Lidstvo má nakročeno směrem k vymírání. Podle Populačního fondu OSN zažíváme bezprecedentní globální úpadek v porodnosti: klesající počty narozených najdeme ve většině zemí světa, tempo propadu nabírá na síle a zatím se nezdá, že by kdokoli věděl, jak znepokojivý trend zvrátit. Světová populace bude do budoucna výrazně stárnout a zanedlouho se začne i smršťovat. Dramaticky klesne podíl lidí v produktivním věku, na nichž závisí jak hospodářský chod, tak i obranyschopnost států. Podle politického ekonoma Nicholase Eberstadta vstupujeme do „éry vylidňování“, kde nás čeká úbytek populace, jaký svět nepoznal od časů řádění dýmějového moru ve 14. století.

Pozoruhodná a v dějinách nevídaná je nicméně tentokrát skutečnost, že za to nebude zodpovědná válka, nákaza ani hlad, nýbrž do velké míry dobrovolná volba jednotlivců. Z tohoto důvodu je to také problém obtížně řešitelný – jak ostatně bojovat proti jevu, jehož příčinou jsou individuální rozhodnutí milionů lidí?

Česká republika v tomto ohledu není výjimkou. V roce 2024 se u nás narodilo pouze 84 311 dětí, což bylo nejméně za celou historii od roku 1785, kdy dal císař Josef II. údaje o novorozencích zaznamenávat. A nešlo o ojedinělý výkyv – podle prvotních odhadů za loňský rok to vypadá, že počet narozených dětí byl ještě o sedm tisíc nižší než předloni, pročež neslavný rekord bude zřejmě pokořen znovu. Absolutní čísla jsou zde však poněkud zavádějící, neboť jsou ovlivňována oscilacemi silných a slabých „rodičovských“ ročníků v minulosti a navíc toho příliš neřeknou o udržitelnosti populace v její aktuální podobě. Mnohem víc vypovídající metrikou je zde úhrnná plodnost, což je údaj o průměrném počtu dětí, které se živě narodí každé ženě během reprodukčního věku (15–49 let). Pokud bychom chtěli zachovat stabilní velikost populace, která by ani nerostla, ani by se nezmenšovala, potřebovali bychom se udržet na úrovni cca 2,1 dítěte na ženu (0,1 zde představuje demografickou rezervu, která zohledňuje možnost dětských úmrtí před dosažením dospělosti – v chudších zemích je obvykle rezerva z pochopitelných důvodů mnohem vyšší).

Jsme v háji

Na záchovné hranici jsme byli naposled v roce 1980, od té doby je číslo konzistentně nižší a skutečně dramatický propad zažíváme od covidové pandemie v posledních pěti letech. Zatímco v roce 2021 byla česká úhrnná plodnost 1,83, tak každý následující rok klesla zhruba o deset procent tak, že v roce 2024 se dostala na pouhých 1,37 – a mají-li čerstvé odhady pravdu, tak loni byla ještě mnohem níže: 1,25. Pakliže by se měla na této úrovni udržet, každá generace by spadla přibližně na tři pětiny velikosti té předchozí – sešup by to byl poměrně rychlý a razantní, pokud uvážíme, že každých sto Čechů v současnosti by vyprodukovalo zhruba jen šedesát potomků pro další pokolení a méně než čtyřicet vnoučat pro to následující. Podle předpovědí Českého statistického úřadu to ovšem bude pravděpodobně ještě horší, neboť propad se nemá zastavit na současné míře, ale má pokračovat v sestupné tendenci až do roku 2030, kdy se snad konečně ustálí.

Chtěl-li by někdo i v této vyhlídce spatřovat důvod k optimismu, je nutné dodat, že dosavadní statistické predikce se zatím značně míjely se skutečností a reálná data se nakonec ukázala jako mnohem méně povzbudivá. „To, že nastane v krátké době tak prudký propad, nikdo z nás neočekával,“ konstatoval v půlce ledna Luděk Šídlo, předseda České demografické společnosti. Dobrou zprávou je, že jsme aspoň u úhrnné plodnosti zatím nepřekonali historický rekord – ten stále drží konec devadesátých let, kdy se hodnota dostala až pod 1,2. Příliš útěchy to ovšem nedodá, uvědomíme-li si, že po pádu komunismu jsme sice zažili dramatický pokles porodnosti, ale ten byl následován podobně výrazným nárůstem v dekádě po roce 2000, protože tehdy šlo o poměrně přímočarý případ toho, že ženy odkládaly těhotenství z důvodu epochální změny, tedy znovunabyté svobody a nových možností, aby pak zakládání rodin dohnaly v následující dekádě.

Odklady z devadesátých let se proto jasně projevily také v průměrném věku prvorodiček, ten vzrostl z bezmála 22,5 roku v roce 1990 až na 26 let po přelomu tisíciletí, odkdy se zvyšoval dál. Podobně kyvadlový vývoj porodnosti je však v nynější situaci nepravděpodobný, mimo jiné proto, že není zřejmé, proč by mladí lidé měli děti odkládat jen dočasně – žádná nadějeplná změna se nekoná, žádné nové horizonty se neotvírají. Navíc v současnosti je věk průměrné prvorodičky již okolo třiceti let, další odkládání tak naráží na strop biologických limitů, kdy se šance na úspěšné početí a donošení mnohočetných potomků s každým dalším rokem výrazně krátí.

Že není radno spoléhat na to, že se situace „nějak vyřeší sama“, naznačuje vývoj v jihovýchodní Asii, kde s poklesem porodnosti dlouhodobě bojují a výsledky jsou veskrze tristní. Japonsko se snaží vývoj marně zvrátit přinejmenším posledních třicet let – stát zavedl reformy na podporu rodin, vytváří finanční pobídky za každého potomka navíc, dotuje mateřské školy a snaží se přinutit firmy, aby rodičům umožnily nižší pracovní dobu. Nic z toho příliš nefunguje, děti se nerodí a velikost populace klesá dál. Předloni to bylo dokonce poprvé, kdy se v zemi více než 120milionové narodilo méně než 700 tisíc dětí, což představuje (podobně jako u nás) nejnižší číslo od konce 18. století – hranice byla navíc pokořena o čtrnáct let dříve, než to očekávaly oficiální vládní prognózy. Demografická krize je zde naléhavá, úhrnná plodnost je momentálně 1,15 a Japonsko rapidně stárne.

Nic však nepřekoná situaci v Jižní Koreji, kde se průměrný počet dětí na ženu v posledních letech pohybuje okolo 0,75. To znamená, že každá generace tam bude velikostí třetinová v porovnání s tou předchozí a každých sto Jihokorejců za sebou v průměru zanechá pouhých dvanáct vnoučat – tedy tolik, kolik by v minulosti běžně zvládl jediný pár prarodičů. Vláda v posledních dvou dekádách investovala přes 200 miliard dolarů na podporu programů s cílem znovu rozrodit své občany, avšak výsledky se nedostavují. Na školách se přestávají provozovat kolektivní sporty, protože není dostatek hráčů do počtu, a vymýšlejí se nové alternativy pro jednotlivce a malé skupiny – například modifikovaný stůl na ping-pong, kde může dítě hrát samo proti sobě. Stovky mateřských škol se uzavírají a předělávají na domovy důchodců; loni se v zemi prodalo více vozítek pro psy než kočárků pro děti. „Pokud pominu případy masivní pandemie nebo válčení, tak jsem nikde zatím neviděla takhle nízkou míru plodnosti. Ty statistiky volají po vyhlášení nouzového stavu,“ prohlásila Joan Williamsová, profesorka z Kalifornské univerzity v San Francisku, s tím, že vyhlídky jsou velice pochmurné a stav je zřejmě nevratný: „Jižní Korea je v háji,“ shrnula stav lakonicky.

Když chybí touha

Problém klesající porodnosti se obecně rámuje jako důsledek nedostatečných podmínek pro mladé rodiny – nedostupné bydlení, vysoké životní náklady a nízké platy, chybějící podpora při mateřství. Intervence zaměřené na tyto oblasti ovšem často přinášejí velice limitované výsledky, ať už pohlédneme na Maďarsko se štědrými finančními pobídkami pro zakládání rodin, anebo na Švédsko s důrazem na rovnostářství, podporu matek při zaměstnání a bohatý sociální stát. Tyto programy vedou obvykle k přechodnému, krátkodobému nárůstu porodnosti, po němž následuje opětovný pokles – což se vysvětluje tím, že výhod využijí hlavně ty páry, které se na dítě již stejně chystaly, a příspěvky tudíž jen urychlily jejich rozhodnutí. Jak ovšem poznamenává Nicholas Eberstadt, hlavní příčina propadu porodnosti nespočívá v tom, že by si rodiny nemohly kýžené děti dovolit, nýbrž v mnohem ošemetnější skutečnosti, kterou je nebývalý úbytek touhy děti vůbec mít. To také vedlo k výrazné změně v sociálních normách ohledně rodičovství, jakož i v tom, jak je vnímáno – za posledních dvacet let výrazně poklesl podíl těch, kdo vidí v dětech nezbytnou podmínku pro naplněný život. „Lidé si stále více cení vlastní autonomie, seberealizace a pohodlí. A děti, navzdory všem radostem, které přinášejí, jsou v jádru věci poněkud nepohodlné,“ napsal ve své analýze pro časopis Foreign Affairs.

Úskalí je ovšem i ve fázích, které dětem zpravidla předcházejí, tedy v navazování a udržování dlouhodobých romantických vztahů. Ostatně to samo se dá považovat za zdroj jistého nepohodlí a překážku pro autonomii jednotlivce – a i zde najdeme varovné změny. Neschopnost najít vhodného partnera se ve výzkumných šetřeních pravidelně objevuje jako jeden z hlavních důvodů bezdětnosti žen. Stoupá také podíl jednočlenných domácností – lidé žijí sami, bez partnera a bez potomků. A podle předloňského průzkumu CzechSex klesá mezi mladými lidmi ve věku 18–25 let u nás nejen míra dlouhodobých vztahů, ale i sexuálních zkušeností vůbec. Očekávat samovolné zlepšení v oblasti porodnosti je tedy v blízké budoucnosti poněkud naivní. Pravděpodobnější je, že se problém jen prohloubí, až tato generace dospěje do věku, kdy by se od ní tradičně očekávalo zakládání rodin a pořizování potomků.

Pud k rozmnožování zřejmě není v naší genetické výbavě zakódován tak tvrdě, abychom ho nedokázali obejít – člověk je ostatně tvor vynalézavý, přizpůsobivý a dokáže se zabavit i jinak než prokreací. Mnohem důležitější roli než vrozený instinkt podle Eberstadta hraje dynamika vrstevnického napodobování, která může trend jak prohlubovat, tak potenciálně i zvrátit. Na jedné straně zde máme past začarovaného kruhu, kde se bude samovolně posilovat rostoucí kultura bezdětnosti, v níž rodičovství přestává být pravidlem, ale stává se pouze jedním z mnoha projevů životního stylu. Na straně druhé lze lidské tíhnutí k imitaci využít jako nástroj k podpoře většího plození – již dnes existují apely na bohaté a úspěšné jedince, aby zakládali rodiny a z četných potomků vytvořili statusový symbol, který budou ostatní chtít napodobovat.

Zatím se ovšem nezdá, že by to mělo valný účinek, a řešení zůstává v nedohlednu. Krize porodnosti je totiž natolik obtížný problém mimo jiné proto, že v sobě ukrývá fundamentální otázky o tom, jaký má život člověka vůbec smysl, jaký je jeho vztah k rodině a širšímu společenství a zda je vůbec správné děti na svět přivádět – otázky, na něž jsme si možná již odvykli odpovídat. „Člověk, který to vysvětlí, si zaslouží Nobelovu cenu ne za ekonomii, ale za literaturu,“ dodává Eberstadt.