Nemá smysl tajit karty: tento text nechce být ničím jiným než uznalým holdem schopným lidem. Vždyť považte – ve čtvrtek uplynulo dvacet let od první klapky nejdéle vysílaného českého televizního seriálu. Pochopitelně jím je Ulice. Otevřeně přiznávám, že ačkoliv jsem patrně nikdy neviděl ani jediný díl tohoto dílka celý, chovám k dosavadnímu tvůrčímu výkonu, jenž je se seriálem spojen, úctu. Není totiž samozřejmý. Vydržet takový čas v centru pozornosti, nacházet stále nové zákruty příběhů, aby diváci neodcházeli, ale naopak chtěli zůstat, ba nacházet nové divácké generace, které přitom už neodrostly na lineárním televizním vysílání, nýbrž nejčastěji sledují krátké videosekvence nebo streamy ve svých mobilech, to chce skutečně fištróna. Navíc v případě tak rozsáhlého podniku, jako je Ulice, nejde o výkon jediného vizionářského mozku, nýbrž velké skupiny lidí. Je to fantastické skóre.

Sice absolutně netuším, co tam jmenovaní hráli za postavy, ale i tak mám přehledu víc, než by se u nediváka předpokládalo. Holt tak se pozná dobrá a vytrvalá reklamní práce. Ostatně vím i to, že ke scenáristům patřila spisovatelka Irena Obermannová nebo svého času snad i Natálie Kocábová. K režisérům zase Juraj Deák nebo Radek Bajgar – tvůrci, kteří za dalších dvacet roků stihli ledasco jiného. Přitom vysílání Ulice prakticky nikdy nebylo zastaveno, dny, kdy se oproti plánu v programu neobjevila, se pořád počítají na jednotky. Další neuvěřitelné skóre.

Taky si vzpomínám, že nějakou dobu po startu série se na diskusních fórech rozvíjejících se sociálních sítí (tehdy především Facebooku) řešilo, jak dlouho asi seriál vydrží a jakpak asi skončí. Scenárista, producent a někdejší bystrý filmový kritik Tomáš Baldýnský k takovým starostem ironicky poznamenával, že konec není důležitý, protože je dávno vymyšlen. „Ale to všechno před ním, to se musí vykoumat, napsat, naplánovat, vysedět. A to je ta fuška, tahle každodenní rutina.“ Měl samozřejmě pravdu. Nemám páru, jak je konec Ulice naplánován, ale předpokládám, že pokud existuje, musel být mnohokrát pozměněn, jelikož postavy (ale i herci) odcházejí, umírají, objevují se nové a noví. Na to jistě je potřebí reagovat.

Před dvaceti lety, kdy Ulice začínala (je to neuvěřitelné, ale soužití české společnosti s tímto dílem zabírá už skutečně více než polovinu doby, kterou počítáme od pádu komunismu), jsme pochopitelně žili v jiném světě. A není potřeba myslet hned na to, kdo byl českým prezidentem, kdo vládl v jiných zemích nebo kde zrovna zuřila válka (nebo že na Ukrajině tehdy ještě ne, ani na Donbase – takže nijak nepopouzelo, že jedna z hlavních postav seriálu byla právě ukrajinského původu). Stačí si připomenout, že prvním šéfrežisérem seriálu byl Dušan Klein, který dávno není mezi námi, nebo – a to vzhledem k tomu, že uvažujeme o televizním programu především – že ředitelem televize Nova byl Petr Dvořák. Protože pak desetiletí působil na stejné pozici v České televizi, na tuhle jeho éru se mezitím trochu zapomnělo. A vida, dávná jeho práce je stále s námi. I jemu proto patří tento hold, protože čuch na projekty a výsledky Dvořák prostě vždycky měl.

Co by mě opravdu ve vztahu k Ulici zajímalo, jsou divácké návyky v jednotlivých rodinách. U nás doma seriál má v širším okruhu mého příbuzenstva své pravidelné sledovatele. Někteří už nekoukají, i když seriál sledovali každý den – leč pak jim zmizela oblíbená figura, a tak zájem opadl. Jiní koukají denně pořád, dříve si dokonce epizody nahrávali, aby o nic nepřišli, když náhodou nebudou doma. Časem pochopili, že to není potřeba, že dílo je tvořeno tak, aby stačilo vidět ho jednou za týden a člověk se pořád orientoval v problémech postav (i to je chytrý tah tvůrců: poskytnout svým divákům trochu svobody). Některým seriál slouží jako v podstatě rozhlasová kulisa při jiných činnostech – proto postavy vyslovují i to, co by nebylo potřeba, protože to každý vidí. Jenomže jde o službu pro posluchače.

Ostatně tento návyk divácký i zlozvyk autorský se mezitím rozšířil také na jiné počiny českých televizí. Žvaní se v produkci tak suverénně, samozřejmě a nadbytečně, jako se tak žvaní také v médiích. Ano, žijeme dobu slov, která jsou vyřčena zbytečně – a i to nám Ulice připomíná každý den. A patrně ještě dlouho bude.