Videoklip k písni Bitter Sweet Symphony britské skupiny The Verve udělal z jejího zpěváka Richarda Ashcrofta hvězdu. Stal se memem ještě dřív, než vůbec existovaly memy. Přitom se v něm neděje nic víc, než že Ashcroft prostě kráčí vpřed. Prochází londýnskou čtvrtí Hoxton, po ulici chodí i jiní lidé, míjejí ho na chodníku. On ale pořád jde dál. Kupředu, ať se děje cokoli: strčí do dívky tak silně, že spadne na zem, přejde po kapotě auta, které mu stojí v cestě, a nevšímá si řidiče, který na něj křičí. Smyčce se mohutně zvedají, Ashcroft zpívá o tom, že je milionem různých lidí a že se nedokáže změnit, i když tvrdí, že by chtěl.

Styl té chůze dokonce dostal vlastní název: „bowl walk“ (takhle „na pána“ chodí i Liam Gallagher z Oasis). Je to krok s lehce rozpaženýma rukama, postoj připravený na případný konflikt – jako by říkal: Tak co, co s tím uděláš? Esence britství v nejčistší podobě – trochu směšná, trochu buranská, ale pořád fascinující. Zjevnou inspirací bylo video k songu Unfinished Sympathy od triphopových legend Massive Attack. To zachycuje zpěvačku Sharu Nelson, jak sama, ale cílevědomě kráčí ulicemi Los Angeles. A najdeme i další podobnosti – hra se slovem „symphony“, použití smyčců, bolest v textech: v Unfinished Sympathy způsobená romantickou láskou, v Bitter Sweet Symphony existenciální krizí. V obou písních je cítit zoufalství – a zároveň pocit, že život by mohl, měl být… velkolepý.

Ashcroft si vždycky představoval, že hraje v Madison Square Garden, a tu energii přenášel i do nejmenších klubů. Šplhal po reproduktorech, vrhal se z pódia, plazil se po zemi, řval do mikrofonu ze tří metrů, i když v sále bylo jen deset lidí – a šest z nich přišlo jen na pivo. U něj neplatila ta typická sebekontrola „hlavně se neztrapni“, kterou v sobě spousta mužů měla a má. V roce 1992 řekl časopisu Melody Maker: „Těch čtyřicet minut, co mám na pódiu, je naprostý ventil. Celý týden žiješ ve Wiganu, kde nejsi nikdo… Ale těch čtyřicet minut můžu být někým, můžu vyjádřit všechny svoje strachy, cokoli. Pro to žiju – pro těch čtyřicet minut.“ Někdy po koncertech měli kluci v kapele přebytek energie, a tak vyrazili do lesů za Manchesterem, rozdělali oheň, poslouchali Pink Floyd, brali LSD. Tyto výjevy a zážitky prosákly i do jejich rané studiové tvorby – první dvě desky jsou zřejmě to nejlepší, co kdy The Verve udělali. Kytarista Nick McCabe měl odjakživa smysl pro velkolepý zvuk – vytvářel hutné, vrstvené stěny tónů plné ozvěn a zkreslení. V něčem byl možná důležitější než samotný Ashcroft, ale bylo jasné, že v sólových kariérách by se trápili oba – což se také po rozpadu kapely v roce 1999 potvrdilo.

Na desce Lovin’ You Ashcroft opět zní jako „milion různých lidí“. Jako by si nemohl vybrat, kým vlastně je, a tak přepíná mezi zestárlým disco seladonem, tklivým šansoniérem a rockerem, který má pocit, že v téhle pofiderní hře zůstal jako poslední. Když jsem album slyšel poprvé, musel jsem se dvakrát ujistit, jestli mi omylem nezačalo hrát něco jiného – tak podivné a stylově roztěkané Ashcroftovy žánrové úskoky jsou. Recenze jsou převážně vlažné – což není překvapivé. Asi nikdo nečekal, že by Ashcroft ve svých čtyřiapadesáti letech přišel s něčím přelomovým. Hudební web The Quietus píše, že Ashcroft na Lovin’ You spíš přešlapuje na místě, než aby přicházel s novými nápady. Podle recenze deska trpí nedostatkem energie i originality – písně jsou prý natolik předvídatelné, že jejich vývoj lze odhadnout už během prvních třiceti sekund. Autor také upozorňuje na nesoudržnost stylu (ha!) a Ashcroftovu snahu „modernizovat“ zvuk, která často končí u kýčovitosti (no a co?).

Ano, tohle album jde ztrhat velmi snadno. Ale mně zní jako hezká labutí píseň člověka, který za celý život vlastně nepřišel na to, kým úplně je – a nakonec to přestal řešit. Je to jako poslouchat u stolu pět starých chlapů, kteří se kasají, že za to ještě pořád umí vzít. Měl jsem pro tyhle nádherné ztroskotance vždycky slabost – zvlášť když všichni vypadají jako Joey Ramone s účesem Johnnyho Ramona.

Richard Ashcroft: Lovin’ You, Virgin, 44 min., vyšlo 10. 10. 2025