Horor už dlouho představuje jakousi zkratku, po níž se dostatečně oprásklý mladý tvůrce může dostat do světa „velkého“ filmu třeba i z pozice outsidera. Je to žánr velice filmový, ambicióznímu autorovi může posloužit, aby předvedl, jak zvládá formu nebo jak inovativně dokáže pracovat s nějakou konvencí. Horor se k tomu hodí, protože se v něm snáz než v jiných žánrech dají obejít omezení, která s sebou nese „punkový“ způsob natáčení, mizivé produkční možnosti, neznámí a třeba ani ne moc dobří herci… To všechno je možné změnit z handicapu v přednost – aspoň někdy.

A v neposlední řadě má horor taky nemalou a oddanou diváckou základnu, je to žánr, na němž je možné docela vydělat, když se zadaří. Ne nutně jím zbořit globální žebříčky tržeb, ale třeba mnohonásobně vrátit vložené (nízké) náklady.

Na laciných hororech se řemeslně školili mnozí významní filmoví tvůrci minulosti, dnes je to podobné. Možná nejzajímavější a nejosobitější američtí režiséři posledních let – Ari Aster a Robert Eggers – natáčejí horory nebo filmy nějak hororu blízké. A pracují na půdě toho žánru velmi nekonvenčně, nejenom co do formální stránky věci, ale i tematicky, jejich filmy nelze zaškatulkovat do kategorií vymezených soudobým „diskurzem“ a kulturními válkami, nejsou „woke“ ani „antiwoke“. Nepoužívají horor jako metaforu nějakého společenského jevu (a pokud ano, tak ne očekávatelným způsobem), jejich filmy nemluví jazykem terapeutické kultury (horor coby alegorie žalu, traumatu a podobně).

Mezi hvězdy toho žánru se měl letos v létě zařadit Zach Cregger (44). Jeho druhý film Hodina zmizení (Weapons) byl napjatě očekáván a jeho uvedení předcházela chytrá kampaň, jejíž součástí bylo i zdůrazňování toho, jak moc se autor i produkce snaží udržet děj filmu pod pokličkou, nepřipravit publikum o šok ze setkání s čímsi nečekaným a nevídaným. I ohlas kritiky po premiéře byl nadšený a místy až extatický. Takhle vyhrocený „hype“ může vzbudit jen těžko naplnitelná očekávání. Potkalo to taky Creggerův film. Není to ve všech ohledech veledílo, vyprávěný je sice velmi vynalézavě, konstrukce toho vyprávění je ale v některých bodech vratká. I tak je ale Hodina zmizení film pozoruhodný a výrazný, vůbec nepůsobí okoukaně či znaveně, je na něm zajímavé nejenom to, co a jak ukazuje, čím se zabývá, ale i co nechává stranou.

Zach Cregger je původně komik, jako režisér hraného filmu debutoval před třemi roky, kdy byl uveden jeho film Barbar. Relativně levně natočený horor, který různými způsoby podvracel očekávání publika. Začínal jasně definovanou situací (hrdinka v noci přijede do domku najatého přes Airbnb, zjistí, že kvůli administrativní chybě bude ubytování sdílet s mladým mužem, který se – přátelskému chování navzdory – zdá čím dál podezřelejší). Ráz i téma filmu se ale víckrát prudce změní, z tísnivé klaustrofobní historky se stane fantaskní a rozmáchlá podívaná, v níž jsou hrůza a makabróznost vyhnány až za hranice hororového „standardu“. V Hodině zmizení Cregger postupuje v mnohém podobným způsobem, činí tak ale na větší ploše a vůbec velkoryseji, změnu měřítka zvládá se značnou suverenitou. O tom, je-li tento film ještě něčím víc než právě demonstrací suverenity, je možné vést spory, třeba i podnětné.

V idylicky působícím americkém městečku Maybrook dojde k nevysvětlitelnému neštěstí. V jednom okamžiku uprostřed noci z domova uteče sedmnáct dětí a nikdo je od té doby nespatří. Všechno to jsou spolužáci z jedné třídy, kterou učila Justine Gandyová (Julia Garnerová), mladá žena s dost neurovnaným životem, mimo jiné dost pije. Lidé z městečka jsou událostí pochopitelně otřeseni a dezorientováni, místní instituce na ni reagují naučeným způsobem, který se – opět pochopitelně – zdá až groteskně nedostatečný. Společnost konfrontovaná s nevysvětlitelnou hrůzou hledá obětního beránka. Nabízí se učitelka, to, že zmizela právě její třída (až na jedno dítě), se přece nemohlo stát jen tak, ta osoba jistě něco tají. Mezi rozhněvanými rodiči dožadujícími se odpovědí vyniká Archer (Josh Brolin), místní stavbař, který na tragédii reaguje umanutou snahou vše vyšetřit po svém a odhalit skrytou pravdu. Konfrontuje učitelku a mezi místními vyhrocuje atmosféru k otevřenému honu na čarodějnice.

Film o ničem?

Hodina zmizení není „čistý“ horor, jakkoli v tom filmu dojde na velmi dobře inscenované lekačky a momenty, v nichž stříká krev a praskají kosti. Je to také příběh s tajemstvím a se snahou ho odhalit. Cregger ho vypráví rafinovanou formou, v několika kapitolách, z nichž každá má jiného protagonistu. Režisér říká, že ho v tom ohledu inspiroval známý film Magnolia (1998) Paula Thomase Andersona. V Hodině zmizení ale ty změny protagonistů nepřinášejí nějakou hlubší proměnu perspektivy, většina kapitol představuje především jeden z dílů skládačky, která nakonec vyjeví, co se vlastně stalo. Při tom odhalování Cregger moc nedbá na úzus příběhů s tajemstvím, podle něhož se má hrát s publikem „fér“, dát mu šanci, aby pravdu mohlo složit samo. Ve filmu je to odhalení předloženo trochu jako deus ex machina (slovo „deus“ se v tomto konkrétním případě ovšem ani trochu nehodí). S příchodem tohoto „zásahu shůry“ děj filmu také vybere prudkou zatáčku, některá potenciálně zajímavá osobní témata jednotlivých postav proto jdou stranou. Najednou se vypráví o něčem jiném a v určité míře i jinak.

Hodina zmizení je velice chytrý a v mnoha ohledech invenční film. Trvá dvě hodiny, není v něm ale nic navíc i úplný konec je spíš useknutý, než aby nechal snímek jaksi vydechnout a doznít. Forma je velmi „utažená“, zároveň ale nepůsobí zběžně. Postavy jsou vykresleny v mezích možností plasticky a životně, žádná z nich přitom pro sebe nemá velkou plochu, autor je zasazuje do dobře vystavěných a nasnímaných situací (velmi výmluvné jsou například dynamické steadicamové průlety mezi regály s alkoholem ve scénách, kdy jde Justine nakupovat). Hororovější scény Cregger podává s velkou jistotou, způsobem inscenace je ale drží na hranici grotesky, někdy i za ní. Směšnost a hrůza sestry jsou, známá věc, rozdíl mezi nimi může tkvít třeba jen v tempu nebo načasování. V Creggerově filmu jako by byly spjaté ještě těsněji, jako siamská dvojčata. Hrůzné děje jsou inscenovány, jako kdyby to byla groteska, vyvrcholí to ve značně vykloubené finální sekvenci. Neznamená to ale, že Hodina zmizení je bezcitný film, kapitola, jež ukazuje část příběhu, jak ji prožívala jedna dětská postava, je velmi emotivní. Snímek předznamenává smutná sekvence, v níž k záběrům na děti prchající z domova hraje píseň George Harrisona, zní melancholicky a vznešeně, je v ní ale i něco velmi naivního: „Střezte se temnoty.“ Ta scéna nějak definuje emoci filmu, kterou vše groteskní, co následuje, nepřehluší a ani přehlušit nemá. Představa, podle níž směšné z principu není vážné, je pomýlená, život má i groteskní dimenzi, to ale neznamená, že jí je potlačeno vše ostatní.

Následují mírné spoilery. Creggerův film nebuduje hororovými prostředky metaforu nějakého konkrétního společenského problému, neartikuluje snadno vyjádřitelné poselství, které by pro potřeby diváctva ještě úhledně shrnul. Část kritiky i publika v něm proto vidí jenom demonstraci invence a schopností, suverénně provedenou krvavou zábavu, která nehledá ani nesugeruje hlubší opodstatnění. V kontextu strojené a často nepřesvědčivé vážnosti „filmů s poselstvím“ je v tom možné vidět i cosi osvobozujícího, Cregger navíc během vyprávění poruší leckterou zásadu korektního vyobrazení současnosti. Moje prvotní reakce byla podobná, ale dál se vyvíjela. Je to film, v němž se všední realita současnosti potkává s jakousi invazí ze sféry pohádek, v něčem má – podobně jako jiné zdařilé horory – blízko k duchu díla bratří Grimmů. A jeho grotesknost vyplývá z naprosté nekompatibility těch dvou světů. Hodina zmizení popisuje střet soudobé normality se zlem, které nejenom nechápe, ale nemá pro něj ani slova (výrazně je to vidět v úvodu, kdy ředitel školy před zraněnými rodiči dokáže mluvit jen v terapeutických frázích).

A právě proto je ten svět vůči hrozbě z hlubin tzv. iracionality bezbranný, jeho většinou osamocení obyvatelé jí podlehnou velmi snadno. Nemohou se vyvarovat temnoty, neumějí ji rozpoznat, žijí ve světě, který je pro ni připravený. A tak se nechají ovládnout groteskní personifikací smrti i strachu z ní. Nabízí jim v něčem svůdnou možnost vzdát se všeho bolavého a lidského a stát se zbraní.