Na Poprad mám sentimentální vzpomínky. Jednou, bylo to v roce 2004, jsme se tam nádherně namazali, když jsme se vraceli z dobrodružné výpravy, kterou jeden z jejích účastníků, Jáchym Topol, potom popsal v cestopise Jak jsme táhli za Stasiukem.
Stál jsem v Popradě na nádraží a měl před sebou volný den. Vysoké Tatry, které vypadají, jako by nějaké mohutné šedivé střepy prorazily zemskou kůru, se tetelily v oparu babího léta. Kdyby první vlak jel do Smokovca, jel bych tam. Pro mě však byly exotické a přitažlivé všechny směry. Jel jsem proto do Kežmarku, tam jel vlak dřív.
Myslím, že nejsem sám, kdo si občas pletl Turnov s Trutnovem. Věděl jsem pochopitelně, že jsou to města na severu (a já Seveřan nejsem, moje směry životní byly východo-západní, případně jižní), a že za nimi začínají kopce.
Ráno si muži přivstali, opláchli se studenou vodou, kdo mohl, přičísl šediny ke skráním, vykloktali a opustili tábor, čili camp. Rozkládal se v dolním luhu Zbirožského potoka, který asi kilometr odtud ústí do Berounky.
Bájný Hrádeček se nalézá pod zříceninou hradu Břečštejn. Toto skoro nevyslovitelné jméno jest zkomoleninou z německého Brettsteinu čili Prkenné skály. První hrad tam založil ve 13. století jistý Otto ze Steinu, což zní podezřele, ale netřeba hned za vším hledat spiknutí.
Měsíc utekl a vzpomínky na letní dobrodružství vyprchávají. Fotoblog Jiřího Peňáse.
Mým čtenářům nemusím představovat chrabré společníky mých cest, Zbyňka a Ludvu, s nimiž vyrážím tak jednou měsíčně za dobrodružstvím. To tentokrát začalo již pár minut poté, co jsme nastoupili na smíchovském nádraží do vlaku, který nás vezl směrem na jihozápad.
Kyjevské metro je prý nejhlubší v Evropě a skutečně člověk do něj sjíždí nekonečnou dobu a to je teprv v půlce, protože má před sebou ještě jedny eskalátory. Stanice jsou většinou pompézní a pojaty výtvarně v sovětsko-folklórním stylu, takže jsem měl chuť v nich vystupovat a prohlížet si je.
Kyjevské metro je prý nejhlubší v Evropě a skutečně člověk do něj sjíždí nekonečnou dobu a to je teprv v půlce, protože má před sebou ještě jedny eskalátory. Stanice jsou většinou pompézní a pojaty výtvarně v sovětsko-folklórním stylu, takže jsem měl chuť v nich vystupovat a prohlížet si je.
Svatý Dionýsos, mučedník pařížský, zvaný zde Denis, sebral bezprostředně po dekapitaci svou setnutou hlavu, nenasadil si ji však na krk, jak bychom očekávali, nýbrž s ní v náručí odkráčel do Saint-Denis, kde se konečně složil do hrobu.
