Citová hodnota, komediální drama o hojivé síle umění, přicestovala na závěr festivalu ve Varech v jediné projekci jako jeden z největších hitů z Cannes, kde získala Velkou cenu a také 19minutový potlesk po premiéře. I ve Varech snímek rezonoval: citlivé i vtipné drama slavného dánsko-norského režiséra a scenáristy Joachima Triera přijela spolu se Stellanem Skarsgårdem představit do Varů vycházející herecká hvězda, norská herečka Inga Ibsdotter Lilleaasová, v němž po jeho boku, s hereckými kolegyněmi Renate Reinsveovou a Ellou Fanningovou, hraje postavu mladší sestry Agnes. I na hloubavější otázky, které obvykle v malých novinářských junketech nepadají, mimo jiné třeba o podstatě síly skandinávského herectví, odpovídala Inga ve Varech soustředěně, vtipně a s nadhledem.

Citová hodnota vypráví příběh zašlé režisérské hvězdy Gustava (Stellan Skarsgård), který se po letech vrací do Osla, aby své odcizené dceři – renomované divadelní herečce Noře (Renate Reinsveová) – nabídl hlavní roli ve filmu, kterou pro ni napsal. Když Nora jeho nečekanou nabídku rezolutně odmítne, obsadí Gustav místo ní horlivou hollywoodskou herečku Rachel Kempovou (Elle Fanningová), čímž ještě více naruší křehkou rovnováhu jejich rodinných vztahů. Zatímco úspěšná Nora trpí depresemi, mladší Agnes (Inga Ibsdotter Lilleaasová) sice není slavná, ale na svět se dívá mnohem pozitivněji a snaží se poctivě o všeobjímající rodinný smír…

Ten film je velice emotivní – jaké emoce film vyvolal ve vás, ať už při natáčení, nebo když jste ho poprvé viděla na plátně?

Natáčení bylo radostné a zároveň smutné. Cítila jsem smutek za postavy, že se nemohou vzájemně setkat, je pro ně těžké komunikovat, porozumět si. Ale zároveň jsem z natáčení měla radost, bylo to zajímavé prostředí, úžasná herecká zkušenost. Všechny tyhle komplexní pocity se ve mně míchaly… Když jsem film viděla poprvé s Renate v malém kině v Oslu, byl to úplně jiný pocit, než jaké jsem zažívala při natáčení. A když jsem pak snímek zhlédla na festivalu v Cannes, najednou jsem jej vnímala zase jinak, víc přes postavu otce. Tato část příběhu mě hodně zasáhla, když jsem film viděla podruhé. A samozřejmě, vztah obou sester je pro mě také emotivní. Sama mám sestru a přesně vím, jak se dětství v jedné rodině může u jednotlivých sourozenců lišit.

Jak je tomu ve vaší skutečné rodině?

Jsem ta nejmladší, uprostřed je bratr a nejstarší sestra.

Ve filmu je to vaše postava mladší sestry Agnes, která se snaží držet celou rozpadlou rodinu aspoň trochu pospolu, spravit, co ještě spravit lze…

Myslím, že jsme o tom s režisérem hodně mluvili: je to tak dobře napsané, že to bylo celé velice přirozené. Jsem možná ve svém osobním reálném životě taky taková, mám tendenci brát na sebe roli diplomata. Být osobou, která se může v rodině měnit dle potřeby, v závislosti na situaci. Je třeba být diplomatický, aby byli všichni šťastní a pospolu – i když ne vždy je to možné.

Vaše postava Agnes má taky malé dítě, svou vlastní rodinu…  

Rozhodla se, myslím si, velmi vědomě, že chce stabilitu, lásku a domov. A řekla si, že to tak udělá. Její sestra Nora se rozhodla jinak – myslím, že tohle je zajímavý moment.

Hlavním hrdinou snímku je váš otec, kterého hraje Stellan Skarsgård; nikdy předtím jste spolu nepracovali, jaké to bylo setkání?

Je to úžasný, nohama na zemi stojící člověk, velkorysý, vtipný, milý a vřelý. Máte pocit, že jste s ním jako doma, každý se s ním cítí dobře. Stellan je opravdu pohodový – navíc vynikající herec, pracovní setkání s ním bylo úžasná zkušenost. Vídala jsem ho léta v nejrůznějších snímcích – hraje často v mnoha norských a obecně skandinávských filmech – a vždycky se mi líbil.

Ve filmu máte také scénu s bouřlivou hádkou právě s otcem. Jak těžké je ztvárňovat tyhle velice emocionálně vypjaté momenty?

Mluvili jsme o té scéně hodně: ponořit se do hněvu může být zábava. A pak jsme také dělali nějaké kamerové zkoušky, kde to celé vypadalo jako výbušný hněv. A to bylo zároveň zábavné a cool – a pak jsme si to zkusili na place. Líbil se nám hned první pokus, byl opravdu výbušný. Tolik nahromaděného napětí a hněvu! Natočili jsme různé verze a z každého záběru vzešlo něco jiného. Hněv se projevuje různými směry, je spojený s různými emocemi: smutkem, zklamáním, zradou a podobně. Bylo pro mě zajímavé sledovat, kam mě hněv zavede – a myslím, že Joachim z natočených pokusů vybral velmi dobře. Není to ani příliš moc, ani příliš málo, je to pravdivé. Nesnažila jsem se předstírat hněv – ten musí být poháněn něčím skutečným, co cítím, něčím, co si tělo prostě kdysi uložilo – a ani to nemusí souviset se současným konfliktem. A tohle je, myslím si, rozdíl mezi melodramatem a pravdivým, skutečným prožitkem.

Jak jste prožívala světovou premiéru?  

Byli jsme v Cannes, obrovský festival, hodně lidí, trochu jako cirkus, legrační cirkus. Tady v Karlových Varech je to naopak útulné, neformální, zase trošku jiné. Ale když na to člověk není zvyklý, může být festivalový svět trochu pohlcující. Potlesk v Cannes trval 19 minut, což jsem si vůbec neuvědomovala, a co bylo zajímavé, i novináři z celého světa tam na film reagovali hodně emocionálně – bylo zásadní vidět, že jsme vlastně stejní, máme stejné emoce.

Dům, ve kterém rodina bydlí, je v Citové hodnotě nesmírně důležitý, skoro jako samostatná postava…  

Jo, strávili jsme v něm nějaký čas, než jsme začali natáčet. Dělali jsme něco jako kamerové zkoušky a tak… Díky tomu jsme to místo trochu poznali, což bylo fajn – mám moc ráda různé typy domů, jejich krby. A krb tam byl stejný, jako mají moji rodiče ve svém domě! Což ve mně vyvolalo vzpomínky. Bylo důležité cítit, že to kdysi bylo skutečné místo, které mohlo být domovem pro rodinu, bylo důležité trochu tam posedět se Stellanem a s Renate a vytvořit si pocit skutečného prostoru; domácký pocit pomohl pocitu familiárnosti.

Vyrostla jste v Norsku na podobném místě?

Vyrůstala jsem ve velkém domě, ale na malé farmě. Takže úplně jiné prostředí, nicméně stejné v tom, že jsem měla kolem sebe spoustu prostoru; rodina z našeho filmu ale žije v Oslu, což je privilegované místo k životu. Velký dům, zahrada… Já jsem ve městě nevyrůstala, možná mě to formovalo tím, že mám ráda přírodu, zvířata, jsem trochu víc při zemi… Nevím, asi se nedám, doufám, tak snadno vyvést z míry.

Ve filmu je hodně mezigeneračního traumatu, utrpení za války, sebevražda matky hlavního hrdiny, to, jak opustil své děti… Je tohle něco, na co se lze připravit?

V přípravné fázi filmu jsme se tím nezabývali, moc jsme to neřešili. Je to stejně nevyřčené, i když to tam je, tak co. Vím, že to tam je, a samozřejmě jsme o tom mluvili, ale není to něco, na co bychom se soustředili, protože by to možná bylo zbytečně zatěžkané. Je to tam a určitě to má na herectví vliv, ale ne tak výrazný. Bylo to správné rozhodnutí, protože když jsem pak natáčela scénu, ve které je moje postava v archivu a hledá informace o historii svojí babičky, která byla během války zajata, je to taková rána, že najednou jsem si sama uvědomila: Bože můj, to je vlastně historie naší rodiny! A já o tom vím, ale nezabývala jsem se tím – prostě jsem to ignorovala. To mě při natáčení opravdu zasáhlo. Jo, myslím, že to byl dobrý nápad – nezabývat se tou zatěžkanou historií předem, aby její odraz mohl získat svůj vlastní prostor až během natáčení. Vše je velice nenápadné, jemné, intimní, klidné, skutečné a pravdivé. To může být v kontrastu s některými jinými filmy – a možná se to lidem líbí. Tedy myslím, že se jim to líbí.

Ve filmu hraje také slavná americká herečka Elle Fanningová, která přichází, aby místo starší sestry Nory hrála hlavní roli ve filmu, který pro ni Gustav napsal, ale Nora ji odmítá hrát. Vše ve filmové rodině vidí z odstupu, z nadhledu – jakou má Elle Fanningová ve filmu vlastně úlohu? 

Nepamatuji si přesně, o čem jsme s Elle Fanningovou mluvily, ale její postava jednoznačně funguje jako katalyzátor. Byla to taková legrační „metasituace“, metamoment: americká herečka, která přijede do Norska – vždyť Elle Fanningová je taková i ve skutečnosti. Bylo to vlastně velmi vtipné, všechny tyhle metamomenty s americkou herečkou.

Ve filmu nepůsobí jako cizí element, spíš jako by vás znala odjakživa.

Bylo to celé jednoduché: Renate jsem trošku znala, dobře se s ní povídá, Stellan je Stellan, velice cool chlapík. Vztahovou dynamiku jsme našli jednoduše: Renate je podobná Noře a já jsem podobná Agnes, takže jsme nemusely nic přidávat. Ano, to je možná to tajemství: nemusí to být nutně víc než se s někým prostě potkat a navázat kontakt. Z této pracovní zkušenosti si odnáším to, že jsem jednoduše herečka, která poslouchá kolegy a sleduje, co se stane. Reaguji na kolegy, a protože mám kolem sebe opravdu dobré herce, kteří dělají totéž, funguje to.

Jak jste tedy uvolňovali atmosféru na place během natáčení intenzivních scén?

Myslím, že když je scéna velmi vážná, Joachim chce, aby se herci velmi soustředili, abychom mohli dělat svou práci. A pak? Pak už to bylo velmi lehké. Vtipkování a humor, ale také přijetí toho, že věci jsou těžké, že je to těžký den. Pracujeme s těžkým materiálem, ale nemusíme se ho nutně bát, je důležité nenechat se jím pohltit. Chodit do práce natáčet tenhle film byla tak trochu terapie – a nakonec i velmi příjemná. Jako když trávíte čas s přáteli.

Nora je orientovaná na kariéru a nešťastná, u Agnes je tomu naopak…

Myslím, že ohledně Agnes jsme mluvili o tom, že se rozhodla být spokojená a šťastná a že měla jiné dětství než její sestra Nora, která se ptá: Proč tobě to funguje, a mně ne? A moje postava říká něco ve smyslu: To je proto, že jsem měla tebe, potřebovala jsem toho sourozeneckého ochránce. Což je podle mě velice důležité. Myslím, že pro nejstarší dítě je dospívání nejtěžší, protože se v podstatě nemá o koho opřít, s kým se poradit, může se cítit samo. A když jsi druhé dítě, automaticky máš staršího sourozence. A i když jsi třetí nebo čtvrté dítě, máš kolem sebe spoustu lidí, ke kterým můžeš vzhlížet a cítit se součástí této rodinné skupiny. Myslím, že pro některé lidi není být šťastný, úspěšný nebo spokojený v životě tak snadné jako pro jiné; záleží na tom, co jste zažili v průběhu života.

Cítíte tlak norské společnosti být matkou?

Ano, je tu trochu tlak, protože porodnost v naší zemi klesá, takže po nás chtějí, abychom měli více dětí, ale to je v pořádku. A být rodičem v Norsku je ve srovnání s mnoha jinými zeměmi velmi dobré. Takže si nemyslím, že bychom si měli stěžovat. Ale velký tlak necítím, snad s výjimkou obecného očekávání. Mít děti je naše přirozená, biologická schopnost, která není v Norsku nijak přehnaně akcentována – jinde je to jistě horší.

Jak vy osobně vyvažujete pracovní a rodinný život?

Je pro mě důležité udržovat věci v rovnováze, aby rodina měla největší prioritu – a toho se chci rozhodně držet i nadále.