To, co se právě děje se světem, vyvolává obavy snad i u chladnokrevnějších lidí, než jsou komentátoři a glosátoři. Nejde o to, jestli jsme, nebo nejsme ve válce, potenciálně jsme, ale o to, že je stále patrnější, že tím, co určuje podobu světa, je – a stále více bude – neúprosný boj o moc. Nedá se nic dělat, pravdu měl Darwin, když objevil (nebyl první), že lidská společenství jsou uspořádána za účelem vzájemné „soutěže“ o zdroje, přičemž pravidla, podle nichž se hraje, určuje ten nejsilnější. Bohužel.

Vždy je vhodné učit se u starých Řeků, jejichž civilizace nebyla (až na pár nepodstatných technických záležitostí) o nic méně „vyspělá“ než ta naše současná – spíš byla „vyspělejší“, neboť třeba s průměrným athénským Řekem, jeho dovednostmi, zájmy, přehledem by se náš průměrný současník mohl těžko rovnat. Řekové byli přitom vlastně v permanentní válce. Stav míru byl vždy jen krátký a vlastně výjimečný. Nejdříve si invazivní řecké kmeny podrobily původní obyvatelstvo (mykénskou kulturu, která ovšem válčila s Krétou), a sotva se usadily, daly se do bojů mezi sebou. Válčily mezi sebou, dokonce i když je smrtelně ohrozili Peršané, které hrdinně porazily, ale sotva pohřbily své mrtvé, daly se znovu do bojů (peloponéská válka), ve kterých se téměř vyhladily: odhaduje se, že jen pokud jde o Athény, tak v ní zahynulo třicet tisíc dospělých mužů, což byla jedna pětina obyvatelstva, asi jako ztráty Německa v první a druhé válce. Celé páté století před Kristem, tedy v nejslavnějším období klasického Řecka, probíhaly mnohdy zuřivé boje, které bychom mohli nazvat bratrovražednými, neboť Řekové v městských státech dobře věděli, že patří k sobě, mluví stejným jazykem, vyznávají podobné bohy, vedou velmi podobný způsob života (Sparta se trochu odlišovala), ale to jim nebránilo v tom, urputně se jeden s druhým utkávat, jako by bez toho byla existence nemožná a oni sami si ji snad ani nedovedli představit.

Něco ale přece jen bylo tehdy výrazně jiné. A nešlo opět o techniku, tedy o zbraně a výstroj: ta samozřejmě byla úplně jiná, ale zabíjet se s ní dalo též velmi úspěšně. Odlišné bylo něco jiného: to, že neexistovala propast mezi umělou mravností mírové „civilizované“ společnosti a bezuzdnou destrukcí všeho, jakmile válka vypukne. Staří Řekové vyrostlí od mládí na Homérově Iliadě na rozdíl od „moderního“ člověka (vyrostlého na počítačových simulakrech) věděli, co to válka je, jak vypadá, jak se válečníci chovají, kolik krve u toho prolejí. To je neučinilo mírumilovnějšími, ale dalo jim představu, že začít a pak vést válku něco opravdu stojí.