůžek ve Spojených státech je již dnes alokována pomocí jejich softwaru; digitalizace zdravotnictví v Anglii stojí rovněž na jejich platformě. Firma také hraje klíčovou roli v projektu Maven při NATO, jehož cílem je zapojit strojové učení a datovou analýzu do vojenských operací. Karp byl také prvním západním CEO, který po vypuknutí války navštívil Ukrajinu, již firma výrazně podporuje, nástroje Palantiru hojně využívala izraelská armáda po útocích ze 7. října a na konci minulého roku významnou spolupráci s firmou oznámilo i polské ministerstvo obrany a další země.

Palantir za poslední dva roky zaznamenal raketový růst v uplatňování svého softwaru napříč komerčním a výrobním sektorem – za poslední tři roky se zvýšila hodnota akcií společnosti na burze o víc než dva tisíce procent. Rozšiřování pole působnosti do nových oblastí oznamuje téměř každý měsíc. Jak konstatoval analytik Dan Ives: „V rámci technologické sféry v současnosti trumfuje jakoukoli jinou firmu, co se týče softwaru a šíře jeho využití“ (fanoušek fotbalu zde může ocenit Ivesovo přirovnání: Palantir je prý „Lionel Messi umělé inteligence“). Jinými slovy: představy o světě, které Karp ve své knize a jinde formuluje, nejsou pouhým akademickým cvičením, ale mají reálný potenciál ovlivňovat formující se technologickou infrastrukturu, na níž bude možná brzy stát západní ekonomika, zdravotnictví a obrana.

V zájmu pracujícího lidu?

V Davosu letos vzbudily pozornost také Karpovy poznámky k imigraci, neboť prohlásil, že si nedokáže představit, „proč bychom do budoucna měli potřebovat masovou imigraci, s výjimkou lidí s vysoce specializovanými dovednostmi“. Nástroje umělé inteligence by se totiž podle něho měly stavět především tak, aby posílily roli domácí pracující třídy – těch, kdo se zabývají výrobou, údržbou infrastruktury a tvorbou fyzické ekonomiky. Naopak pokud bude něčí živobytí do budoucna ohroženo, budou to spíš zástupy vzdělaných „bílých límečků“, které snadno nahradí stroj. V tomto ohledu si Karp notuje se stávající Trumpovou administrativou, s níž od loňské inaugurace Palantir čím dál intenzivněji spolupracuje – například pomáhá federálnímu úřadu ICE s deportacemi.

Mnozí kritici v této spřízněnosti spatřují účelovou snahu „populisticky“ se vlísat do přízně Donalda Trumpa a jeho okolí, ovšem Karp tyto postoje zastává dlouhodobě. Coby stoupenec tradiční levice mnoho let vehementně kritizuje americkou Demokratickou stranu a progresivistické intelektuály za jejich odklon od zájmů nízkopříjmových pracujících a propadnutí tomu, co sám označuje za novodobé „pohanské náboženství wokismu“. Zvlášť pranýřuje přezíravost elit vůči rostoucí kriminalitě v amerických městech a nekontrolované masové migraci, která v důsledku dopadá především na životy chudší části populace, již vzdělané vrstvy opomíjejí. Snad v tom přece jen lze spatřovat jisté rysy populismu, ovšem nikoli předstíraného, ale autentického, který se definuje rozhořčeným despektem vůči establishmentu a přichází s příslibem postavit se za „hlas lidu“.

Filozof Patrick Deneen mluví ve své knize Změna režimu (2023) o nutnosti nové elitní třídy, která naváže na populistickou revoltu uplynulých let, přijme za své křivdy široké populace, jež populisté reprezentují, ale nabídne jejich kultivovanější, jaksi vznešenější alternativu. Deneen hovoří o tom, že by inspiraci mohli čerpat z kultury historické aristokracie, a nazývá je proto „aristopopulisty“. Alex Karp, který má doktorát z filozofie Goetheho univerzity ve Frankfurtu nad Mohanem a působí rozhodně sofistikovaněji než řadoví populisté, by do této charakteristiky možná v lecčem zapadal. Je ovšem otázka, zda táž sebeposilující matoušovská dynamika, s níž jsme začali, nakonec nevyprodukuje zcela odlišnou třídu, na niž se hodí jiný novotvar, který se v posledních letech také skloňuje – šlo by nikoli o aristopopulisty, kteří lid kultivovaně zastoupí, nýbrž o „technofeudály“, pro něž je demokratická zpětná vazba pouze irelevantní šum, který budou co nevidět díky obrovské koncentraci moci vesele ignorovat.