Jednoduchá cesta, jak se zbavit nepohodlného parlamentu

Rozpuštěný a vypuštěný

Jednoduchá cesta, jak se zbavit nepohodlného parlamentu
Rozpuštěný a vypuštěný

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Zastupitelská demokracie bude v Česku fungovat, dokud bude mít Česko sněmovnu. Existence sněmovny je závislá na jejích šesti funkcionářích, předsedovi a pěti zástupcích. Čtyři z nich jsou představiteli nesystémových stran, u nichž není v praxi prověřeno, jestli stávající model demokracie vůbec chtějí.

O rizicích pro demokracii vychází řada článků, které pochopitelně nešetří emocemi a občas přehánějí. Proto je namístě také věcný popis nejpravděpodobnějšího mechanismu, jak demokracii zrušit. Pokud na tom budou nově zvolení šéfové sněmovny spolupracovat, pak to půjde překvapivě rychle.

Recept na ústavní puč

Zlé, přinejmenším složité časy nastávají také v Česku. Stejně jako v jiných východoevropských zemích nastupují namísto standardních demokratických stran populisté, kteří někdy mají autoritářské sklony a chtějí demokracii omezovat. Zhruba tímto pohledem sledují Západoevropané Českou republiku, kde vyhrál volby Andrej Babiš. „Populisté na Východě mají společnou jednu věc: křehkost institucí kolem sebe,“ napsal uznávaný týdeník The Economist. Pak vypočetl, jak rychle se u moci střídají nové a nové politické strany, jak byrokracie podléhá rozmarům vládců a jak jim nedokážou čelit novináři ani občanská společnost. Nutně to prý konec demokracie neznamená. Je pravda, že Babiš chce ve své předvolební brožuře omezit sněmovnu, zrušit Senát a krajská i obecní zastupitelstva. Ovšem nemá v parlamentu většinu, proto „nemůže způsobit příliš mnoho škody“.

Novináři Economistu nejspíš mají pravdu, že v této chvíli není aktuální důvod se děsit. Přesto stojí za to připomenout, že vyřadit z provozu parlament a nastolit autoritářský režim je možné, i když v dolní komoře parlamentu většinu nemám. Podařilo se to už v roce 1933 rakouskému kancléři Engelbertu Dollfussovi, který měl v Národní radě 40 procent poslaneckých hlasů. Ve srovnání se současným Českem to je jen o procento víc, než má k dispozici designovaný premiér Babiš. Ještě zajímavější informaci než takové srovnání nabízí popis mechanismu, s jehož pomocí jde konec demokracie zařídit.

Čtvrtého března 1933 se ve Vídni sešla Národní rada, aby nějak reagovala na stávku železničářů. Po skandálu s převozem italských zbraní pro Maďarsko přes rakouské území měla aféra široké mezinárodní souvislosti, samotné protesty však spustilo rozhodnutí ředitele železnic, že nevyplatí mzdu za březen najednou, ale ve třech postupných splátkách. Každý ze tří hlavních parlamentních klubů, tedy vedle Dollfussovy křesťansko-sociální strany ještě klub sociální demokracie a Velkoněmecké strany, přišel s vlastním řešením. Proti Dollfussovu návrhu na tvrdý postih stávkujících se poměrem hlasů 82 ku 79 prosadil smířlivý návrh Velkoněmců s podporou socialistů. Křesťanští sociálové však zjistili, že jeden ze sociálních demokratů omylem použil hlasovací lístek svého kolegy a žádali opakovat hlasování. Předsedou sněmovny byl socialista Karl Renner a ten po dohodě s vedením strany nové hlasování odmítl. Aby spor ukončil, raději rezignoval na předsednickou funkci. Vedení sněmovny převzal druhý předseda, křesťanský sociál Rudolf Ramek, a ten hlasování zrušil. Tím vyvolal poprask mezi sociálními demokraty, kteří tvrdili, že na něco takového nemá právo. Proto i Ramek rezignoval a nastoupil třetí předseda, Josef Straffner z Velkoněmecké strany. I ten funkci kvůli křiku ve sněmovně složil. Stenografický záznam shrnuje závěr schůze několika výmluvnými větami. „Straffner: Protože se sněmovna nemůže dohodnout, nejsem schopen zasedání sněmovny dále řídit a rovněž skládám svou funkci předsedy. (Živý souhlas napravo. – Prezident Straffner opouští prezidium. – Poslanci opouštějí jednací sál. – Neustálé výkřiky.) 9 hodin 55 minut večer.“

Nikdo průběhu schůze zpočátku nevěnoval pozornost. „Sotva si toho někdo mimo parlament všiml. Deníky informovaly krátce a nevzrušeně. Ve skutečnosti tím bylo dosaženo zlomového bodu,“ popisuje historický okamžik současný historik Manfried Rauchensteiner v knize Pod dohledem.

Řízení sněmovny se vzdali všichni tři členové jejího vedení a nikdo neurčil, kdy se mají poslanci znovu sejít. Kancléř Dollfuss toho využil k tvrzení, že se sněmovna „sama rozpustila“. Když se chtěli poslanci sociálních demokratů a Velkoněmci o deset dnů později znovu sejít, policie jejich schůzi zrušila jako nepovolené shromáždění. Dollfuss poté podal demisi a prezident Wilhelm Miklas ho pověřil řízením vládních záležitostí do doby, než bude zvolen nový parlament. K vyhlášení nových voleb však prezident potřeboval návrh kancléře – a toho se nedočkal. Příští volby byly až v roce 1945.

Čtvrtým březnem 1933 bylo spuštěno poslední dějství meziválečně demokracie v Rakousku. „Rakousko přestalo být parlamentním systémem, protože se spolková vláda zbavila parlamentní komory, které byla politicky odpovědná,“ shrnuje průběh událostí politolog Anton Pelinka ze Středoevropské univerzity v Budapešti. Dollfuss pak vládl podle zmocňovacího zákona z dob první světové války. Vyřadil z provozu Ústavní soud, zrušil komunistickou i nacistickou stranu. Tvrdý postup proti sociálním demokratům vyvolal v únoru ozbrojené střety nazývané občanskou válkou, které kancléř potlačil pomocí armády. „Až do té doby bylo Rakousko defektní demokracií, protože mimo jiné dále pracovala horní komora parlamentu,“ hodnotí Pelinka. Za diktaturu, respektive „stavovský stát“, se Dollfussův režim prohlásil v dubnu 1934. Tehdy se ještě jednou směli sejít poslanci bez mezitím zakázaných sociálních demokratů a odhlasovali ústavu autoritářského státu.

Pokud se antisystémové strany pokusí demokracii významně oslabit, pak je příklad z třicátých let minulého století upozorňuje, že bez likvidace sněmovny to nepůjde - Foto: Jan Zatorsky

Samorozpuštění v Česku

Likvidace demokracie i „samorozpuštění“ sněmovny způsobily Rakušanům trvalé trauma. Také proto obsahuje poválečná ústava klauzuli, že v případě odstoupení předsedy i jeho zástupců přebírá vedení Národní rady nejstarší z poslanců, potom druhý nejstarší atd. Češi samorozpuštění nezažili, proto podobnou klauzuli nemají a rakouská historie z roku 1933 se v Česku teoreticky může opakovat. Podle jednacího řádu může sněmovnu svolat a řídit pouze její předseda, kterého zastupují místopředsedové. Na konci každého jednacího dne pak předsedající sněmovny „ohlásí den, hodinu a pořad příštího jednání“. Pokud by tedy předseda i všichni jeho zástupci složili během jednání funkce, nemohl by nikdo příští schůzi svolat a tuzemská sněmovna by na tom byla stejně jako její vídeňský vzor před osmdesáti lety.

Srovnání s Rakouskem připouští ústavní právník Jan Kysela, který však připomíná, že se při výpadku vedení sněmovny nabízí i jiné než likvidační „Dollfussovo“ řešení. „Další schůzi bych doporučoval svolat podle pravidel pro schůzi ustavující,“ navrhuje Kysela. Svolal by ji tedy bývalý předseda a pod jeho vedením by byli znovu zvoleni všichni funkcionáři, přesně stejným způsobem jako na ustavující schůzi v minulém týdnu.

To ovšem neznamená, že by samorozpuštění sněmovny v Česku bylo bez rizika. Ani likvidace Národní rady ve Vídni neproběhla podle scénáře předem nalinkovaného v ústavě, nýbrž podle jejího tvůrčího výkladu. Jinou možnost tehdy prosazoval třetí předseda Straffner, podle kterého stačilo, že na novém zasedání ukončí předchozí schůzi a pak svolá další. Provést tento plán mu ovšem policie nedovolila. Rezignace předsedů by ani v Rakousku neznamenala úplné vyřazení sněmovny, kdyby ji kancléř Dollfuss nechtěl využít k úplnému převzetí moci. Riziko likvidace tuzemského parlamentu by bylo větší, kdyby také Česko mělo svého Dollfusse.

U nás mohou mít zájem na oslabení sněmovny strany, které se samy označují za antisystémové a požadují silnější roli přímé demokracie, tedy ANO, SPD, KSČM a částečně i Piráti. Mají dokonce většinu ve sněmovně a při ustavovací schůzi v minulém týdnu si už vyzkoušely hlasovací koalici. Naštěstí ani samotná rezignace předsedy z hnutí ANO provázená odstoupením místopředsedů za SPD, KSČM, nebo dokonce za Piráty provoz dolní komory neohrozí, protože ho mohou udržet místopředsedové ze zbylých stran. K seberozpuštění sněmovny by bylo třeba, aby Jan Hamáček z ČSSD a občanský demokrat Petr Fiala (pokud bude zvolen) udělali stejnou chybu jako jejich předchůdci v Rakousku.

Když Hamáček, případně Fiala chybu neudělají, pak meziválečná zkušenost Rakouska ukazuje, jak i menšina poslanců může bránit samotnou sněmovnu, a tím parlamentní demokracii proti svévolným krokům volebního vítěze, případně prezidenta. Miloš Zeman se může vrátit ke svému prohlášení z počátku měsíce, že nechá Babišův kabinet vládnout čtyři roky bez důvěry sněmovny. Vytvoří tak něco na způsob defektní demokracie, proti funkční sněmovně to však bude mít těžké. Zároveň ho může k nápravě vyzývat Ústavní soud. Pokud se antisystémové strany pokusí demokracii významně oslabit, pak je příklad z třicátých let minulého století upozorňuje, že bez likvidace sněmovny to nepůjde.

Při varovném scénáři ostatně nejde o to, že se krize stará osmdesát let musí opakovat do všech detailů. Stejně jako v časech, kdy Dollfuss zaváděl austrofašismus, může i dnes v chaotické a emocemi naplněné sněmovně dojít k něčemu úplně nečekanému, s čím ústava nepočítá.

Kdo přijde po Babišovi

Riziko, že demokracie bude zlikvidována, není zásluhou mezinárodních poměrů tak velké jako před osmdesáti lety. Právě proto po případném samorozpuštění sněmovny nemusí proběhnout další kroky k likvidaci systému, ale s větší pravděpodobností začne nějaká záchranná akce, třeba postup navržený ústavním právníkem Kyselou. K likvidaci demokracie musí být silná vůle. „Dollfuss viděl svého času konflikt ve sněmovně jako příležitost, aby učinil rozhodující krok k diktatuře,“ upozorňuje politolog Pelinka. V Česku existují antisystémové strany, o podobných plánech však nikdo nemluví.

Rakouský kancléř měl k zavedení diktatury celou řadu důvodů. V roce 1932 nastoupil do funkce jako šestý šéf vlády během tří let. Ve sněmovně neměl většinu, zároveň musel čelit vzestupu nacistů, kteří se snažili zlikvidovat režim teroristickými útoky. Proto značná část jeho straníků žádala násilné převzetí moci. Ústavní puč z března 1933 byl především útěkem dopředu před těžko zvládnutelnou situací. „Dollfussův postup není možné ospravedlnit, pokud se demokratická republika a její ústavu považuje za legitimní základ moci. Jde však ospravedlnit s ohledem na rostoucí ohrožení ze strany národněsocialistického Německa,“ připouští Pelinka. Nezbytnost převratu tehdy připouštěli i diplomaté západoevropských demokracií, Dollfusse povzbuzoval k rázným krokům jeho hlavní spojenec, italský diktátor Benito Mussolini. Cestu k absolutní moci usnadňovala neschopnost opoziční sociální demokracie, která předpokládala, že jí dějiny nakonec dají za pravdu a že ji vždy bude volit proletariát. Ovšem v časech hospodářské krize začali dělníci masově přecházet k NSDAP.

Přední intelektuálové jako Karl Kraus a Franz Werfel považovali Dollfussovu diktaturu za „menší zlo“ a „obranný val“ proti nacistickému Německu. Relativní slušnost austrofašistů uznávali i potlačení sociální demokraté. Například členové dělnických milicí, kteří po občanské válce utekli do Sovětského svazu, záhy žádali o repatriaci, a čtyřem stovkám z nich se tak podařilo zachránit se před stalinskými čistkami.

Také dnes má vítěz českých voleb potíže s parlamentní většinou, přitom má proti sobě slabou či neschopnou opozici. V současné Evropě se ovšem přechod k autoritářské vládě netoleruje, natož aby se přímo podporoval. Jarosław Kaczyński v Polsku a Viktor Orbán v Maďarsku čelí průběžně kritice Evropského parlamentu, kterému vadí už jenom to, že ignorují opozici a snaží se změnit či vykládat ústavu tak, aby posílili roli premiéra. Se stejným podezřením jsou dnes sledování Češi. Kaczyński a Orbán jsou v citovaném článku z Economistu kritizováni, že chtějí „ideologicky přebudovat stát“ a zavést autoritářskou vládu. V Česku se prý ke změnám ústavy neschyluje, hrozí ovšem, že slabé instituce budou podřízeny vládě oligarchů.

Přesto mezinárodní kontext rizika pro tuzemskou demokracii, a tím sněmovnu předem nevylučuje. Stále je totiž populární teorie menšího zla. Expert Milan Nič z Německé společnosti pro zahraniční vztahy se v rozhovoru pro Economist nebojí tolik Babiše jako toho, kdo přijde po něm. Vlivný týdeník neříká, kdo je dnes tou skutečnou hrozbou, avizuje však, že v českém případě by se posilování moci oligarchy vůči parlamentu dalo tolerovat.