S českými dobrovolníky na jednom z horkých míst ukrajinské fronty

Neutéct z boje

S českými dobrovolníky na jednom z horkých míst ukrajinské fronty
Neutéct z boje

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na jednom z nejvíc zkoušených úseků fronty mezi Izjumem a Slovjanskem bojuje i skupina Čechů. Jejich pozice je obklíčena ze tří stran ruskou armádou. Zatím frontu drží. Podmínky v podzemním bunkru, kde Češi přespávají, připomínají druhou světovou válku.

„Černá vrána, černá vrána,“ chraplá ve vysílačce jednomu z bojovníků, který řídí vojenský teréňák. Blížíme se k pozicím ukrajinského dobrovolnického batalionu Karpatská Sič. Jejich pozice jsou na linii mezi městy Izjum a Slovjansk, přesnou lokalizaci není možné zveřejnit. Rusové se pídí po jakémkoli detailu, který by jim mohl prozradit víc o pozicích, přesunech, čemkoli, co pomůže zpřesnit palbu a posunout se dál. Horká část fronty, kde mají Rusové materiální i početní převahu. Pozice mužů z Karpatské Siče jsou obklíčeny, jen zadní ústupová cesta je volná. Černá vrána je kódové slovo a znamená dron operující nad našimi hlavami. Ruský dron. A to znamená smrtelné ohrožení. Enej, tak se jmenuje řidič našeho auta, dává rychlé pokyny, i když zachovává stále styl konverzace, jako bychom seděli někde v kavárně: „Prosím, pro vaše bezpečí bude teď lepší, když opustíme auto a půjdeme se schovat tamhle do lesa. Prosím, rychle.“ To je Enejův styl. Ať se děje, co se děje, galantnost na prvním místě. Prodírám se hustým křovím a asi v polovině remízku si vybírám místo za kmenem stromu. Celé osazenstvo našeho auta se přemístilo do křoví, jsme daleko od sebe, pokud by došlo k palbě, aby nás nezasáhli všechny najednou. Po chvíli zahlédnu Eneje kus od sebe, na kraji remízku, s puškou připravenou ke střelbě. Takhle uplynou dlouhé dvě hodiny, než dron zmizí. Jestli zachytil naši pozici, není jasné, ale někam se z remízku musíme pohnout. A tak Enej sedá za volant a stylem jízdy, za který by se nemusel stydět ani Fittipaldi, dojíždíme na hlavní pozici v neznámé vesnici kdesi pod Rusy obsazeným Izjumem. Běžíme do podzemí rozstřílené budovy.

Martin před odchodem na sniperskou pozici. - Foto: Lenka Klicperová

V podzemí

Podzemní chodby, které dřív sloužily jen jako technické zázemí, se staly domovem několika desítek mužů z celého světa. „Když jsem napočítal dvacátou národnost, přestal jsem počítat, kolik jich tu vlastně máme. Je tu celý svět, od Evropy přes Ameriku, Austrálii po Kanadu,“ vypočítává velitel celého asi 700 mužů čítajícího batalionu Karpatska Sič Oleh Kucin, vojenskou přezdívkou Kum. Tvrdí, že všechny spojuje nenávist k nepříteli a vědomí toho, že na Ukrajině bojují na té správné straně. „Většina z nich tu je opravdu z morálních důvodů, jsme dobrovolnický batalion, nedáváme nikomu peníze,“ pokračuje 56letý velitel, který dřív pracoval u armády, i když ne na bojové pozici, řídil jeden z vojenských podniků. Karpatskou Sič dal dohromady pár měsíců po Majdanu v roce 2014. „Už pár měsíců před 24. únorem jsme věděli, že válka bude. Povolal jsem tedy jednotku zpátky k aktivní činnosti, a hned jak začala invaze, jsme odjeli na frontu. Zpočátku se k nám velení Ozbrojených sil Ukrajiny stavělo s nedůvěrou. Ale podařilo se nám splnit dobře několik prvních úkolů a ledy roztály. Dnes můžu říct, že s armádou plně spolupracujeme a doufám, že Karpatská Sič se stane brzy její plnoprávnou součástí,“ vysvětluje Kum a pokračuje: „Vždycky jsem to říkal, a ne vždy mě chápali, že tato válka skončí buďto v Čopu, nebo ve Vladivostoku. Buď nad tímto posledním impériem zla vyhrajeme, nebo prohrajeme a skončí existence ukrajinského státu. Tak proto myslím, že tato válka je světová, buď svrhneme ruské impérium, nebo prohrajeme. K Rusům žádné jiné city než nenávist necítím. Když mi říkají, že jsou i dobří Rusové, nerozumím tomu. Když vidím, jakou má Putin podporu. Někteří tvrdí, že je to jeho vina. Ale když nebude Putin, bude někdo jiný. Plní vůli celého ruského národa, který nenávidí ukrajinský stát, ukrajinský národ. Nejsou dobří a špatní Rusové – všichni nesou odpovědnost. Celý ruský národ má nést odpovědnost, stejně jako Němci po druhé světové válce – a bylo jedno, jestli bojovali, nebo nebojovali. Každý nese odpovědnost za chování svého národa. A tak i Rusové za sebe odpovídají.“

Enej, frontový řidič, nás veze na pozice. - Foto: Lenka Klicperová

Od časů Chmelnického se nic nezměnilo

Na pozicích ve vesnici kdesi u Izjumu je toho dne hlučno. Co chvíli se ozve salva. Rány z granátometů, výstřely z tanků, nebo dokonce raketometů. Když se vedle pozic zaryjí do země či do okolních budov rakety, v podzemním krytu padá omítka. Stačí ale, aby se trefili přesněji, a ani tento kryt nevydrží. Když doběhnu z auta tmavou chodbou do hlavní síně, musím si nejdřív zvyknout na šero. Na stropě se sem tam houpe žárovka, ale celé podzemí je ponořeno do větší či menší temnoty. Je to ohromující pohled. Jako by se člověk najednou ocitl uprostřed druhé světové války. Zarostlí, několik týdnů nemytí muži s ručními zbraněmi na ramenou nebo po ruce, vždy rychle na dosah. Uprostřed se na stolech sražených k sobě rozkládá jakýsi surreálný bufet. Zbytky všemožného jídla, konzervy, zbytky chleba, neuvěřitelný nepořádek. Není tu kuchař, který by měl na starosti menáž, každý si tu ze zásob, které dovážejí dobrovolníci, musí urvat, co se podaří, a případně si to uvařit sám. U stěny stojí vařič na plyn, o plotýnku je rvačka. Když se vzpamatuji z prvního šoku, nechám se zavést k veliteli Semjonovi. Je třeba formálně požádat o dovolení k fotografování a domluvit se přesně, co smí být v záběru a co ne. Je to otázka života a smrti. Semjonova jednotka nemá dostatek zbraní, chybějí drony, kvůli tomu Rusové ukrajinským a zahraničním dobrovolníkům ošklivě zatápějí. Raněných je několik desítek a přes deset mrtvých. Semjon působí jako inteligentní a bystrý muž, před válkou vysokoškolský učitel, učil historii. „Od časů Bohdana Chmelnického se nic nezměnilo. Je to už osmnáctý ozbrojený konflikt mezi Rusy a Ukrajinci. Nic nového, nic se nezměnilo, nezapře svou profesi Semjon. Rusko podle něho útočí jen na ty země, které jsou slabší – Čečna, Podněstří, Gruzie… Na země, které jsou v NATO, si netroufne. Nesmírně nám pomáhají zbraně ze západních zemí – ale nejen to, i podpora. Bez nich by nám bylo o mnoho, o mnoho hůř,“ říká.

Napěchované emoce

Semjon je ve válce od začátku ruské invaze, první měsíce strávil v Irpini, pak byla jeho jednotka přesunuta sem. Situaci na frontě komentuje obligátním: Normalno. Pak se ale přece jen rozmluví. „Tady je jiná situace než kdekoli jinde. Tady jsou všechny emoce přítomné, napěchované do sebe, jedna přes druhou. Situace se tu strašně rychle mění a je potřeba na to stejně rychle reagovat,“ líčí jedenačtyřicetiletý velitel. Hned vedle Semjonova štábu je vchod do další místnosti. Místo dveří visí umolousaná deka, za níž má základnu a noclehárnu několik Čechů. Všechny spojuje jedno – pocit, že musejí pomoct vést Ukrajincům spravedlivý boj.

„Společenská místnost“ v podzemním bunkru na frontové linii na Donbase. - Foto: Lenka Klicperová

„Poslední noc jsem prožíval velkou nervozitu, moc jsme nespali, kolega šel na noční operaci, měli jsme o něj opravdu strach. Na tuhle akci šli čtyři lidi,“ popisuje poslední noc v podzemním bunkru na pozicích v první linii Martin. Většina krajanů, kteří tu bojují, nechce sdělit víc než křestní jméno. Někdy o tom, že bojují na Ukrajině, ani jejich rodina neví. Nebo jen část rodiny. Někteří z nich sloužili v armádě, někteří o své minulosti nechtějí prozradit vůbec nic. „Přijel jsem proto, že tuhle válku cítím jako nespravedlnost. Nelíbilo se mi, co se tu děje civilistům, ženám, dětem, proto jsem sem přijel. S Rusy jsem nikdy předtím žádný kontakt neměl. Chci tady zůstat do konce války. Když bude trvat deset let, budu tady deset let,“ říká Martin, pro rozhovor na kameru vybavený pískovou kuklou. Před válkou na Ukrajině žádné bojové zkušenosti neměl. „Když jsem šel do boje poprvé, byl to strach i stres, i když si to člověk snaží nepřipouštět. Nedá se s tím strachem moc bojovat, já to překonávám tak, že jdu prostě spát. Nebo se nějak odreagovat, je tu s klukama sranda,“ líčí své zážitky Martin.

Realita je totiž o hodně jiná, než si mnoho mladých mužů představuje. „Byli tu i takoví, kteří selhali hned v prvním boji. Prostě se sebrali a utekli. Na jednu stranu je chápu; a je vlastně dobře, že se to projevilo hned. Takového člověka vedle sebe ve válce nechcete. Ten vás spíš ohrožuje, než aby vám pomohl,“ vysvětluje další z Čechů, Tomáš. Podle něho tu zůstali jen ti, na které je spoleh. Tvrdí, že prošli prověrkou ukrajinské armády už při vstupu na ukrajinské území, že si Ukrajinci prověřili, že nemají na kontě trestné činy a nehledá je česká policie. Další prověrkou prošli při přijímání do řad Karpatské Siče. Co je podle něho statečnost? Zarazí se při formulování odpovědi. „Asi neutéct z boje. Člověk musí vědět, že tam má nějaký úkol, a neutíkat z pozice jen kvůli tomu, že sto metrů od vás padá granát nebo něco jiného. Protože když opustíte pozici, může se stát, že až k základně pronikne tank, a to je pak problém a může to způsobit smrt o dost víc lidem než tomu jednomu na pozici,“ říká Tomáš v zelené maskáčové kukle. Jsou z něho vidět jen klidné oči.

Nebyl čas dodělat školu

Pozici medika české skupiny zaujímá Tom neboli Doc. „Jsem tu asi proto, proč všichni – měl jsem pocit nějaké morální povinnosti pomoct zastavit to, co se tu děje,“ popisuje svoje motivy pro cestu na bojiště ukrajinské fronty. Poskytuje předlékařskou první pomoc v boji, na což má kvalifikaci z armády. „Když pominu nástřely z minometů při přesunech, nejhorší bylo pro mě asi ošetření těžce zraněných, s utrženými končetinami,“ popisuje praxi český armádní medik. „Nejhorší je, když člověk nemůže pomoct,“ pokračuje ve studeném podzemí Doc.

Ukrajinský učitel s přezdívkou Zámek se po dvou měsících shledává se svým synem, který také bojuje - Foto: Lenka Klicperová

Matějovi je osmnáct a ani nedokončil učňovskou školu. Přišel prý proto, že má rád Ukrajinu. Je tu nejmladší, je mu osmnáct. Působí jako překladatel české skupiny, naučil se během měsíce slušně ukrajinsky, a když něco od Čechů velitel Semjon potřebuje, Matěj je vždycky po ruce. „Nebyl čas dodělávat školu, i tak myslím, že jsem přijel pozdě. Nechci, aby povraždili lidi jen tak, že se jim chce. Mám rád tuhle zemi,“ říká mladičký Matěj. I když lituje toho, že školu neukončil, má jasno. „Chtěl bych tady zůstat, klidně i po válce v armádě, najít si tu ženu, postavit dům, jezdit do Česka na dovolenou,“ smějí se jeho oči z kukly. Brýle, které normálně nosí, pro rozhovor odložil. Ujala se pro něj přezdívka Radar, podle známé figury ze seriálu M.A.S.H. Matějovi to nijak nevadí, je vidět, že je to člověk do nepohody, který se neuráží a nehádá kvůli drobnostem. Ukrajinsky se naučil z písniček a videí. „Když jsem sem na bojiště poprvé přijel, říkal jsem si, že se mi nebude chtít domů. Svítilo sluníčko, běhala tady zvířátka. Když jsem tu přespal první noc, bylo mi jasné, že tu tak hezky nebude. Z druhé strany nám dali vědět, že nás moc nemusí,“ popisuje první útok Rusů minomety a raketami na jejich pozice. Prvním seznámení s válkou popisuje docela vesele: „To bylo ve Lvově, když na základnu zaútočili raketami. Ani jsem se nebál, spíš jsem nevěděl, co se děje, všude to bouchalo. Spadly mi kalhoty, držel jsem si ale zbraň a běžel do lesa. Když člověk neví, že na něj zaútočí, ani se nestačí bát. Vlastně je to spíš adrenalin. Ale když člověk ví, o co jde, když máme teď například jít ven a víme, že po nás budou střílet, to je jiné, tam ten strach je. A kdo to popírá, ten má asi strach ještě větší – přiznat to, že má strach,“ přemítá Matěj, který na frontě za pár měsíců dospěl o poznání rychleji než jeho vrstevníci doma.

Počítala jsi, kolikrát vystřelili?

Kdykoli kdokoli z jednotky vychází z podzemního bunkru ven, ocitá se v přímém ohrožení života. Pozice batalionu jsou pořád ostřelovány. Pěší patrola po vesnici nebo přesun na jinou pozici znamená skoro stoprocentní možnost nástřelu. Rusové mají víc dronů. „Počítala jsi, kolikrát za tu dobu, co jsme tady, Rusové vystřelili na naše jednotky?“ ptá se mě Saša, můj průvodce a tlumočník, který pracuje pro armádu jako dobrovolník. „Nevím, tys to počítal?“ „Ne, ale důležité je, že oni to nepočítají. Jim je jedno, kolik sem vypálí střel. Jim je jedno, jak se zhorší situace v Rusku. Oni prostě budou bojovat dál a všechnu svoji sílu teď napínají sem. Pokud Západ zpomalí dodávky zbraní nebo začne licitovat s Ruskem kvůli plynu, nemáme šanci,“ říká Saša, vysokoškolák, který měl před válkou dobrou práci a zcela normální život a rodinu a děti. Teď nemá nic. Práce v Charkově není, zaměstnání mají v podstatě jen státní zaměstnanci, město se vzpamatovává z tvrdého ostřelování. A konec nevidět. Vesnice u Charkova, které před několika dny prohlásili Ukrajinci za osvobozené, jsou nyní pod tvrdým ostřelováním. A probíhají tam tvrdé boje, Rusové se nechtějí vzdát.

Doc, medik české skupiny, na obchůzce okolí pozic vojáků Karpatské Síče. - Foto: Lenka Klicperová

Procházíme pustou rozstřílenou vesnicí, vpředu Doc s puškou připravenou ke střelbě. Jako zázrakem se po celou cestu nedostáváme pod palbu. Docházíme do dalšího z domů, kde jsou pozice batalionu. Vítá mě Zámek, tak zní válečné jméno dalšího učitele, kterého tu potkávám. Má laskavé oči a hned mi jde vařit čaj. Z vesnice stoupá černý dým. Prakticky pořád hoří. Za chvíli nastává pro Zámka velký okamžik. Před domem zastaví auto a vyskakují z něj další ukrajinští vojáci. Zámek se zvlhlýma očima objímá mladého muže s tetovanýma rukama. „To je můj syn, neviděl jsem ho od začátku války,“ směje se a kolem očí se mu rýsují vějířky vrásek.

Odpoledne Semjo povolává do akce velitele minometného mužstva. „To jsou lidi, kteří jsou nejvíc v ohrožení, jakmile odkryjete pozice, za chvíli následuje protiútok,“ říká velitel Semjon a představuje mi Romana. Jedeme zase stylem Fittipaldi na pozici. Tam je v hospodářské budově ukrytý minomet, dostáváme instrukce, že hned jak dostřílí, musíme okamžitě utíkat pryč a ukrýt se ve sklepě. Realita je nakonec jiná. Po střelbě prostě dojdeme k autu a Roman nás veze zpět, i když ta jízda je možná nebezpečnější než hrozba ruského útoku.

V podzemním krytu, kam přibíháme opět za dopadů střel z bůhvíčeho, mě čeká překvapení. Marjan, pravá ruka velitele Semjona, mi recituje ukrajinského klasika Tarase Ševčenka. Čtyřverší z roku 1851 by česky znělo asi takto: Kacapa svinským krokem žeň! / U cesty nech ho chcípnout v smetí. / Má žízeň, ty mu napít dáš / – a on se na práh vysere ti. (Kacap je ukrajinské pejorativní pojmenování Rusů – pozn. red.). Mezitím byl také „venku“. Když dočte, na chvíli někam zmizí a vrací se se stydlivým úsměvem. V ruce drží čerstvě natrhané kosatce.

Lenka Klicperová