Proč jsme ochotni pracovat za skoro nejméně peněz z celé Evropy

Low-cost Češi

Proč jsme ochotni pracovat za skoro nejméně peněz z celé Evropy
Low-cost Češi

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Ve vyspělém světě patříme k lidem, kteří jsou s ohledem na své výkony ochotni pracovat za velmi málo peněz. Kdyby firmy dávaly na platy tolik jako v Německu, rozdělily by za rok mezi zaměstnance navíc 500 miliard korun. To je bezmála polovina státního rozpočtu. Když vezmeme v úvahu, že v této chvíli v zemi pracuje bezmála pět milionů lidí, získal by každý ze zaměstnanců ročně o 100 tisíc korun víc. Průměrný plat v zemi by se tím zvedl o 8333 korun měsíčně. Místo současných 27 297 korun hrubého by průměrný zaměstnanec bral 35 630 korun.

Patříme do stejné skupiny zaměstnanců jako Irové a Rumuni, byť ne k extrému: na platech se u nás rozděluje 39,9 procenta HDP. - Ilustrační foto: Jan Zatorsky

Češi jsou pro své zaměstnavatele podstatně výhodnější pracovní silou než lidé z řady zemí Evropy, protože jsou ochotni dělat za podstatně nižší plat. S produktivitou práce – tedy tím, jakou hodnotu dokážeme vytvořit – to přímo nesouvisí. Naše platy zaostávají za těmi německými a dalšími západoevropskými mnohem více než produktivita. Neplatí to zdaleka všude v postkomunistické střední a východní Evropě. Třeba Estonci nebo Slovinci inkasují na platech mnohem větší část příjmů svých firem, přestože ty země jsou chudší než Česko. Poměr, který tam podnikatelé svým lidem na platech rozdělují, se blíží německým či britským standardům.

Drazí a levní Evropané

To důležité číslo, podle nějž se poznají dobře zaplacení a „low-cost“ lidé, se jmenuje labour nebo wage ratio (podíl práce). Je to část celkového bohatství vytvořeného v ekonomice, která se rozděluje mezi lidi na platech. Bohatství se dělí na tři části: zisky firem, platy zaměstnanců a daně. Součet všech tří dává dohromady sto procent. Je to jednoduché. Čím vyšší jsou daně, tím méně zbývá na firmy a zaměstnance. Čím méně se zaplatí na lidech, tím vyšší jsou zisky.

Daně, které jsou uvaleny přímo na zboží, jsou u nás na evropské poměry podprůměrné. Srovnatelné s Německem. Znamená to tedy, že u nás končí v kapsách firem jedna z největších částí příjmů z celého vyspělého světa, a na účtech zaměstnanců jedna z vůbec nejnižších.

Evropané se dají rozdělit na drahé a levné zaměstnance – podle toho, za jaké platy jsou ochotni pracovat v poměru k výkonu, který své firmě přinášejí. V Evropské unii jde na platy v průměru 47,6 procenta HDP. Vůbec nejdražší jsou Švýcaři, kteří si na platech rozdělují 59,7 procenta přidané hodnoty, jež se v jejich zemi vytvoří. Nad padesát procent se dostávají ještě Francouzi (52,7 procenta), Dánové (51,7 procenta), Němci (50,7 procenta) a Belgičané (50,3 procenta). Laťce padesáti procent se těsně přibližují zmínění Estonci se 48 a Slovinci se 49 procenty. Stejná část bohatství míří na platy zaměstnanců i v Nizozemsku.

Na to, že víc než polovina vytvořeného bohatství jde na platy, byli dlouhodobě zvyklí Britové. Jenže od finanční krize roku 2009 následuje zatím nekončící sešup – až na současných 49,7 procenta. První příznaky pádu se ale objevily už po roce 2004. To byl rok, kdy po rozšíření Evropské unie Velká Británie spolu s Irskem jako jediná bez jakýchkoliv omezení otevřela svůj pracovní trh lidem z nových zemí Evropské unie. Ti přinesli do Spojeného království ostrou konkurenci, protože byli ochotni pracovat za nesrovnatelně nižší příjem než Britové. Ostrovní ekonomice to pomohlo k rychlejšímu růstu. Mnoha Britům především z nižších vrstev, jimž nově příchozí Poláci a spol. konkurovali, to ale nepomohlo k vyšší životní úrovni.

Právě naopak to zbrzdilo vyhlídky na budoucí růst platů. Od firem to byla přirozená reakce na obrovskou nabídku nových levných pracovních sil. Ta rychlost, s níž se do Londýna nahrnuli – protože nikde jinde se nepřijímalo – dala firmám ve vyjednávání o platech obrovskou převahu. Pokud by lidé přijížděli postupně, platy by se měly šanci dostat do rovnováhy, kterou přináší vyjednávání a orientace nově příchozích v cenových poměrech na trhu. Britský příběh se dá shrnout slovy: příliš mnoho, příliš rychle. Výsledkem bylo rozhodnutí o brexitu, kde sehrály masy přistěhovalců z jiných zemí Evropské unie zásadní roli. Každý Brit, jenž byl do té doby zvyklý v prosperující ekonomice na nějaký růst příjmů, najednou viděl obrat k horšímu, který mu přinesla levná konkurence ze střední a východní Evropy.

Nedocenění chudí i bohatí

My patříme do skupiny low-cost zaměstnanců. Zajímavé je, že se v ní potkávají obyvatelé nejbohatších i nejchudších zemí Evropské unie. Irsko je hned po Lucembursku s velkým náskokem před ostatními druhou nejbohatší zemí Evropské unie. Jeho HDP v paritě kupní síly (což odráží rozdílné ceny) dosahuje 145 procent průměru osmadvacítky. Na tu pozici se dokázalo znovu vrátit navzdory hluboké finanční a hospodářské krizi, jíž prošlo v roce 2010, kdy muselo být před státním bankrotem zachraňováno z krizových finančních valů Evropské unie. Mírou bohatství je srovnatelné se Švýcarskem se 163 procenty průměru. Pro představu: bohatství Německa představuje 124 procent průměru Unie, u Británie je to 110 a u Francie 106 procent.

V Irsku se ale mezi zaměstnance na platech rozděluje jen 30,6 procenta HDP. To je evropský rekord. Před krizí to bývalo úplně jinak –ještě v roce 2009 43,6 procenta. Když k tomu připočteme velmi nízké daně, je zřejmé, proč je Dublin tak vyhledávaným cílem zahraničních investorů. Je to země s obrovsky vysokou produktivitou, kde jsou lidé ochotni pracovat za nízké platy. I tady podobně jako ve Velké Británii sehrál nesmírnou roli příliv migrantů ze střední a východní Evropy. Také to ukazuje, jak moc byli Irové ochotni utáhnout si opasky, aby se z krize, do níž je zatáhly na jejich rozjetou ekonomiku příliš nízké úrokové sazby eura, dostali. Irsko je teď po krizi znovu bohatou zemí, nikoliv však s dobře placenými a bohatými lidmi.

Druhým extrémem ze skupiny low-cost zaměstnanců je chudé Rumunsko. Oblíbený cíl, kam se stěhují montážní linky. Na platech se tam rozděluje jen 32,2 procenta HDP. Podobně jako v Irsku je tady vidět pád – ještě v roce 2009 to bylo 39,8 procenta HDP. Má to jen dvě vysvětlení: buď rostly platy výrazně pomaleji než ekonomika, nebo tam dnes pracuje mnohem méně lidí. Rumunsko má na evropské poměry vysokou nezaměstnanost, a navíc odtud mnoho lidí odchází do zahraničí.

My patříme do stejné skupiny low-cost zaměstnanců jako Irové a Rumuni, byť ne k extrému: na platech se u nás rozděluje 39,9 procenta HDP (všechna uvedená čísla jsou za rok 2015 ze statistického úřadu Evropské unie Eurostat). Na rozdíl o Irů nebo Rumunů je u nás podíl platů na bohatství v poslední době stále stejný, ať ekonomika upadá, nebo prosperuje.

Luxusní poměr cena/výkon

Platy se mezi jednotlivými zeměmi srovnávají obtížně, protože se výrazně liší styl placení zdravotního a sociálního pojištění nebo daňové úlevy na děti. O skutečné úrovni příjmů a hodnoty, již člověk za ten plat vytvoří, dobře vypovídá srovnání hrubého platu a produktivity práce. Z něj je na první pohled vidět, jak jsou české platy podstřelené. Průměrný obyvatel Evropské unie vytvoří za hodinu svou prací hodnotu 32,5 eura. My na tom nejsme nijak oslnivě, s 16,9 eura (457 korun) za hodinu dosahujeme něco málo přes polovinu průměru. Za posledních deset let jsme tu úroveň produktivity dokázali zvednout o pouhá 3 eura (81 korun). To ukazuje, že česká ekonomika se přes rychlý růst ve výrazně sofistikovanější hospodářství s vyšší přidanou hodnotou zatím neproměňuje. Slováci jsou na tom se 17,2 eura lépe, přestože jsou chudší. Jejich vysoká produktivita je ale výrazně ovlivněna také tím, že mají více než dvakrát vyšší nezaměstnanost. Tím se úroveň výkonu automaticky zvedá, protože ti nejméně výkonní lidé nepracují.

Němec za odpracovanou hodinu vytvoří 42,5 eura (1148 korun), je tedy 2,5krát produktivnější. Kdyby byly platy na stejné úrovni, měl by být německý plat 2,5krát vyšší. Jenže je vyšší mnohem víc. Čechovi zaplatí jeho firma včetně všech odvodů za hodinu 9,9 eura, Němci 32,6 eura. Německý plat je tedy více než trojnásobkem českého. Kdyby byli Češi placeni stejně jako Němci, byly by jejich platy o třicet procent vyšší než dnes. Když to pro lepší představivost převedeme na průměrný český plat, nebyl by 27 297 korun hrubého měsíčně jako dnes, nýbrž 35 486 korun. Z jiných čísel docházíme ke skoro stejnému výsledku jako přes samotné dělení bohatství ze začátku textu.

Němci přitom nejsou s ohledem na své výkony nijak výjimečně dobře zaplaceni. Brit vytvoří za hodinu práce své firmě hodnotu 34,9 eura, tedy víc než dvakrát tolik co Čech. Firma mu za to se všemi odvody za hodinu zaplatí 25,9 eura. To je víc než 2,5krát tolik co u Čecha. Slováci jsou na tom v platovém zaostávání podobně jako my. Maďaři i Poláci mají podstatně nižší produktivitu práce. První vytvoří za hodinu své firmě hodnotu za 12, druzí za 11,3 eura. Jejich platy ale za našimi pokulhávají méně než výkon.

Jediný, kdo je na tom v Evropě v zaostávání platů za výkonem ještě hůř než my, jsou bohatí Irové. Za hodinu jsou schopni s 60 eury dosáhnout vůbec největší produktivity v celé Evropské unii. Stejně obdivuhodné je, jak zvládli výkon za poslední roky zvednout. Ještě v roce 2005 dokázali své firmě vydělat „jen“ 38,9 eura. Když se v roce 2010 dostali na hranu státního bankrotu, bylo to už 44,5 eura. To je na Evropu bezkonkurenční růst. Jenže firmy za hodinu práce zaměstnanci zaplatí jen 30 eur – tedy polovinu z toho, co dokáže vydělat. To je dokonce méně než u nás. Je to jednoznačně nejlepší poměr cena/výkon, jakého se dá v Evropě dosáhnout. Když přidáte angličtinu, výborné právní prostředí a nízké daně, je jasné, proč je Irsko pro investory jasnou jedničkou. I z toho je vidět to drsné utahování opasků, platy se v Irsku za posledních osm let téměř nezvedly. Země bohatnou, ale lidé ne.

Nejvyšší čas říct si o vyšší plat

Proč jsou rozdíly v ocenění lidí za skutečný výkon napříč Evropou tak obrovské? Největší roli hrají civilizační a kulturní odlišnosti a struktura ekonomiky. V zemích, které mají hluboko v sobě po generace kultivovaný obchodní talent, je běžné vyjednávat o platech. Pro lidi je tam úplně přirozené přijít za šéfem a říct si o přidání. Sebevědomě zdůraznit, jakou má člověk pro firmu hodnotu a co jí přináší. A když není s platem spokojený, přesunout se bez většího váhání jinam, za lepším.

V Česku je stále běžné cítit se trapně, když si má člověk říct o vyšší plat. Lidé navzdory silnému hospodářskému růstu a nízké nezaměstnanosti také tradičně dávají přednost jistotě před rizikem, které přináší změna místa. A šéfové firem toho pochopitelně využívají. Když necítí tlak, platy nezvyšují. Je to podobné jako s bankovními poplatky. Finanční domy si je dlouho dovolovaly, protože věděly, že klienti nemají rádi změny – až pak několik nových dravých bank trh rozhýbalo. Podobné to může být s platy.

Podíl platů na HDP se nesnižuje jen v Evropě. Ve Spojených státech se od roku 2000 propadl z 46,5 na 42 procent. Je to jeden z důvodů, proč se lidé v řadě zemí bouří proti migraci levné pracovní síly i volnému obchodu. Nemají se špatně. Vnímají ale, že země jako celek bohatne, a oni to na své životní úrovni nevidí.

Tématu nízkých platů se teď ujal premiérův poradce Vladimír Špidla, který se snaží na různých číslech dokázat, že hlavním viníkem jsou zahraniční společnosti, které odtud stahují kapitál – místo aby lidem přidaly na platech. Sociální demokraté na to chtějí reagovat speciální sektorovou daní pro energetiku a telekomunikace.

Když se ale pořádně podíváte do účetních závěrek těchto firem, vidíte, že nízké platy a vysoké zisky nejsou žádnou jejich specialitou. Vyznačuje se tím i značná část českých firem, především v oborech, kde pracuje hodně lidí v dělnických profesích. Týdeník Ekonom udělal za rok 2014 přehled, jak vysoké jsou příjmy ve dvou stovkách v Česku působících domácích i zahraničních firem. Mezi obory s nejnižšími platy patřilo vedle obchodních řetězců také zemědělství a potravinářství. Telekomunikační firmy či banky naopak nabízely platy na dvojnásobku průměrného příjmu v zemi.

Je nejvyšší čas na debatu, proč jsme low-cost ekonomikou a jak se z té pasti přirozeně, bez regulace a zásahů státu dostat. Trestné daně, jaké chystá sociální demokracie, nic neřeší. V lepším případě, pokud to tady zahraniční firmy nezabalí, přinesou víc peněz státu. Nikoliv lidem na vyšších platech.

23. listopadu 2016