Zítra uplyne sedmdesát pět let od provedení atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Po těch dlouhých letech je to historická událost a on je historická postava, byť stále vyvolávající odpor – a pocity zadostiučinění, ovšem za něco, co se vlastně na země sneslo svrchu a na rozkaz zvnějšku.

Heydrichův přímý kontakt s českými dějinami trval „jen“ o něco déle než tři čtvrtě roku. Byla to jistě hrozná doba, hrozivá byla ale také právě tím, jak se Heydrichovi začínalo dařit uskutečňovat plány, s nimiž koncem září 1941 do Prahy přijel: maximálně využít hospodářský potenciál zdejších zemí a vytvořit zde pokojné a spolehlivé zázemí pro bojující Říši. K tomu bylo jistě zapotřebí potřít české odbojové skupiny, pacifikovat nespokojence, nestrpět odmlouvání – ale zároveň nabídnout poslušným Čechům „klid na práci“, dostatek jídla, obuvi a šatstva, naslibovat jim rekreaci v zotavovnách, chlapům rozdávat lístky na fotbal, manželkám pak do kina a do divadla.

Propagandistický filmový kýč s uvědomělými dříči u soustruhů a s roztočenými koly, s usměvavými ženuškami u skývy chleba a dětičkami se nezrodil v týdenících 50. let, ale právě tehdy, za protektorátu. Používal podobných apelů, emotivních obrazů a lákadel. Dělal stejně z člověka otroka myslícího jen na své břicho a svůj prospěch. S Heydrichem nepřijel do Prahy ani tak sadistický vrah, který by se oháněl sekerou hlava nehlava.

Jeho vztah k Čechům byl ve srovnání s otevřenou nenávistí K. H. Franka spíše distancovaný, bez přímé osobní antipatie a Češi pro něj nebyli ani ten „ksindl“, jak o nich mluvil Hitler. Znamenali pro něj spíše citově neutrální nástroj k dosažení konkrétních cílů, nástroj, jenž měl co nejlépe sloužit věci Říše. Heydrich byl technokrat moci a totálního ovládání prostoru. „Česká mise“ pro něj představovala úkol, který je nutné splnit a použít pro to co nejefektivnější prostředky. V tom spočívalo největší nebezpečí Heydrichova díla: v jeho svůdné nabídce, aby lidé odhodili čest i důstojnost a stali se pokornými lokaji. 

Prvním Heydrichovým činem bylo vyhlášení stanného práva, zatčení předsedy protektorátní vlády generála Eliáše a během několika týdnů čtyři sta poprav. Ale hned za těmito kroky politické represe následovalo tvrdé a „spravedlivé“ postihování „hospodářských zločinů“, „keťasů“ a „šmelinářů“, těch, kdo nenahlásili prase nebo prodávali předražené klobásy, tedy ten druh opatření, jímž se lze zavděčit skoro každému obyvatelstvu. A tak proti obrazu „řezníka z Prahy“ tu stál kolaborantskou propagandou živený obraz nordického ochránce a starostlivého „miláčka českých dělníků“, jenž do českých fabrik zavedl vymoženosti, z kterých se do té doby těšili jen nacionálněsocialističtí soudruzi v Říši: například závodní jídelny.

Heydrich byl představován jako „kamarád práce“, který poslal k Prvnímu máji 1942 tři tisíce dělníků na zotavenou, který jim daroval luxusní hotel v Luhačovicích a delegaci čtyřiceti českých dělníků přijal v reprezentačních prostorách Pražského hradu, což se nikdy předtím nestalo, ani za první republiky ne. „Práva dělnictva,“ psal protektorátní tisk, „stojí vysoko v kursu. Dnes se uplatňuje opravdová sociální politika, která v Heydrichových opatřeních nalezla příkladné vyjádření.“

Odporná politika cukru a biče, korupce prostřednictvím špeku a cigaret byla smrtelným svodem pro národ. Rozdělovala jej na ty, kdo věří ideálům, a na ty, pro koho jsou jen směšnou veteší. Na tuto setbu plavovlasého svůdce mohli příští vládcové v mnoha ohledech zdárně navázat. Běsnění, jež po činu parašutistů nacisté rozpoutali, nemělo v Čechách obdoby. Heydrichova smrt však zachránila národ před hrozbou mnohem větší. Před hrozbou, že uzavřou smlouvu se svým zotročovatelem.