Česká televize začala hned na začátku roku vysílat čtvrtou řadu populárního dokumentárního, nekonfliktního, vlastně chlácholivého seriálu Modrá krev. Novinka má všechno, co měly série předešlé, ale změnil se kontext, do něhož seriál vstupuje. Přestože v televizi toužíme po noblese a ušlechtilosti, jsme jimi omámeni, obecně české mezilidské vztahy od uvedení první série výrazně zhrubly. Prožili jsme si covid, duše nám požírá blízká válka, takže společnost je cyničtější, nevděčnější, možná proto vnímá návrat populární série jako antibiotikum.

Vracím se k tomuto aristokratickému fenoménu v Echu pravidelně, jsem jím stržen. Při vysílání první řady v roce 2017 jsem pořídil rozhovor s průvodcem pořadu (hrabětem) Františkem Kinským, před dvěma lety jsem připojil salon, v němž vystoupili dva účinkující (hrabě Tomáš Czernin a baronesa Kateřina Daczická z Heslowa) i režisérka seriálu Alena Činčerová. A neodpustil jsem si jeden komentář. Přesto mám stále potřebu se k tématu vracet. Patrně proto, že lidé, které Modrá krev představuje, jsou nesmírně inspirativní. Často si po komunistickém puči prošli velkým ponížením a chudobou, přesto na své osudy nežehrají.

Copak lze v nových dílech zůstat netečný k vyprávění výtvarnice Marie Birchler-Suchánkové, jež náleží do rodu Thunů a jež na svět přišla náhodou, protože komunisté tři týdny před tím, než její matka složila slib jeptišky, zrušili klášter, v němž se na klauzuru připravovala? A to byl jenom začátek nevšedního příběhu plného naprosté chudoby a trapných ústrků v údajně beztřídní společnosti, která si samozřejmě na třídy naopak výrazně potrpěla. Zdejší dědictví Thunů má přitom každý z nás doslova na talíři. Stejně tak si lze snadno přiťuknout dědictvím Harrachů. Každá epizoda připomene, kdo založil špitály, kdo divadla, muzea, firmy, školy...

V rozhovoru pro Český rozhlas prohlásil František Kinský, že k dosavadním výsledkům seriálu patří nový vztah lidu k jeho aristokracii. Už prý na ni není zahlíženo, už prý je vnímána jako rovnocenní lidé se svými starostmi, radostmi, lidé pracovití, kteří se nezištně dělí o svůj příbytek s veřejností. Ta oceňuje obyčejnost, ale zároveň je patrně přitahována vkusem, noblesou, které se běžně ve vychování již nedostává, protože mravy se oproti dřívějšku rozvolnily (což není z mé strany lamentování, je to konstatování skutečnosti).

Podstatné přitom ale je, jak se mění kontext, do něhož Modrá krev za uplynulých devět let opakovaně vstupuje. Už nepředstavuje fenomenální zjevení, nýbrž pokojné ubezpečení, že v rozechvělém světě je někde pořád něco při starém. Napřesrok osmdesátiletý František Kinský vypadá pořád stejně sošně, pevně, energicky, zdá se nesmrtelný, i když už trochu kulhá. Zároveň ovšem pořadem údajně zušlechťující se společnost zjevně zhrubla a móresy, jimiž se v současnosti běžně častujeme, nebývaly před devíti roky zvykem (připomeňme si, jak nevybíravě se společnost chovala k vládě Petra Fialy – přestože lid z principu nesouhlasí s žádnou vládou, míra sprostoty, která se valila na tu předešlou, byla hnusné novum).

Kéž tedy nová série známého a oblíbeného pořadu přinese alespoň dočasnou úlevu a uvědomění si, že nad dějinami je potřeba mít nadhled. Samozřejmě že rodinám, které znají své příbuzné osm set let dozadu, se to daří jednodušeji. Ale tohle je právě to, co se od nich můžeme jednoduše učit i my ostatní.