„Profesor Václav Černý studoval v Dijonu, já hodně moudrosti utopil v demižonu“ – verš Ivana M. Jirouse mě pronásledoval od chvíle, kdy jsem vyjel na svém elkole z Nového Města nad Metují nikoli tedy do Dijonu, ale do České Čermné, obce, ze které profesor Černý na svou pouť do Dijonu vyrazil. Česká Čermná, ves při samých zemských hranicích, to byl pravý domov tohoto titána české duchovnosti, literárního historika, kritika, esejisty, vlastence, vzdělance, jakému nebylo rovno. Umřel v roce 1987, básnička z Magorových labutích písní, která pokračuje „profesor Černý studoval lyceum, já už to nedoženu, natolik mám rozum“, se k němu mohla donést, lze si představit, že profesor jen vyfoukl kouř ze svých věčně dýmajících nozder…

Moje cesta vedla nejprve proti proudu zpěněné Metuje, lesem letně vonícím ve dnu nasáklém deštěm. Dojel jsem k Bartoňově útulně v místě zvaném Peklo, zalitoval opět, že ty podivuhodné pohádkové stavby Dušana Jurkoviče musí být oblepeny cedulemi a zastíněny reklamními slunečníky, a jel dál. Den předtím jsem tam seděl u naloženého hermelínu s dlouholetým přítelem Marianem, s nímž jsem sdílel od první třídy školní lavici a jehož životní cesty zavedly na Náchodsko, kde je oblíbeným učitelem v Novém Hrádku. To je horské městečko, do nějž vede od studánky v Rokoli krkolomná cesta, po níž jsem svého supícího druha jednou rukou hravě vytáhl, neboť jeho kolo ještě není opatřeno motorkem. Na plácku, který by mohl být s přimhouřením oka nazván náměstím, jsme usedli ke stolku před hospodou, kterou jsem znal z předchozích návštěv. Mají tam buřty na pivu, z čehož je patrné, že jsme si počínali hýřivě. Milé bylo, že pana učitele co chvíli přicházel pozdravit nějaký jeho žák či žačka, pan učitel se s ním vždy chvíli bavil, pak mi řekl třeba: Strašnej grázl nebo Blbá jak štoudev, ale vždy to řekl s úsměvem a láskou, jako by mluvil o svých vlastních dětech.

Obhlédli jsme pak prostý kostel a potom jsme pokračovali k hoře načervenalého kamení, z něhož se rýsovalo cosi jako mohutná kulatá hradní věž, což byla zřícenina hradu Frymburk. S obdivem jsem hleděl na to kyklopské dílo skryté v lesním úbočí, sklápějícím se do rokliny, v níž bublala říčka Olešanka. Pan učitel navrhl, že bychom zkusili vylézt na trosky hrozivě čnící do výše vzrostlých stromů, ale takovému pokušení jsem odolal. Stačil pohled, jenž se naskýtal z dostatečné vzdálenosti i výšky. Hrad měl sloužit jako strážní na zemských stezkách do Kladska, nejspíš z něj se počínala kolonizace téhle části Orlických hor, již tu prováděl klan pánů z Lipé. Významným majitelem byl Jan Městecký z Opočna, který v dějinách husitských válek je označován za ukrutníka a bezectného lotra, neboť několikrát změnil stranu, přičemž mu to vždy něco vyneslo. Změna náboženství se též jevila jako výhodnou, neboť se mohl řídit heslem, že slibem daným kacířům se není třeba řídit. Jak vidno, byl to moderně uvažující člověk.

O den později jsem se již do lesních cest pustil sám. Na místě, kde se Olešanka vlévá do Metuje, jsem odbočil směrem k Čermné a nechal se elkolem dosti strmě vyvézt do výšky pěti set metrů nad mořem, což už je podhorská poloha. Dojel jsem na okraj lesa, kde začínaly pastviny, ovšem bez dobytka. Byl odtamtud výhled směrem k obci, do níž profesor Černý jezdil od roku 1947 celý život každé léto na prázdniny, tedy na celé dva měsíce, vcelku to dělalo šest let života, jak spočítal v třetím dílu Pamětí, které psal na začátku let osmdesátých: „Jezdíval jsem do Čermné domů, toť vše. Domů vedly za tu dobu všechny moje cesty, mého pravého života bylo za těch třiatřicet let jen těch šest let, do nichž se ty potrhané měsíce samovolně spojovaly, a ten ostatek mezi nimi bylo vzpomínání na léto a těšivé očekávání dalšího, které nastane.“ Profesor tím chce říci, že kromě těch dvou měsíců v Čermné to stálo za pendrek a po celý rok se nemohl dočkat, až vystoupí na návsi z autobusu nebo auta a zase bude doma! Doma, v té vesnici, kde jeho otec byl učitelem a on tady vyrůstal, než ho nadání vytáhlo do světa: do toho Dijonu, kam odjel v roce 1920 jako vykulený chlapec na Lyceé Carnot, kde pak maturoval a jako excelentní student pokračoval v Ženevě, odkud teprve přišel do Prahy, kde měl, dle svého plánu, převzít roli velkého F. X. Šaldy a pak třeba směřovat i dál, neboť nebylo mety, která by se před ním neměla sklonit. Jenže heroický život všeznalého profesora byl veden v Čechách, mezi národem, který směřoval jinam, než kde viděl hodnoty on, takže muselo dojít ke konfliktu, ke srážce s poměry, jež s profesorem zatočily. Svůj život pak vedl ve vzdoru, vnitřním exilu, v čekání na změnu, na naději, která nepřicházela, a když na chvíli, v roce 1968, tak záhy zase zhasla. Jestli by se někdo měl dožít aspoň na pár měsíců svobody, tak to byl profesor Černý, který zemřel tři roky před pádem režimu, kterým tak pohrdal a v němž prožil víc než polovinu aktivního života.

Nadýchat se tedy jezdil sem, do Čermné. Vystoupí na návsi, okem zachytí sedm stavení, která náves uzavírala, školu, na které visí od roku 1995 pamětní deska s jeho reliéfem, pak sousedův statek se zděnou branou pod vysokou lípou, všechno na svém místě, jak to píše v Pamětech. Jezdil tam s manželkou Mílou a dcerou Miluškou. Neměli tu přitom chalupu, už ani rodiče nežili, ale jiné prázdniny si asi představit nedovedli: s výjimkou několika cest na konci šedesátých let reakčního profesora stát nikam nepouštěl. Brali si tedy vždy podnájem na celé měsíce, léta to bylo v hostinci U Karla IV., který tam dosud stojí, ale je zpustlý a opuštěný. Nyní je v provozu hostinec U Javora, připomíná trochu kůlnu na dřevo, a stejně otevíral až večer. Stavení jsou spíše v pokročilém stadiu baumaxových přestaveb, bůhví, zda by je profesor poznal. Už on píše, že sledoval postupný zánik staré vesnice krok za krokem, nejdřív mizely staré dřevěnice, chalupy samý došek a šindel, zděných staveb bylo zatím jen pár, zato tu byly tři hospody, kovárna s poštou v poschodí, samozřejmě škola. Jak se vesničané „zmáhali“, dřevěné chalupy mizely, těch pár, které zůstaly, jsou nyní ozdobou vsi, některé se přitom stále rozpadají. Na místě zbořených zůstávaly už za profesorova života prázdné mezery, zato přibývaly novostavby, které již byly vybaveny ložnicemi, koupelnami, garážemi, saunami, pojmy, jak Černý píše, do té doby na vesnici zcela neznámými. Tyto nové majetky byly ohrazeny ne už „hrázkovými šranky“, čímž asi profesor myslel laťkové ploty, ale „dráťovými ploty síťovými na obranu ozdobných skalek“. Co by asi profesor říkal na dnešní betonové bloky, kterými lidé obehnávají své zateplené krabice? Ale jemu k lítosti stačilo i to, co viděl: zánik starého venkovanství, které nahradila a vytlačila moderní jezeďácká doba, jež z vesničanů udělala lidi jiného typu a také ze vsi udělala jiné místo: „Ves náhle zchřadla, přestávala o sebe dbát, zavrávorala v existenční nejistotě, nebylo čím, z čeho ani zač spravovat střechy nad hlavou,“ píše profesor, který přesto se tam rok co rok vracel, prochodil tady celé dva měsíce, zamilovaný pořád do svého kraje na pomezí, s výhledem do ukradeného Kladska, po kterém nepřestal vlastenecky a bojovně toužit. Jak píše, jeho obvyklým cílem byl Čermenský kopec, kde cesta začíná klesat k dobrošovské silnici k prvním pevnostem z roku 1938. Jejich stavbu tady sledoval v přímém dotyku, píše o tom v prvním dílu Pamětí, sledoval tedy to vzepětí a odhodlání, že republiku uhájíme, že všechna ta námaha stojí za to a že nepřítel se setká s tvrdým odporem. V to doufal i on, byť profesor, ale bojovného srce a charakteru. Když se pak ukázalo, že všechno to vypětí a odhodlání bylo zbytečné, srazilo to národu vaz, zkroutilo páteř, která se už nikdy nenarovnala.0

Na konci Čermné, pár desítek metrů před hranicí do Polska, stojí jedna z těch bytovek, o kterých Václav Černý psal. Je před ní portrét pana prezidenta s chotí. U toho také tři zakrslé větvičky v národních barvách. Musel jsem chvíli přemýšlet, proč to tady je, a pak mi to došlo.