Klíčová otázka posledních dní, tedy kdy budeme mít novou vládu, se pomalu blíží ke svému rozuzlení, byť stále není jisté, zda Andrej Babiš (ANO) stihne jako čerstvý premiér prosincové zasedání Rady EU v Bruselu. Tam má v plánu spolu s jinými obdobně smýšlejícími evropskými státníky – například se svým dlouholetým spojencem, maďarským premiérem Viktorem Orbánem – začít pracovat na odmítnutí přespříliš ambiciózního Green Dealu včetně emisních povolenek ETS 2 či migračního paktu, což jsou hlavní body kritiky frakce Patriotů pro Evropu, kterou právě tito politici loni spoluzakládali.

Pokud se budeme držet ústavy, jednoznačně můžeme vyloučit scénář předčasných voleb, o kterém se nyní mezi lidmi čile diskutuje coby řešení případné patové situace při formování vlády. Odmítnutí takové myšlenky pochází z faktu, že předčasné volby mohou nastat jen při těchto konkrétních situacích: pokud se sněmovna čtvrt roku nesejde či po tuto dobu není usnášeníschopná, když se poslanci ústavní většinou usnesou o jejím rozpuštění, případně tak může učinit prezident, selhal-li by třetí pokus o jmenování premiéra. Ten však náleží předsedovi Poslanecké sněmovny, třetímu nejvyššímu ústavnímu činiteli, tedy nyní šéfovi „vládní“ SPD Tomiu Okamurovi. Ten by samozřejmě opět navrhl Babiše, byť by to jistě nebylo zadarmo ve smyslu politických ústupků. Proto bylo od začátku zřejmé, že debata zákonodárců o tom, kdo by se měl stát šéfem sněmovny, byla ze strany opozice jen rétorickým cvičením bez šance na úspěch. Koalice Okamuru na post dosadila i přesto, že se v některých citlivých tématech, jako je například pomoc Ruskem napadané Ukrajině, vymezuje proti „dalšímu zasílání zbraní“ či navrhuje „zásadní revizi povolení k pobytu Ukrajinců v České republice“, a to, jak uvedl v rozhovoru pro web Echo24, už v březnu příštího roku, kdy „se bude řešit konec statusu dočasné ochrany pro statisíce příchozích“. Což jsou body, s nimiž ANO jistě nesouzní na sto procent a které část voličů širokého levopravého hnutí mohou odradit.

Vynořují se ale už i oblíbené úvahy o „úřednické vládě“. Zde je nutno připomenout, že nic jako úřednickou vládu český systém nezná. Prezident v rámci svých dvou pokusů může jmenovat, koho se mu zlíbí – nikde není uvedeno, že to musí být předseda vítězné strany. Pokud je naplněna ústavní podmínka definující tzv. neslučitelnosti (například takový člověk nesmí být neplnoletý či nesvéprávný), může být jmenován opravdu kdokoli. A to i přesto, že jmenovat někoho bez faktické šance na získání důvěry v dolní komoře – hlasování musí proběhnout do třiceti dnů od jmenování – se zdá býti spíše krátkozraké. Pokud by prezident republiky Petr Pavel jmenoval úředníka, který by následně předstupoval do dolní komory s kabinetem plným odborníků, vyjde to nastejno, jako kdyby hlava státu jmenovala například autora tohoto textu. Je to ovšem možnost, jak celý proces zdržovat.

Času dost?

Jako typický příklad lhůty „bez zbytečného odkladu“, která se ovšem protáhla, lze připomenout prezidentství Pavlova předchůdce Miloše Zemana: první Babišův kabinet po říjnových volbách v roce 2017 vládl od 13. prosince 2017, kdy byl jmenován, až do 27. června 2018, přičemž ale byl od 16. ledna v demisi, neboť menšinový kabinet složený jen ze zástupců ANO nezískal důvěru poslanců. Ačkoli v ústavě přímo chybí jasně daná lhůta (při tvorbě se předpokládalo, že ústava nebude napínána ke svým limitům jako kšandy), počítá se s tím, že by prezident měl postupovat bezodkladně, nicméně v tomto případě to trvalo celých 162 dnů. Druhým příkladem je první vláda Mirka Topolánka (ODS), která byla prezidentem Václavem Klausem jmenována 4. září 2006 a fungovala do 9. ledna 2007, od 11. října v demisi, zde se tedy jednalo o 90 dnů. Základním rozdílem ovšem je, že zatímco Klaus byl zvolen prezidentem v rámci parlamentního hlasování, Zeman byl první přímo zvolenou hlavou státu od občanů, což mu dodalo větší pocit legitimity – sám na konci svého desetiletého mandátu přiznal, že se pokusil o změnu směrem k poloprezidentskému systému.

Petr Pavel při svém zvolení sliboval, že takový nebude, a byť by se mohla současná situace jevit tak, že tento svůj slib porušil a vydává se v Zemanových šlépějích, kdy se snaží na Hradě soustředit více moci, zatím to tak reálně není. Spíše se snaží podniknout minimum možného, a vyvinit se tak z potenciálně nelegálního stavu, který by nastal, kdyby Babiš, již jmenovaný premiérem, nevyřešil svůj střet zájmů, přičemž Pavel s tím již nebude moci nic dělat. Zatím uběhlo od voleb do 17. listopadu, kdy měl tento text uzávěrku, 44 dní. Rekord v čekání na premiérské křeslo přitom drží sociální demokrat Bohuslav Sobotka, kterého Zeman do funkce jmenoval až 83 dnů po volbách. Hrad si ovšem od „zdržování“ umyl ruce tím, že poslal pomyslný míč na Babišovu stranu hřiště, když tvrdí, že Babiše jmenuje hned poté, co sdělí veřejně řešení konfliktu zájmů.

Z čeho tedy čerpat optimismus, že situace není tak patová, jak by se mohlo na první pohled zdát, a že nesměřujeme k ostrému střetu, a to i přestože nejvyšší ústavní činitel trvá s armádní striktností na svém a neustupuje, což Babiše, jindy pevného v kramflecích, zjevně rozhodilo? Ačkoli na čtvrté schůzce od voleb mezi prezidentem republiky a předsedou ANO, která se konala ve středu 12. listopadu, řešení střetu zájmů expremiéra a potenciálního budoucího premiéra nezaznělo, Babiš následně přislíbil, že „pokud na tom pan prezident trvá, sdělí ho veřejně“, a to těsně před svým jmenováním. Pokud Babiš řešení má, pak by mu nemělo již nic stát v cestě. Vice versa je situace těžko představitelná, protože řešení musí mít. Důležité bude nyní sledovat, kdo požádá koho o schůzku a jaká bude časová souslednost dějů.

V mantinelech ústavy

Bez silných emocí se ale schůzka, pro kterou se vžilo označení „hradní přesilovka“ kvůli nerovnému počtu účastníků na jednotlivých stranách stolu (Babiš sám na jedné, prezident a jeho poradci na druhé), samozřejmě neobešla. Předseda ANO hovoří o „dýkách v zádech“, protože s požadavkem na veřejnou formulaci řešení prý nepočítal. Prezident zase na státní svátek 17. listopadu prohlásil se symbolickým odkazem na píseň Marty Kubišové, že „zloba, závist a zášť ještě nepominuly“, byť doplnil, že „on sám je nešíří“, ale „pokud je někdo z politiků šíří, měl by si sáhnout do svědomí, protože situaci moc nepomáhá“. V kulisách 36 let starých událostí pádu totality působí přetahovaná o moc mezi dvěma muži, kteří se oba nějakým způsobem zapletli s komunistickým režimem, minimálně komicky. Nehledě na to, zda si to dotyční již „odpracovali“, či zda „voliči ve volbách rozhodli, že jim minulost již nevadí“. A přestože se na jednoho na Národní třídě pokřikuje a druhému se tleská.

Jak ale zaznívá z hradních kruhů, požadavek na řešení střetu zájmů byl prý tlumočen druhé straně opakovaně. Právě kvůli oné stručnosti ústavy v některých bodech, která dává prostor k různým výkladům, se přitom neshodnou ani ústavní právníci, zda je hra rozehraná ze strany nejvyššího ústavního činitele na hraně jemu daných pravomocí. „Je to (chtít slyšet od Babiše řešení jeho střetu zájmů – pozn. red.) legitimní požadavek, pakliže máme pocit, že nějaký střet zájmů existuje, že zakládá nějaký protiprávní stav a že nemusí zasahovat jenom Andreje Babiše, ale můžou tam být ty širší dopady na celou Českou republiku,“ uvedl pro Echo jeden z předních českých ústavních expertů Jan Kysela, podle něhož bychom měli Pavlovi naopak vyčítat, pokud by se nezajímal o to, zda náhodou nedopustí protiprávní stav. Povinnost zajímat se (chtít slyšet veřejné vysvětlení) ovšem není to samé, jako kdyby ústava či právní řád kladly prezidentovi možnost jednoznačně odmítnout jmenování kvůli střetu zájmů. Ostatně jak Kysela také potvrdil, „některé úpravy zákona o střetu zájmů jsou spojeny v podstatě jen se sankcí politického odsudku“. Na druhou stranu Václav Pavlíček, dlouholetý vedoucí katedry ústavního práva na pražské právnické fakultě, pro web Echo24 uvedl: „Pokud není potenciální předseda vlády jmenován, tedy nemá ještě ani důvěru ve sněmovně, tak nemůže ani řešit svůj střet zájmů, protože přece nemůže jít do rizika na jedné straně, že nedostane důvěru, přestože se zbaví majetku. Kdo by potom za to odpovídal?“ Expert přitom míní, že pokud by prezident chtěl více moci, „celá konstrukce by se naprosto zhroutila, neboť by se ponížila role Poslanecké sněmovny, které je vláda odpovědná, nikoli prezidentovi“. „Pokud chce prezident, a teď kterýkoli, riskovat, že ponechá u moci vládu, která nemá legitimitu k zásadnímu rozhodování, tedy vládu v demisi, tak pak musí nést následky, a to třeba i ústavněprávní,“ sdělil též Pavlíček, který v minulosti působil například v Legislativní radě vlády nebo společné komisi ČSSD a ODS pro přípravu návrhů na změnu ústavy. Za takové konstelace se prezidentův nápad, že by premiérem jmenoval místo Babiše například Karla Havlíčka (ANO), což on sám ani voliči hnutí nechtějí, zdá jako sci-fi.

Čekání na velký, krásný deal

Více než Pavlovo „zemanovštění“ to ale nyní působí tak, že celý „hvězdný moment“ sestavení kabinetu prezidenta spíše stresuje, protože si v něm počíná trochu neobratně, byť si evidentně připravuje půdu pro politický obchod. Pavel navíc stále váhá, zda hodlá svůj mandát obhajovat, tedy ho lze jen stěží obviňovat z toho, že by měl podobné ambice jako Zeman. V čem bude pravděpodobně ten obchod spočívat? Typově: Vyhovím vám, ale Filip Turek nebude kvůli svým kontroverzním výrokům členem vlády (Pavel již dříve kvůli riziku poškození zahraničního renomé země k Turkově možné nominaci vznesl výhrady, pokud by se měly jeho komentáře ukázat jako pravé – což poslanec Motoristů sobě zpochybňuje), nebo si řekne o nezrušení muniční iniciativy, jíž je dlouhodobým zastáncem. Předpolí si buduje mj. tím, že má tendenci vládě mluvit do jejího programového prohlášení, což činit může, ale není povinností hlavu státu poslechnout.

Zda jde o krycí manévr, který má odvést pozornost od skutečného předmětu mocenského „dealu“, nebo zda jde již nyní o hru s otevřenými kartami, není momentálně jasné. Odpověď možná ale naznačí úvaha, kterému z těch požadavků může Babiš případně vyhovět. Zatímco u jmenování Turka ministrem se sám Babiš ošívá a čeká na dar shůry, kterým by bylo trestní obvinění poslance, protože bez jasného důvodu bude muset nést na Hrad jeho jméno – neboť Motoristé stále hrozí vypovězením koaliční smlouvy, pakliže by to Babiš neudělal –, u iniciativy je kličkovací prostor zřejmě větší, byť nevraživost mezi ním a Michalem Strnadem, stoprocentním vlastníkem mj. zbrojařského holdingu Czechoslovak Group (CSG), který na iniciativě královsky vydělává, se už stala věcí veřejnou.