„Oči máte, a nevidíte?“ – tato otázka z Markova evangelia nabývá dnes nečekaného významu. Od nepaměti je zrak považován za nejzásadnější z našich smyslů a v medicínské triáži se dodnes řadí mezi kritické funkce pro zachování kvality života. A není to náhoda – většina informací o světě se k nám dostává ve vizuální podobě, ostatně zrakovému vnímání se věnuje třetina veškeré kapacity mozkové kůry.

Důležitost zraku odráží i jazyk, v němž koncept pravdivosti (podobně jako v evangeliu) často odvozujeme od viditelnosti – „na vlastní oči“, „očividně“, „zjevně“ či „zřejmě“, to vše se vztahuje ke zraku, který se zdá být intuitivním garantem vnímané skutečnosti. S nástupem vysoce realistického generovaného audiovizuálního obsahu však jistota okometrického posouzení přestává platit.

Švýcarský kognitivní vědec Sacha Altay, jenž se zabývá působením dezinformací, ukazuje, že tváří v tvář nespolehlivým informacím lidé nevěří čemukoli, s čím se dostanou do kontaktu, ale naopak k obsahu přistupují s valnou nedůvěrou. To ovšem není zcela bez následků, neboť jak Altay poznamenává, problém nespočívá v tom, že by lidé byli příliš naivní ve vztahu k výmyslům, ale v tom, že jsou následně příliš podezřívaví i ke spolehlivým a seriózním zdrojům. Z toho důvodu také varuje, že se dobře míněné iniciativy nabízející školení v kritickém myšlení mohou minout účinkem, neboť budou posilovat všeobecnou skepsi, a to i vůči tomu, co si důvěru zaslouží. Zdá se totiž, že přirozenou lidskou tendenci vyjadřuje pravidlo: Raději nevěřit pravdivému než věřit lži.

Éra paniky ze zhoubných „narativů“ pomalu odchází a na její místo nastupují obavy z generovaného obsahu umělé inteligence. Poslední rok je online prostor dočista zahlcen tzv. AI slopem čili generovanou audiovizuální „břečkou“ (zde k tématu doporučuji výborný text kolegy Ondřeje Štindla z loňského září „Po pás v břečce“). Ta je typická svým charakteristickým vzezřením, natolik jednotvárným a všudypřítomným, až se z toho člověku občas dělá nevolno. Obávám se však, že velice brzy nastane okamžik (zase to oko!), kdy budeme na neúnosnou signaturu břečky ještě s láskou vzpomínat.

Tempo vývoje modelů postupuje neskutečně rychle a co nevidět zcela zmizí aspekt rozpoznatelnosti. Je dost možné, že v této fázi již vlastně jsme a že záhy budeme moci otestovat Altayovo varování před všeobecnou skepsí. Toto riziko jsem si uvědomil minulý týden, když jsem sledoval virální video z wroclawské zoo (odkaz zde) zachycující hravé potýkání obrovské samice nosorožce indického s malinkým muntžakem čínským. Jde o skutečně roztomilou scénu, jejíž autenticita mi byla potvrzena z důvěryhodných zdrojů, a přesto se nemohu ubránit niternému dojmu, že jde o podvrh. Různé zvířecí hrátky se totiž staly natolik populárním tématem v žánru generovaných videí, že mi nyní jakékoli podobné záběry připadají nevěrohodné. Mohu se přesvědčovat, jak chci – v hloubi duše nevěřím.

V neuropsychologii najdeme pacienty trpící Capgrasovým syndromem. To je porucha, při níž postižený podléhá dojmu, že mu blízká osoba byla vyměněna za identického dvojníka, který pouze předstírá, zatímco blízkému se ve skutečnosti něco stalo. Existují tragické případy, kdy pacienti takové „dvojníky“ násilně napadli, ba dokonce i zabili. Jedním z vysvětlení příznaků je, že se u nich následkem degenerativního onemocnění smyslové vnímání nepropojuje s citovou odezvou. Pacienti sice přiznávají, že dotyčná osoba vypadá stejně jako jejich blízký, že stejně mluví i chodí, přesto však není tím, kým se zdá být, neboť pohled na ni nevyvolává emocionální reakci. To je důležitá lekce Capgrasova syndromu – u finálního úsudku rozeznáváme nejen smysly, ale ve finále především citem.

Co když se nakonec ukáže, že záplavou generovaného a věrohodně vypadajícího obsahu se celkově poníží uvěřitelnost i autentických záznamů skutečnosti? Co když nás umělá inteligence postupně povede k něčemu jako kolektivnímu Capgrasovu syndromu? Oči budeme mít, a neuvidíme…