Kyberpsychologie je studium dopadu moderních technologií na lidské chování. V minulém roce vydala Mary Aikenová závažnou knihu The Cyber Effect, o níž Timesy napsaly, že pokud máte děti, přestaňte s tím, co právě děláte, a přečtěte si ji. Podobně uznalé až nadšené recenze vyšly v hlavních novinách jako Observer, Guardian, Washington Post a další. Autorka učí na Dublinské univerzitě a jako kyberpsycholog spolupracuje s organizacemi, jako je Interpol a FBI, či s Bílým domem. Její pohled je pochopitelně spíš skeptický, protože se setkává hlavně s nebezpečnými či kriminálními dopady digitálních technologií, ale na druhou stranu shrnuje údaje desítek psychologických studií, jež by v atmosféře okouzlení novými aplikacemi unikly pozornosti.

Cílem tohoto článku je seznámit čtenáře, který nemá čas přečíst skoro 400 stran anglického textu, s hlavními poznatky i psychologickými riziky nových technologií – nebo ho naopak k četbě knihy navnadit. Není to útok či nářek nad internetem, ale pokus o zdravější vztah k Síti. Společnost se následkem digitálních technologií v dobrém i špatném nejenom vyvíjí, ale hlavně velice rychle formuje novým způsobem, o němž je třeba hovořit.

Zájem o kyberpsychologii neustále roste, protože zejména učitelé si dobře všímají, jak neustálý stav „on-line“ mění chování dětí. Zároveň má stále víc specialistů pocit, že digitální svět se vymkl jakékoliv kontrole. Zejména jev, který můžeme označit jako kybersocializaci, tedy vytváření sociálních vazeb ne na základě kontaktu tváří v tvář, nýbrž na sociálních médiích, se již v masivním měřítku odehrává a zrychluje. Anonymita účastníka se podobá neviditelnosti filmového superhrdiny, ale funguje oběma směry. V krajních případech mohou aktivity na Síti vést k mnoha druhům digitálního násilí. Tím se zabývá rovněž rychle rostoucí skupina forenzních kyberpsychologů, kteří pracují s digitálními stopami, protože prakticky cokoliv, co uděláte na Síti, je nějakým způsobem dohledatelné a zanechává určitý otisk.

Opít se internetem

Studie potvrzují, že lidé na Síti jsou více důvěřiví a také mají méně zábran. Kupodivu na Síti snáz uvěříte podezřelé informaci, ale také častěji věnujete peníze na dobročinnou organizaci. Rychleji se vybuduje pocit přátelství a blízkosti a častěji máte pocit, že jste v bezpečí, i když to není pravda. Téměř každý si všiml, jak otevřené, někdy až hulvátské („internetová stoka“) jsou reakce lidí, kteří s něčím nesouhlasí. Tento jev byl mnohokrát popsán např. psychologem Johnem Sulerem jako druh opilosti, při níž jste ráznější, máte snížený úsudek a cítíte méně zábran. Také se mu říká efekt ztráty zábran na Síti (ODE = online disinhibition effect).

V tomto stadiu internetové opilosti snáz najdete podobné lidi a pod pláštěm anonymity vytvoříte skupinu. Tomuto jevu, který bude dál podrobněji popsán, se říká internetové spolčování a označuje se jako „online syndication“. Uvádím anglické termíny, protože česká literatura k tomuto tématu je omezená, takže snáz dohledáte další zdroje, pokud vás budou zajímat. To, co se dnes v souvislosti s internetem děje, bývá přirovnáváno k jedné z největších psychologických a sociálních proměn posledních pěti staletí. Na Síti jsou dnes víc než tři miliardy uživatelů. Během dvou let se prodloužila doba, kdy používáme mobilní telefony, o 65 % a v jedné studii bylo zjištěno, že průměrní uživatelé kontrolují telefon 1500krát za týden.

Je kyberprostor skutečné místo?

Mary Aikenová odpovídá jednoznačně: „Ano, je.“ V okamžiku, kdy si prohlížíte zprávy na telefonu, jste psychologicky někde jinde, v nějaké vzdálenosti od lidí, se kterými žijete, od svých dětí a partnerů. Vaše emoce plynou Sítí, ne domovem. Ve skutečném světě si většina lidí umí dobře naplánovat čas, ale na Síti jsme se to ještě nenaučili. Všichni to známe, čas u počítače plyne rychleji a nějak odděleně od okolního světa. Mladí lidé si pak neuvědomí, že počítačovou hru hrají třeba 16 hodin. V běžném světě by jim to připomnělo už střídání dne a noci. Výsledkem je ztráta časové kontroly (time-distortion effect), která má nejenom ten dopad, že jsme přišli o kus přirozeného světa vrozených biologických cyklů, ale hlavně že neděláme, co bychom měli dělat – třeba si číst nebo hrát s dětmi. Naše instinkty se vyvinuly v jiném prostředí a na Síti selhávají.

Důležité je uvědomit si rozdíl mezi televizí a chytrým mobilem. Posadíte se před televizi, jste hodně pasivní a spíš odpočíváte. Napůl se díváte, napůl přemýšlíte o nějakých hloupostech, které jsou však důležité z hlediska údržby mysli. Jenže chytrý telefon si neustále žádá nějakou akci, na niž se musíte soustředit. Soustředění je leckdy plné, ale protože nás akce baví, zátěž si neuvědomujeme. Velmi častou reakcí bývá techno-vztek (tech rage), protože buďto nestíháte, nebo máte pocit, že připojení je příliš pomalé či že se tablet rozbil. Pokud trávíte nějaký čas ve společnosti mladých lidí a dětí, často slyšíte výkřiky typu „Dělej, ty blbe!“, adresované mobilu či počítači. Myslím, že jeden z důvodů, proč má tolik lidí pocit únavy, pramení v tom, že být připojen nás stojí víc energie, než si uvědomujeme.

Každý může být internetový dobrodruh

Burzovní makléři si všimli, že lidé na Síti a zejména pozdě večer projevují hráčskou náturu a víc riskují. Síť je něco, co z nás dělá dobrodruhy. To „něco“ je iluze, že Síť je bezpečnější než skutečný svět a my nejsme moc vidět. Většina lidí nerozumí tomu, co s nimi Síť dělá, a svým způsobem jsou v pozici mládeže, která se právě učí pít alkohol. Neuvědomují si, že zde funguje proces ztráty zábran a ten vede k síťové eskalaci (online escalation). Mládenci se nejprve napijí a pak pro nějakou hloupost porvou. Ve skutečném světě pocítí následky rvačky a postupně upraví svoje chování. Prošly tím celé generace mužů a v tradičních společnostech to bylo tolerováno jako druh nezbytné výchovy. To, kde jsou hranice společnosti, nejlépe poznám, když je překročím. Dnes se „rveme“ na dálku a někdy anonymně na internetu, ale už nepociťujeme přímé důsledky, takže dříve poměrně pevně definované společenské hranice se rozplývají.

Mary Aikenová si jako forenzní kyberpsycholog uvědomila, že to není Síť, co by samo o sobě ničilo lidi, ale že se pravidelně stává, že Síť zesiluje tendence k určitému chování či vrozené předpoklady, které by v hmotném světě rychleji narazily na určitá omezení, jako jsou pravidla slušného chování. K problémům může dojít, když chování, které je běžné na Síti třeba v podobě počítačových her, přenesete do reálného života. Americká policie občas řeší případy, kdy normální vzdělaný mladý muž schválně najede do policejního auta, protože to viděl na Síti. Jeho mozek přijal třeba z počítačové hry zprávu, že takovéto chování je možné.

Padesát odstínů násilí

Když určitý, třebas podivný názor sdílí víc lidí a ostatní o tom vědí, rychle se stává sociální normou. V 70. letech mělo kolem 10 % kanadských mužů sadomasochistické sny, ale nedávné studie ukazují, že třetina severoamerických žen a asi polovina mužů má sny o znásilňování nebo přivazování partnera. Překvapivě velké množství mužů i žen se jednou či opakovaně pokusilo tyto sny uskutečnit. Toto chování zřejmě souvisí s fenomenálním úspěchem knihy Padesát odstínů šedi, která se po Bibli stala největším bestsellerem všech dob, s celkovým nákladem víc než sto milionů výtisků.

Je fascinující číst o rebelech a nezávislých lidech, protože v životě naplňují to, co ostatní nemohou či ani nechtějí. Knihy tohoto typu se stávají návodem, či dokonce potvrzením toho, že současný romantický anebo jinak zajímavý vztah by se měl vyvíjet tímto způsobem. Průzkum pornografických časopisů v 80. letech minulého století ukázal, že popisy přivazování a sexuální dominance se zabývalo méně než 20 % příspěvků, zatímco dnes to je na některých webech skoro čtyřnásobek. Členy těchto skupin se jako u vancouverské organizace FetLife stává až 3,5 milionu lidí. Počet chtěných i nechtěných zranění roste. To, co dřív bylo skrytou nežádoucí fantazií, se následkem sdílení mezi větším počtem lidí stává otevřenou normou.

Přesto poměrně velký počet studií ukazuje, že lidé se sadomasochistickými sklony jsou v naprosté většině případů schopni mít vyvážené a funkční vztahy s ostatními lidmi. Mnohem méně to však platí pro podivíny a lidi s nějakým omezením, jako je invalidita. Dřív bylo nepravděpodobné, že by se lidé s nějakou úchylkou mohli potkat a sdělit si svá neobvyklá intimní přání, ale internetové skupiny zabývající se okrajovými a někdy nebezpečnými sexuálními formami to dnes umožní během několika minut. Tím se okruhy těchto lidí nejenom stabilizují, ale také rostou.

Kybersocializace

Dítě se postupně, krok po kroku stává členem společnosti tím, jak přejímá a učí se chování, zvykům, postojům a znalostem své společnosti. Při tomto procesu se samo mění, aby do dané společnosti zapadlo a obstálo v ní. Aby se společnost na něčem vůbec mohla domluvit, vytváří systém obvykle nepsaných pravidel či norem chování. Postupně se s nimi setkáváme doma v rodině, ve školce, škole či zaměstnání a celý proces včleňování se do společnosti býval uzavírán maturitou, prvním bálem nebo podobným rituálem, ve kterém se potkala tělesná i sociální zralost. Pak již byl člověk dospělý, mohl mít děti a sám je učit pravidlům své společnosti.

Co na tomto tisíciletí trvajícím vzorci chování změnil internet? Kybersocializace probíhá mnohem rychleji a učiteli se spíš stávají její elitní účastníci a hrdinové Sítě – třeba významní blogeři a youtubeři – než rodiče. Děti pak v rámci rodiny sdílejí jen část hodnot a postojů, protože zbytek se učí od své mnohem mladší – a obvykle nezodpovědnější – referenční skupiny. Tak tomu bývalo vždycky – rodiče byli zastaralí, nemožní apod., ale neustálé připojení, kdy každou hodinu, každou přestávku kontrolujeme, co se na Síti děje, vytvořilo situaci nových, silných, ale někdy nezralých či jindy vyloženě škodlivých vůdců. I když se dítěti některé praktiky instinktivně nelíbí, opakované působení skupiny i již uvedený princip síťové eskalace je nakonec může přesvědčit, že záležitosti jako vulgární řeč nebo násilí, které by společnost ještě nedávno nepřijala, jsou v pořádku.

Kyber-exhibicionismus

Každý má zkušenost s lidmi, kteří jsou tak soustředění na sebe, že nejsou schopni udělat fotku, na které nejsou zobrazeni. Nedávná studie University v Ohio ukázala, že muži, kteří posílají velké množství svých fotografií – a zejména pokud je upravují v nějakém grafickém programu – mají vyšší podíl narcisistního a psychopatického chování. Narcisismus je víra, že jste lepší, chytřejší a krásnější než ostatní lidé a psychopatie znamená, že jste víc soustředění na sebe a aktivity, které společnosti mohou škodit. Následovala studie, která podobnou závislost nalezla u žen.

Exhibicionisté a narcistní jedinci touží po zpětné vazbě. Pošlou svoje „selfie“, dostanou odpovědi a to je stimuluje k poslání dalších fotografií. V dané skupině se pak rozebíhají „fotografické“ závody. Současní psychologové se začínají zabývat analýzou obsahu selfie fotografií. Představte si, že se vyfotíte doma. Za vámi je stůl, na něm počítač, na stěně visí několik fotografií přátel. Člověk, který se o vás chce dozvědět co nejvíc, si vaší fotky skoro nevšimne, ale čtvereček po čtverečku propátrává pozadí fotografie, aby se dozvěděl, z jakého prostředí pocházíte.

Ale i mnoha lidem přestávají stačit obvyklá „selfie“, tak přechází do stále nebezpečnějších situací, které občas končí i smrtí. Touha ukázat se, je někdy až příliš velká. U dalších lidí se jedná o fotografie zpočátku s jemně erotickým podtextem, ale následkem internetové eskalace se tyto záležitosti stále víc posouvají k sexuálním až pornografickým tématům a ke stále mladším ročníkům.

Naděje na odměnu důležitější než odměna

Abychom pochopili své chování na Síti, je zapotřebí seznámit se s modelem občasné odměny. Slavná studie prováděná na holubech ukázala, že pokud je vždycky odměníte za nějakou činnost, tak sice většinou pozitivně reagují, ale občas jim to je úplně jedno. Situace je nudně předpověditelná. Mnohem lepší odezva přichází, když je odměňujete nepravidelně a to zhruba v polovině případů. Pomyšlení na odměnu vytvoří ve vašem mozku malé množství dopaminu, látky, která pomáhá zvládat emoce, ale také dává radost. I když holub odměnu nezíská, tak přeci jen je stimulován a natěšen na další možnost odměnu získat.

A teď si představte totéž v kasinu. Vyhrajete třeba v případě, že se třikrát objeví stejný symbol. Stroje jsou programovány, aby často došlo k situaci, že se na chvíli objeví a vedle sebe zastaví dva stejné symboly. V tu chvíli se vám „zastaví srdce“ a těšíte se na výhru. K té sice pak nedošlo, ale stejně to byla zábava a třeba odměnu získáte příště. Stroje jsou programovány, aby vytvářely tuto reakci závislosti, ale podobně funguje i loterie. Umožňuje nám těšit se z něčeho, tedy z výhry, která nejspíš nenastane. V loterii vlastně platíme za radost z toho, že možná vyhrajeme, proto některým lidem vydrží celý život. Lidé to nevědí, ale důležité bylo účastnit se a nikoliv vyhrát.

Model „holub a zrní“ se dá aplikovat i na brouzdání po síti. Je to zábavné, protože máte naději na nějakou výhru. Je to druh hry, při které nikdy nevíte, na co zajímavého můžete narazit. Ale podobný mechanismus se uplatňuje i při neustálé kontrole emailových a sociálních zpráv. Co když ta další bude úplně skvělá či hrozně zajímavá?

Pokračování příště