Na otázky po kondici Visegrádské skupiny (V4) několik let autor tohoto textu odpovídal, že je v umělém spánku. Slabě dýchá, ale další známky života nevykazuje. Pak dodával, že jde o stav vážný, nicméně dočasný, neznamená smrt a dává možnost návratu. Ovšem těch, kteří jako zesnulý kardinál Dominik Duka dál věřili ve smysl navazovat na společné dědictví střední Evropy, bylo stále méně.

Najednou se o Visegrádu opět mluví. Není to už jen téma pro jeho zarputilé liberální odpůrce, kteří neustávají v kampani za český „V4-exit“, neboť považují skupinu za symbol zpátečnictví a geopolitické reorientace na východ. Dnes V4 vyzdvihuje v programovém prohlášení vznikající česká vláda. Atmosféra „nového začátku“ nejen ve vzájemných, ale i regionálních vztazích se dala cítit v Praze během krátké návštěvy slovenského prezidenta Petera Pellegriniho. Pozitivně se o zintenzivnění spolupráce hovořilo i minulý týden v Bratislavě, kde se s Pellegrinim potkal nový polský prezident Karol Nawrocki. Ten navíc ohlásil, že chce posílit polskou aktivitu v regionu, zanedbanou Tuskovou vládou: 24. listopadu proto navštíví Prahu a následně vyrazí do Maďarska na summit prezidentů visegrádské čtyřky. Znamená to, že je V4 zpět?

Kříšení mrtvého

Spolupráce na půdorysu tří (posléze čtyř) zemí v prostoru mezi Německem a postsovětským prostorem byla od začátku náchylná k sinusoidám střídání vlád v čele jednotlivých států. Hlavně v okamžiku, kdy naplnila své původní společné cíle, na kterých existovala shoda napříč politickými elitami, tedy demontáž dědictví RVHP a Varšavské smlouvy a poté vstup do NATO a EU.

Politické cykly v hlavních městech u Visly, Dunaje a Vltavy se jako naschvál ne a ne synchronizovat. Když se Babiš, Fico a Orbán pokoušeli zablokovat v roce 2015 migrační kvóty, „vidle“ jim do společného postupu hodila polská premiérka Ewa Kopaczová. Když chtěly po roce 2016 konzervativní vlády ve Varšavě a v Budapešti užší spolupráci, Česko a Slovensko se na tyto snahy dívaly s nedůvěrou, nechtěly sdílet osud „otloukánků“ evropské politiky. Naposled myšlenka reaktivovat Visegrád plnila vyjádření slovenských politiků po návratu k moci Roberta Fica na podzim 2023. Entuziasmus Bratislavy ale brzy zchladila realita nezájmu Prahy a Varšavy a napětí mezi Varšavou a Budapeští, které po nástupu Donalda Tuska vygradovalo do ostrého střetu.

Ruská agrese na Ukrajině postavila V4 před zásadní problém. Znamenala návrat geopolitického vnímání světa na ose Západ–Východ a vyvolala v elitách i veřejnosti mnohem větší potřebu se na této ose vymezit. Minimálně v první fázi konfliktu nešlo o běžný politický spor, ale o záležitost existenciální, týkající se jak určitého ideového jádra společnosti, tak základní podmínky existence státu – národní bezpečnosti. Vyhrotila vztahy i v rámci V4, kde dopadla nejdřív na dosud pevné polsko-maďarské spojenectví a po Ficově nástupu otřásla i se zdánlivě nedotknutelnými „nadstandardními vztahy“ Česka a Slovenska.

Tato atmosféra je už pryč, jak ukázaly letos polské prezidentské a české sněmovní volby. V těch polských bylo téma Ukrajiny oběma kandidáty upozaděno, v těch českých na otázku geopolitické orientace země vsadila v kampani vládní koalice, a neuspěla. Neznamená to, jak naznačují emotivnější komentátoři, že se střední Evropa proměňuje ve „spolek páchnoucí kolaborací s Ruskem“, ač v této hře hraje Orbán roli přinejmenším nejednoznačnou a Ficova touha „normalizovat“ v budoucnu vztahy s Ruskem je zjevná a upřímná. Překotný vývoj mezinárodní scény, změny probíhající uvnitř EU a vnitřní pnutí v jednotlivých zemích na straně jedné a přechod války na Ukrajině do „zákopové fáze“ na straně ruhé vytvořily prostě mnohem složitější a méně černobílé podmínky, v nichž se musejí vlády a voliči rozhodovat.

Ať žije Visegrád+?

Na první pohled to na budoucnosti V4 zatím nic nemění. I nadále ji blokuje spor mezi Tuskem a Orbánem, nedůvěra v základních bezpečnostních otázkách ve vztahu k ruskému imperialismu. Oba lídři navíc symbolizují bojující „internacionály“ liberálů a národních konzervativců. Přesto lze očekávat, že už nepůjde téma regionální spolupráce tak snadno ignorovat. Volby v Česku mění poměr sil v regionu, Tuskova politika se zároveň vyvíjí k větší – aspoň rétoricky – asertivitě vůči Bruselu. Navíc má nyní polský premiér protiváhu v podobě agilního prezidenta Nawrockého, který chce ukončit pasivitu Varšavy jižním směrem. Především se však zásadně mění prostředí, v němž středoevropské státy fungují.

Když se minulý týden v Bruselu hlasovalo o klimatických cílech Evropské unie do roku 2040, proti se vyslovila jen čtveřice zemí – Polsko, Česko, Slovensko a Maďarsko. Právě tlak z Bruselu je nejpravděpodobnějším stimulem pro reaktivaci spolupráce. Navzdory propasti, která teoreticky odděluje Varšavu a Budapešť, všechny čtyři země se v tuto chvíli překvapivě dobře shodnou na odporu vůči klimatické politice EU, která může tvrdě dopadnout na středoevropské domácnosti. A také proti snahám o přenášení západních problémů s nezvládnutou migrací do středoevropského regionu. Byl to Donald Tusk, „naděje evropských liberálů“, kdo už v minulém roce veřejně prohlásil, že Polsko nebude zavádět migrační pakt, a nyní se chlubí odkladem platnosti systému emisních povolenek ETS2.

Hlasování o klimatických cílech zároveň ukázalo slabinu V4: po likvidaci veta ve většině evropských politik čtveřice států nestačí ani na blokovací menšinu, natož na prosazení změny. I proto začalo před deseti lety Polsko rozvíjet projekt Trojmoří, který střední Evropu politicky rozšiřoval na sever a na jih. Ruská invaze na Ukrajinu byla v tomto ohledu výrazným impulzem, protože ukázala na nutnost posilování infrastrukturních či energetických propojení mezi zeměmi regionu – nejen z ekonomických, ale i bezpečnostních důvodů. Navíc znamenala také nečekaně aktivní vstup zemí mezi Německem a Ruskem do popředí evropské politiky: jejich (kromě Maďarska) masivní tlak na podporu bojujícímu Kyjevu vůbec poprvé způsobil otočení kormidla politiky celé EU. I když se pak válka stala štěpícím prvkem pro V4, ukázala potenciál regionální spolupráce. Nawrocki ve svém inauguračním projevu mluvil proto o budování spolupráce zemí východního křídla NATO až po Skandinávii. Podobným směrem uvažoval asi politik Patrik Nacher (ANO), když mluvil o rozšíření V4 na V12.

Nacházet shodu v takovém uskupení by bylo pochopitelně ještě těžší než ve čtveřici. Formáty jako V4 jsou ovšem užitečné nástroje, jak realizovat vlastní zájmy, nikoli „přátelství na život a na smrt“. To je jejich slabina, ale i přednost – nevyžadují plné ztotožnění, ale mohou pomoct tam, kde státy spolu souznějí. A těch oblastí je nyní spíš více než méně.

Nová střední Evropa v novém světě

Střední Evropa roku 2025 je jiné místo než před deseti lety. Nejenom že vyrostla ekonomicky, ale také objevila výhody vzájemného propojování. Obchod mezi Polskem a Českem nebo Polskem a Slovenskem za tu dobu vzrostl několikanásobně, podobně jako turistický ruch. Vzniká tak nejen podhoubí pro politickou spolupráci, ale také společenské povědomí o výhodách takové spolupráce. Toto je aktivum, které může být klíčové vzhledem k ekonomickým výzvám dneška. Je zřejmé, že dosavadní středoevropský model růstu, opřený o levnou pracovní sílu, přísun zahraničních investic a subdodavatelský vztah k Německu, je u konce. Že pokud chceme růst dál, je třeba hledat nové cesty – a jednou z nich je právě propojování regionu, který se vyznačuje větší dynamikou, menší nasyceností a menšími regulacemi než „stará Unie“.

Střední Evropa je dnes sebejistější. Komplex západní Evropy, který novým členským státům předurčoval roli buď snaživých šprtů, nebo propadlíků z vyloučené lokality, postupně mizí. Nezávisle na tom, co si myslíme o politické reprezentaci jednotlivých zemí, byla to střední Evropa, kdo si zachoval nejvíc zdravého rozumu v otázkách jako migrace, jaderná energetika či zelená transformace. Teprve nyní se i ve staré Unii objevuje víc pragmatiků, kteří už to také pochopili a rádi by zahájili ústup z progresivních ideologických politik. V této napjaté atmosféře může i menšina států, která jasně prohlásí, že císař je nahý, stimulovat širší, celoevropskou změnu. Ještě před pěti lety zůstávalo například Polsko ve svých pokusech vzepřít se v některých oblastech Bruselu zcela osamocené. Dnes už tlak na jednotu a konformitu nemusí stačit a příklad takové skupiny rebelů může dodat kuráž dalším. Střední Evropu k této roli předurčuje i instinktivní nedůvěra k utopickým vizím lepšího světa vycházející z její zkušenosti s nesvobodou.

Střední Evropu čekají i nová geopolitická rozhodnutí. To klíčové, mezi Východem a Západem, tváří v tvář imperiální politice Ruska, zůstává kamenem úrazu, i když je politická realita mnohem složitější, než by mediální nálepky napovídaly. Pokud ovšem bude Budapešť chtít budovat identitu skupiny na „protiukrajinské alianci“, jak o tom mluvil maďarský právník, politolog a poslanec Fideszu Balázs Orbán, vzájemnou důvěru neobnoví. Není hlavně zřejmé, jaké zisky, kromě těch volebních pro Viktora Orbána, by mohl takový přístup V4 přinést. Paradoxně se nezdá, že by řešení muselo být příliš složité. Zprostředkovatelem by mohl být Donald Trump a jeho tlak na vyšší výdaje na zbrojení či energetickou spolupráci s USA, které budou omezovat prostor pro případnou „kreativitu“ slovenské či maďarské diplomacie.

Mění se i celý mezinárodněpolitický kontext. Německý kancléř Friedrich Merz v září před německými velvyslanci volal po návratu tvrdého realismu, novém multipolárním světě, v němž je nutné sledovat národní zájmy a budovat strategická partnerství. Bylo by naivní si myslet, že se tento „nový realismus“ nepromítne i do vztahů uvnitř EU, v níž periferie mohou posloužit maximálně jako příležitost pro stagnující německou ekonomiku. Stejně tak v oblasti obrany už všichni vědí, že americký deštník tady není jednou provždy. Jediným dostupným řešením tady a teď pro obě tyto výzvy jsou regionální a bilaterální spojenectví s nejbližšími sousedy. Polsko poslední dva roky většinu energie upíná v tomto ohledu k prostoru Baltského moře, zároveň ale posiluje strategické vazby s Francií nebo Británií. Jižní směr Tuskova vláda opomíjela, ovšem téma si našlo svého mluvčího v osobě prezidenta Nawrockého. Minulý týden v Bratislavě jednal s Pellegrinim mezi jinými o podpoře slovenské diverzifikace zdrojů plynu prostřednictvím polských LNG terminálů nebo o společných projektech v obranném průmyslu.

Kritici rádi nazývají V4 „trucpodnikem“ založeným hlavně na odmítání a blokování, nikoli na konstruktivních příspěvcích do evropských politik. Z delší časové perspektivy se však mnoho z toho minulého trucování jeví jako hlas rozumu. Zlomová doba, v níž žijeme, bude znamenat budování nových politických hierarchií, nové hrozby, ale i nové příležitosti. Regionální spolupráce je nejlepší způsob, jak zvyšovat politickou váhu jednotlivých zemí v této hře. Otázkou zůstává, zda má střední Evropa lídry, kteří tento potenciál chápou a jsou schopni uskutečňovat…