Rudolf Vrba (1924–2006), kterému se podařilo na jaře 1944 utéct z Osvětimi a pak ještě za války sepsat zprávu o tom, k jakému strašlivému vraždění tam dochází, mi kdysi, když jsem s ním jako mladík dělal rozhovor, řekl: „Od 8. května 1945 nebyl v Německu jediný nacista, dokonce už ani jediný antisemita tam nebyl! Já, Žid s tmavými vlasy, jsem se tam cítil bezpečněji než jinde v Evropě. Němci jako kdyby svlékli kůži a byli z nich úplně jiní lidé. Ani jeden hitlerovec, všichni Hitlera najednou hrozně nenáviděli. Před měsícem by za něj položili život a mě by hned odpráskli. Teď najednou jako by to nebylo! Divní lidé, tihle Němci…“

Tento „německý zázrak“ s dokonalou proměnou je opravdu pozoruhodný úkaz, který tehdy překvapil i Spojence dobývající měsíce a měsíce Německo metr po metru. Němci se do poslední chvíle urputně bránili, ale jakmile byla 8. května podepsána kapitulace a boje skončily, nepadl ani jediný výstřel. Všude zavládl klid, Němci se ze zuřivých bojovníků stali pokornými beránky. Fanatismus z nich spadl jako stará kůže. Žádný odpor, žádné přepady, žádné sebevražedné jednotky, ani bájní vérvolfové se nikde neobjevili. Němci disciplinovaně a aktivně přistoupili k budování vzorné demokracie, respektive vzorného socialismu. Samozřejmě že to nebylo tak jednoduché.

Roky zrodu tohoto „nového“ Německa se zabývá kniha elitního německého novináře Haralda Jähnera Čas vlků / Německo a Němci 1945–1955. Je to výborně napsaná historicko-publicistická kniha, dalo by se říct portrét doby a portrét národa v jeho intimní podobě, v čase, kdy všechno staré padá a něco nového se rodí, ovšem nikoli z vlastního rozhodnutí, ale na troskách, v ruinách a rozvalinách, které ovšem tento houževnatý lid začne hned systematicky a důkladně odklízet. Už na jaře 1945 se v rozbitých městech vytvářejí úhledné cesty mezi hromadami suti a v létě už vyrážejí obyvatelé, především mladé ženy, špacírovat a hledat pár zachovalých kaváren a tančíren, které brzy začínají vznikat, kde to je jen trochu možné. A přidávají se kina a koncertní sály, brzy začnou vycházet časopisy a nové knihy. Národ vrahů se promění jako švihnutím kouzelného proutku zpět do toho dobrého národa básníků, hudebníků a mudrlantů. S jednou podmínkou: že se nebude mluvit o jeho zločinech, především tom největším zločinu – o vyvraždění evropských Židů. O tom se ještě celé roky bude mlčet. Protože to hlavní, po čem na hlavu poražený národ nyní touží, je mít od války pokoj, na všechno, co bylo, zapomenout, zahodit to a jít vstříc budoucnosti, která se opět tam někde v dáli otvírá. Pro ty, kteří to všechno přežili a nyní věří, že to zas dokážou.

Jähnerova kniha nepopisuje politické dějiny těsně poválečného Německa, nezabývá se vznikem dvou odlišných států a jen na okraj padnou zmínky o vzniku institucí, politických stran a jejich osobností. Soustřeďuje se na základní kulturně-civilizační fenomény, v nichž se projevovala běžná (a přitom zcela výjimečná) životní situace poraženého národa, který před pár lety rozpoutal ve stavu fanatické posedlosti nejstrašnější válku evropských dějin. Nyní je tedy v troskách, zdecimovaný početně, připraven o třetinu historického území, to zbylé Německo je plné bloudících lidí, vyhnanců, bývalých vězňů, nuceně nasazených, mrzáků, vdov a sirotků – a všichni jsou okupováni protivníkem, který záhy zemi rozdělí na dvě oddělené části. Jähnerova kniha se věnuje především té větší, tedy západnímu Německu, které projde zásadně odlišným vývojem. A to vlastně od začátku, neboť ze dvou stran se na konci války do Německa dobývaly dvě dost rozdílné civilizace, což zůstane v paměti ještě dlouhá desetiletí.

Velmi zajímavá je kapitola na ožehavé téma chování Rudé armády vůči německým ženám. Jak je snad už všeobecně známo, postup Rudé armády provázelo masové znásilňování německých žen. V sovětské zóně téměř neexistovala žena, která by nezažila nějakou formu sexuálního násilí, jež mohlo být „omluvně“ chápáno jako forma odplaty za krutosti spáchané Němci na východních „podlidech“. O tomto masovém jevu se až do devadesátých let ze známých důvodů na místě, kde probíhalo, tedy v NDR a na německém Východě, který zanikl, nemohlo mluvit; a bylo to tabu i na Západě, kde se respektovalo, že o Rusech se nemůže mluvit špatně. Když se v devadesátých letech tabu prolomilo, hledalo se z důvodů jakési politické korektnosti recipročně podobné chování i u Američanů, Britů a Francouzů na Západě, kde ale šlo o ojedinělé případy. Američané si totiž sex vynucovat nemuseli. Německé ženy a dívky zvlášť americké vojáky zahrnovaly přízní, byly k nim vlídné a neměly důvod se před nimi skrývat, naopak. Američané se svými ležérními způsoby, bezelstnou a usměvavou letorou (tou se vyznačovali především černoši) zásadně poznamenali představu (západo)německých žen o tom, jak také mohou vypadat vztahy mezi pohlavími. V tomto ohledu tahali němečtí muži, vracející se z války, vyhublí, zbídačení, zmrzačení, za kratší konec provazu. Jejich autorita byla pryč, stejně jako svět „starých vojenských ctností“, který je do příšerné války poslal. Upjatost, disciplína, strohé plnění povinností v novém světě a v konfrontaci s dobře živenými veselými chlapíky z US Army nemohly uspět. Nové západní Německo se začínalo rodit v okamžicích, kdy si ženy vyšly zatančit moderní tance s americkými hochy. Nic takového se na Východě neodehrávalo, i když by tomu režim nebránil. V kolektivní paměti zůstal na Východě přikrytý strach z barbarů, kteří vtrhnou do země a před kterými je nutné mít se na pozoru. Jähner naznačuje, že to může být důvod východoněmecké nedůvěry v „prospěšnost“ otevřených hranic, což může být část pravdy, i když zajisté nikoli pravda celá.

Paradoxem přitom je, že sami Američané, tedy jejich stratégové, byli ve vztahu k Němcům zprvu mnohem opatrnější než Rusové, pro které byl německý lid obětí hitlerovského režimu, takže ho přišli opravdu „osvobodit“: znásilňování žen byl při tom nepodstatný detail. Američané naproti tomu Němce brali jako nepřítele, jako masu zasaženou snětí nacismu, takže je nutné podrobit je ostré a tvrdé převýchově, která nebude jednoduchá a bude trvat celá léta: je známo, že Američané přicházeli do Německa s příkazem „No fraternization“, žádné bratření, který byl zprvu tvrdě požadován a dodržován. Změnilo se to tváří v tvář slušnému (a úslužnému) chování Němců a především s rozpadem vztahů se spojeneckým Sovětským svazem, kdy se z nepřátelských Němců stali noví spojenci.

Americká převýchova ale pokračovala dál. Jähner se ve velmi zajímavé kapitole věnuje proměnám estetiky a designu, což mělo mimořádný význam v samé proměně mentality národa – a také jako prostředek ideologického zápasu ve studené válce. Zjednodušeně řečeno šlo o konflikt mezi abstraktním a realistickým uměním, jakési první kolo kulturní války, která se tehdy ještě vedla o formy uměleckého vyjádření. Zatímco estetický kód východoněmeckého režimu fedroval, samozřejmě pod sovětským vlivem, realismus ve službách pokroku, bonnskou republiku ovládlo abstraktní umění, které se ovšem těšilo mimořádné přízni amerického dozoru, jenž právě v abstrakci našel formu vyjádření rozchodu se starým světem. Nešlo jen o nějakou estetickou preferenci, ale o cílené kulturní ovlivňování, na kterém se podílela CIA prostřednictvím stipendií a grantů pro progresivní umělce a galerie. Abstraktní obrazy se staly poznávacím znamením institucí a „elegantních lidí“, kteří věděli, jak dát najevo, že doba se změnila. Progresivní a brzy už i kosmopolitní a liberální západoněmecké elity v abstraktních obrazech našly způsob, jak se odlišit od lidu, který zůstával u svých líbivých jistot. Země, kde před dvaceti lety proběhla zesměšňující výstava „zvrhlého umění“, se stala rájem avantgardních umělců, kteří se těšili přízni institucí. Pochod za proměnu Němců nastal podporou tvůrců, kteří vytvářeli akční obrazy plné barevných skvrn a expresivních linií. Ruku v ruce s tím šel avantgardní design („ledvinový stolek“ na tenkých kovových nožkách, symbol nového bydlení) a kosmopolitní architektura, která radikálně změnila vizuální podobu starého Německa, k čemuž samozřejmě nejvíc přispělo jeho zničení válkou. Německo se už nemělo podobat té zemi měšťanských domů a bytelných stavení, jak ho znaly a vytvářely celé generace předtím, ale mělo být moderní, bez zátěže a balastu historických slohů, bez toho všeho, co vyvrcholilo tragédií, do níž Německo zatáhli ti lidé, se kterými ti nynější Němci přece už nemají nic společného – byť to byli ti samí lidé, jen s posunem dvaceti let.

Je-li řeč o prvním desetiletí západního Německa, je to vlastně nebývalá success story: a Jähnerova kniha je výborným a také kritickým průvodcem po tomto příběhu. Už od začátku padesátých let se směřuje k „hospodářskému zázraku“, který z rozbitého Německa udělá jednu z nejúspěšnějších zemí Evropy. Němci, jichž se to týká, jsou na to už tehdy patřičně hrdí a umějí si to i užít. Jsou to mistři ve zvládání situací a ve schopnosti podat je v patřičném prožitku. Do něj se vejde všechno, čím Němci museli projít, co museli vytrpět, jak se z toho poučili, jak se jim to povedlo. Nepasuje do toho jen jeden nepříjemný fakt: holocaust, nejdokonalejší genocida, kterou sice nevykonávali „všichni“, vlastně jen jejich nepatrná část, ale všichni do ní byli vtaženi. Brzy to vyhřezne a v nějaké podobě to s Němci zůstane natrvalo. To, co se s Německem děje nyní, jeho nejistá budoucnost, s tím zajisté souvisí.

Harald Jähner: Čas vlků / Německo a Němci 1945–1955. Přeložila Nina Fojtů. N media, 2025, 332 str.