Případ Bolek a svět bez hrdinů
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
„Vláčení Lecha Walesy v blátě je to nejhorší, co nás mohlo potkat. Dokonce i pro ty, kteří to dělají,“ řekl profesor Karol Modzelewski v reakci na už asi definitivní zjištění, že podpis „Bolek“ pod dokumenty SB (polské Státní bezpečnosti) patří opravdu Lechu Walesovi.
Modzelewski, jeden z těch nejdůležitějších lidí Solidarity, snad dokonce autor jména toho odborového hnutí, které zacloumalo se sovětským blokem, v tom výroku evidentně nehájí jen Lecha Walesu. Hájí spíš něco jako smysl pro proporce, smysl pro souvislosti, smysl pro spravedlnost. A ta se neprosadí tak, že se škrtne jeden velký osud tím, že se na něm odhalí skvrny, které ostatně na něm udělali jeho nepřátelé, ti, proti kterým se bouřil.
Víme, že v Polsku jde o bolestnou a závažnou věc, která má vedle věcné roviny také svou rovinu osobní, dalo by se říct „rodinnou“. Je to součást dlouhodobého bratrovražedného boje, který se vede s obzvláštní tvrdostí, jak jen toho jsou bratři Poláci schopni. My v Čechách (a na Moravě a Slezsku), kde se takové věci spíš ředí, rozmělňují a uplácávají do vlažnosti, zaznamenáváme jen ozvěny té války a reagujeme na ni dle svých povah a sklonů: pokud nás to tedy vůbec zajímá. A sledujeme zápas toho starého, oteklého a obtloustlého muže, jenž ho vede s typickou nemotorností a nabubřelostí, která mu moc sympatií nezískává. Walesa mluví o spiknutí, o zradě, o tom, že je to pomsta – jeho nepřátel odedávných i těch, kdo byli kdysi s ním, a pak se jeho nepřáteli stali.
Je to zápas, který nemůže s takovou taktikou vyhrát, rozhodně nikdy ne zcela, protože ti, kteří jsou proti němu, už dávno bojují za něco jiného a on je spíš symbol, který musí být povalen. A možná i trochu právem, tedy aspoň v Polsku, kde už se dávno nejedná o zásluhy na pádu komunismu, o to, co Walesa dělal v letech 1970 až 1976, kdy měla ona spolupráce probíhat, ani o časy, kdy stál v čele Solidarity, ani o to, co se dělo po jejím násilném potlačení v roce 1981, ale o to, co přišlo po roce 1989, kdy hned – v nejlepší polské tradici – začal onen bratrovražedný boj bývalých spojenců a spolubojovníků.
Walesa nejspíš neříká všechno. Není přitom pravda, že by o svém případu nemluvil. Ve svých pamětech, které se nebezpečně dvojznačně jmenují Cesty k pravdě (česky vyšly v roce 2008), věnuje „případu Bolek“ celou kapitolu (Tvrdá lekce: prosinec 1970). Píše tam o tom, jak ho po stávkách na pobřeží SB zatkla a pod nátlakem donutila cosi podepisovat a jak pak s ní hrál několik let svou hru. Je pravděpodobné, že se do této hry zapletl víc, než by mohl přiznat: nejzávažnější jsou asi zjištění, že několikrát inkasoval peněžitou odměnu: asi tisíc zlotých, pár tisíc korun… Walesa byl tehdy otec několika malých dětí, byl nezaměstnaný, my starší pamatujeme, jak se v Polsku na začátku 70. let žilo… To samozřejmě není omluva.
Ale stejně: stačí to všechno, těch několik let všivé hry, na to, aby se zničil jeden důležitý symbol zápasu, který samozřejmě nebyl jen černobílý, ale zlo a dobro v něm oddělit bylo vždy možné? Stačí to na to? A je to nutné?
Příběh Lecha Walesy je totiž zvláštním popřením Marxova názoru, že role osobnosti v dějinách je druhotná, ba nepodstatná, že totiž dějiny jsou zcela v režii pohybů anonymních mas a neosobních procesů. Walesa byl svým původem, vzděláním, postavením tím nejméně pravděpodobným hrdinou, který by se mohl postavit ohromné mašinerii státní moci, předstírající, že vládne v zájmu a z vůle lidu. Elektrikář se základním vzděláním, dělník, který knihu sotva rozečetl, hned ho začala nudit, v jistém smyslu neotesanec a ješita, na první pohled everyman, muž z davu, kterého na první pohled odlišovalo možná jen to, že měl šest dětí, ale to se na katolíka sluší, a pak už jen ten velký historicko-vlastenecký knír, a přece, jak to rád připomíná – a má přitom i dost pravdu –, porazil komunismus.
Možná je to mýtus – a člověk ví, že to je mýtus, že v „reálných dějinách“ je to vždy složitější. Ale stojí za to, nahradit ho jiným, že totiž všichni jsou svině a ti, kteří do toho boje jdou nejodhodlaněji, jsou svině největší? Je to pak lepší svět?
Diskuze
Komentáře jsou přístupné pouze pro předplatitele. Budou publikovány pod Vaší emailovou adresou, případně pod Vaším jménem, které lze vyplnit místo emailu. Záleží nám na kultivovanosti diskuze, proto nechceme anonymní příspěvky.